Online přednáška: Okno do nebe
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Vrátit smrt do života

„Moje děti pro mě byly učiteli vztahu ke smrti,“ říká v rozhovoru Veronika Hurdová.

Renata Ježková

Renata Ježková

29. 7. 2019

Veronika Hurdová bývala jedna z blogerek, které psaly o výchově dětí. Její blog Krkavčí matka byl příjemnou oázou pro ty, kdo chtějí vychovávat děti svobodně a důvěřují jejich schopnostem. Je autorkou několika knih o dětech i pro děti. Ale během třetího těhotenství tragicky přišla o manžela, a do jejího psaní se tak vkradla náročnější témata. Povídaly jsme si spolu o tom, jak vznikla její kniha Moje milá smrti, jak smrt vnímá a co jí do života přinesla. Protože ať chceme, nebo ne, smrt není něco, co nás čeká PO životě. Je všudypřítomná, všeprostupující a nevypočitatelná. Náš vztah ke smrti má naprosto zásadní vliv na kvalitu našeho života. Vracet smrt zpět do našich životů není ani morbidní, ani zbytečné. Může to být velmi léčivé a osvobozující.

Je to bez pár měsíců 4 roky, co jsi přišla o manžela. Já přišla o mámu před dvěma lety a mám pocit, že až teď to začínám nějak racionálně zpracovávat, do té doby jsem spíš jen koukala, co se děje, a nechala to nějak působit. I tenhle rozhovor do toho tak nějak zapadá. Jak vnímáš ty ten posun v čase?
Já teď zažívám taky takovou druhou vlnu soužití se smrtí. Mám doma asi pět knih o smrti, které teď na mě „náhodou“ vykoukly z regálů v knihkupectvích. Pomalu je začínám pročítat, vracím se k tomu tématu po čase i z jiné stránky než té emoční.

Vnímáš velký rozdíl v tom, jak to cítíš teď a tehdy, když to bylo čerstvé?
Ano, myslím, že jak jsem spíš racionální typ, tak že to přešlo do nějaké fáze zvědomování a vědomé práce s tím tématem. Zatímco předtím to bylo takové živelné. Přirozeně se mnou ta událost dost cloumala. Což teď pominulo, takže už nepropadám moc často v nějaké záchvaty breku a tak podobně. Už s tím umím víc vědomě pracovat. Když jsem třeba byla teď naposled nemocná a bylo mi fakt hodně zle, tak mi to pomáhalo držet se v pozitivnu.

Jak přesně?
Už jsem se dokázala vědomě přidržet toho, co mi ta myšlenka na smrt přináší, aby mi bylo dobře. Tím, že jsem o tom hodně přednášela, tak už mám tyhle věci trochu uspořádané. Já si ty přednášky a všechno dělám vlastně tak trochu pro sebe. Tím, že to zvědomuji, si to dávám do takových balíčků, pro které mohu sáhnout, když je mi ouvej. A tohle je možná ta největší změna. Že předtím jsem s tím vším tak trochu bloudila po světě a různě to na mě padalo…

Moje milá smrti

Veronika Hurdová

Proč reakcí na tu situaci byla právě kniha? Navíc jsi ji napsala poměrně brzy poté a v takové situaci má člověk většinou myšlenky na trochu jiné věci, než je psaní knihy. Jak myšlenka na takovou knihu vůbec vznikla?
Já většinou píšu na základě nějakého nutkání, kdy si ta kniha vlastně sama řekne o pozornost. I když některé knihy píšu i ze zcela racionálních pohnutek, jako třeba teď o cestování s dětmi. Ale jinak je to spíš potřeba ty věci dát ven a psaní je pro mě strašně přirozený kanál. Psaní knihy pro mě není dřina na dva roky, kdy se někam zavřu a něco ze sebe složitě potím. Je to pro mě ten nejsnadnější způsob, jak to, co mám v hlavě, předat dál. Ale u 
Moje milá smrti to bylo trochu jinak. Já vlastně ani neměla žádný záměr něco takového psát. Přišlo to ke mně formou takového záblesku. Tyhle záblesky, to je něco, co se mi začalo dít po Honzově smrti. Nebo jsem si toho dřív prostě jen nevšimla.

V čem to bylo jiné?
U běžné myšlenky většinou nějak víš, žes ji sama vymyslela. Ale tohle je jiné. Strašně prudké, rychlé a hlavně komplexní. A hlavně u těch záblesků mám neodbytný pocit, že mi to do hlavy přilítlo odněkud zvenku. Přesně si pamatuji, jak se to tehdy stalo. Řídila jsem auto a najednou to přišlo a bylo to, jako by do mě vrazil náklaďák. Prolítlo mi to hlavou ve vteřině a najednou jsem věděla, jak se ta knížka bude jmenovat, jak bude vypadat obálka, jak se budou jmenovat kapitoly, kteří lidé na tom budou pracovat… Přilítlo to všechno naráz. A já už pak jen plnila ten záměr a zhmotnila ho. Je navíc zvláštní, že normálně si u knih pamatuji na ten proces psaní, ale tady vůbec.

Smrti se týkají i tvoje besedy, i když samozřejmě ne všechny. Jak tohle téma lidé přijali a jak na to reagují?
Já už jsem přednášela předtím, třeba o tom svobodném vzdělávání, a tam lidi chodili a byly na to dobré ohlasy. Ale pak jsem řekla, že začnu přednášet o smrti. Napřed to vlastně nechtěli ani pořadatelé, ani ti posluchači. Taky je pravda, že na tohle téma se dost špatně lákají lidi, tvrdit jim, jak bude debata o smrti bezva, je trochu komplikované… Dost těžko se předává, že o smrti se dá mluvit i jinak než tragicky. No a pak se to nějak zlomilo a já vlastně ani nevím, jak k tomu došlo, a teď je to jedno z nejnavštěvovanějších témat. Mám pocit, že ve společnosti roste určitý stupeň uvědomění a víc a víc lidí si začíná připouštět, že smrt je součást života. Ale určitě na mé besedy nechodí jen lidé, kterým někdo blízký zemřel.

Jak si to vysvětluješ?
Myslím, že je to tím, že se mi daří z tématu smrti vytahovat aspekty, které mají přesah i do jiných částí života. Ta knížka je taky taková. Když jsem to psala, tak jsem myslela, že to bude knížka pro lidi, kteří procházejí podobným těžkým obdobím nebo mají nějakou blízkou zkušenost se smrtí. Ale knížku četli i lidé bez podobné zkušenosti a od nich mi pak chodily zpětné vazby, že to někomu pomohlo v partnerství nebo v rodičovství… Takže nakonec jsem asi napsala spíš knihu o životě než o smrti.

Ono je to v podstatě totéž, jedno nelze oddělit od druhého. Dualita život/smrt je vlastně umělá a do značné míry odráží náš strach ze smrti…
Ten pohled jsem měla dřív taky, že jsem vnímala dualitu života a smrti, vnímala jsem to jako opozita… Zatímco teď to mám totálně propojené. Žít s vědomím smrti mi přijde jako důležitá součást života. Lidé mi často píšou, jak někoho ztratili, a jsem pro ně takový vzor, jak tím „projít“ a nezhroutit se. Mají pocit, že tím projdeš a pak je konec a začneš žít nějaký nový život. Zatímco já mám pocit, že mám takhle tu smrt na zádech pořád a jdeme spolu a já se jí už ani nechci zbavovat, pro mě to není nic strašidelného.

Čeho se vlastně bojíme?

Vnímáš velký rozdíl mezi tím, jak reagují na smrt dospělí a děti? Bohužel jsi to měla možnost zjistit dost podrobně.
Děti do nějakého věku chápou smrt úplně jinak než dospělí. Ale asi fakt jen do určitého věku, než začnou vnímat, jak to prožívá společnost a okolí. Pak už začnou přejímat ty vzorce a vezmou za své všechny ty přívlastky, které smrti dáváme a které jsou většinou negativní. Moje děti chodily běžně okukovat hroby, protože je zajímalo, kdo tam leží, zkoumaly přejeté placaté žáby… A i tu smrt táty vnímaly dost podobně. Vlastně nikdy nebrečely, že jim táta umřel, byly jim tehdy tři a dva roky. Brečely třeba v souvislosti s těmi věcmi kolem, že jsem já brečela nebo jsem byla smutná. Ale nebyl tam ten koncept toho smutku, jak ho prožíváme my dospělí. Ale myslím, že kdyby se to stalo teď, když je jim sedm, pět a tři, tak už by to bylo hodně jiné. Už by znaly smrt z pohádek a věděly, co se o tom říká. Zatímco tehdy jsem spíš já koukala na ně, jak to vnímají, a ony pro mě byly těmi učiteli vztahu ke smrti.

S jakými přístupy ke smrti se nejčastěji potkáváš? A jak ji vnímáš ty sama?
Já vnímám u lidí takové dva převládající způsoby přístupu ke smrti. Jeden, kdy smrt jakoby upozadíme a předstíráme, že neexistuje. Nebo další, kdy je to boj a chceme tu smrt porazit. Ale pro mě jediná cesta je si z té smrti udělat vlastně kamarádku. Nechci říkat, že je to správná cesta, ale já to tak vnímám, a kdybych to měla mít jinak, tak bych se už asi dávno zhroutila. Pro mě už je to takový souputník, kterého vytahuji v situacích, kdy to potřebuji, a jsem ráda, že ji s sebou mám. Mám smrt jako takové memento. Kdyby mi umřel někdo míň blízký, tak to možná není takhle silné. Ale tím, že se mi to každý den připomíná, protože se budím v posteli, kde vedle mě nikdo není, tak je to opravdu takové všeprostupující. Já asi nemám hodinu, kdy bych si na to nevzpomněla.

Myslíš, že se lidé víc bojí smrti, nebo umírání? Jaké jsou podoby toho strachu ze smrti?
Tohle je asi hodně intimní věc, takže myslím, že lidé, co jsou ochotni se o tom bavit nahlas, jsou trochu specifický vzorek. Ale to jsou asi všichni, kteří na ty moje besedy chodí. Z toho, co se ke mně donese, jsou to buď lidé, co mají panický strach ze smrti jako takové, že po ní nic není, a tak moc milují život, že se bojí toho, že o něj přijdou. Pak je možná trochu míň lidí, co se bojí bolesti při umírání. A pak je častý strach, hlavně u rodičů s dětmi, kteří se bojí umřít kvůli tomu, co bude s jejich blízkými, bojí se té bolesti, kterou by museli projít ti ostatní. Také jsou samozřejmě lidé, co se bojí o své děti, které by jejich smrtí přišly o rodiče. To mi občas někdo vyčítá jako takovou „nezodpovědnost“, že nemůžu přece tvrdit, že se smrti nebojím, když tady mám tři děti, jsem s nimi sama a co by s nimi bylo…

Jak to vidíš ty?
Pro mě je naopak ten pocit smrtelnosti a to, že můžu kdykoliv umřít, spíš připomínka toho, že ty věci teď mohou být taky naposled. Tohle třeba může být poslední rozhovor s kamarádkou, který tady vedu, tak si to přece raději užiju. Stejné je to s dětmi – může to být poslední pusa na dobrou noc, poslední společné uklízení hraček, poslední hádka, kdo setře to vylité mléko. To vědomí vlastní konečnosti dává hodnotu každému, i tomu nejnicotnějšímu okamžiku. I těm, které se třeba „nepovedly“. Dojde ti, že příště už nemusí být šance ani na to. Takže si to snáz odpustíš. Vlastně to posílí nebo přinese schopnost odpuštění.

Mám to tu půjčené

Strach ze smrti bývá často i obavou z nenaplněného života. Hlavně když někdo umře „příliš brzy“, budí to velký smutek právě skrz to „nenaplnění“. Co pro tebe znamená naplněný život?
Tady myslím, že panuje občas trochu nedorozumění. Že pro většinu lidí to „naplnění“ života znamená, že musíš plnit nějaké velké cíle. Ale pro mě už to není v tom, že třeba napíšu další knihu nebo něco dalšího vystuduju, že ještě něco splním nebo dokážu. Pro mě to znamená, že třeba umyju dobře nádobí. Cítím to naplnění i v úplných drobnostech. Nemyslím, že smysl života je něco až tak velkého, co až když splním, tak teda můžu v klidu umřít. Pro mě je to daleko spíš o té malé mravenčí drobné práci. Že třeba upeču koláč, který tu teď máme. To je pro mě to „ono“. A tím, že tam nemám tyhle velké cíle, se to občas přesto stane, ale mě už to vlastně nepřináší nějakou větší radost než to, když se mi povede ten koláč. Když třeba napíšu knihu. Pro mě je to tak nějak podobně. Nejsem radostnější z knihy. Nějak se mi to prostě slilo v jedno. A hlavně tam nemám ten tlak. Že bych musela ještě něco dokázat, vykonat… Už nemusím nic asi.

Tak co budeš dělat?
Občas mě přepadá pocit, že co když tu budu ještě třeba šedesát let… Přijde mi to jako strašná spousta času. Tak nějak pocitově by mi asi stačilo třeba pár let. Už v sobě nemám touhu žít nějak extrémně dlouho. Samozřejmě, když se to stane, tak dobře, ale není v tom ta naléhavost, že chci nutně prožít dlouhý život. Jsem vlastně smířená s tím, že kdykoliv to přijde, tak to prostě přijde. A ani nemám pocit, že kdyby to bylo za rok nebo zítra, je to nespravedlivé. Snažím se žít dobře každý jeden den, který mám to štěstí, že tu ještě můžu být.

To je asi krásné, takové smíření…
U některých lidí vnímám, že jsou něco jako sběrači. Zážitků, vědomostí, dovedností… Rádi se učí a zažívají nové věci a přejí si ten čas, který je k tomu potřeba. A já jsem spíš odkladač. Zkoumám, co ke mně patří, a co už ne – co můžu odložit a být to ještě pořád já. A smrt je pro mě taková konejšivá v tom, že když to nezvládnu během života, abych odložila, co ke mně nepatří, v té smrti už to odevzdám všechno. Žiju s pocitem, že všechno tu mám jenom půjčené, ať už hmotný majetek nebo svoje tělo nebo lidi kolem. Že je to prostě na dobu určitou. A to vědomí mě nijak neděsí, naopak mi přináší klid.

Renata Ježková

Psychosomatický terapeut a kouč