Dobrý den,
s manželem máme dvě dospělé studující děti a manželství trvající přes 24 let. Manželství nebylo vždy jednoduché, ale snažila jsem se být tolerantní, takže dlouhá léta vnímám jako spokojená. Prioritní pro mne byla rodina a vytváření zázemí, což mi dávalo sílu nejen pro zvládání práce, domácnosti a dalších povinností, ale také pro zvládání případných konfliktů.
Manžel pak podnikáním s ne úplně svým know how vydělal hodně peněz a začal se měnit. Nekriticky začal obdivovat své „ekonomické“ přátele, začal je napodobovat (názory, oblečení, auto, chování, posléze i milenka), dával najevo, že se pohybuje ve „vysoké“ společnosti, začal pro něj „nepotřebnými“ lidmi opovrhovat. Doma si začal vynucovat moc, dělal naschvály, vše bylo špatně a upřednostňoval syna před dcerou a mnou. On jako muž má právo, já pouze povinnosti.
Říkala jsem si, že ho to třeba přejde, zvolila vyčkávací taktiku a konflikty se snažila nehrotit. Pak se dramaticky den před Štědrým dnem odstěhoval. Bylo to hrozné, ale s dětmi jsme to zvládli. Nato se dvakrát vrátil zpět a zase odstěhoval. Důvody jsem se pořádně nedozvěděla, buď byly nekonkrétní (jak se chováš) nebo nepravdivé (zanedbaná domácnost, je to tu pořád stejné).
Od té doby už se mnou mluvil jen arogantně, svaloval na mne vinu i za jeho činy (vyčítal mi, že se musí o sebe starat sám, přitom si odchod sám zvolil). Nakonec si našel milenku, ač mi týden předtím napsal téměř milostný dopis. Představil ji všem známým, ukazuje se na veřejnosti. Najednou nás nezná.
Co s tím? Bolí nás to moc…
Veronika
Názor odborníka
Dobrý den, Veroniko,
tato situace je poměrně častá. Někdy jsou důvody v nenaplněném rodinném životě, který se poté odváží řešit, protože má trumfy v ruce, častěji je to proto, že situaci dotyčný jedinec nezvládne osobnostně – otevřou se mu dveře, o kterých často ani nesnil, připadá si důležitější, chce zapadnout apod. S jídlem roste chuť, možností je spousta. Muži v tomto mají všeobecně výhodu, jejich „cena“ věkem a postavením stoupá. Pozici moci poté začínají daní jedinci uplatňovat i v soukromí.
Dělat se s tím nedá nic moc. Dotyčný se buď potřebuje nabažit a zjistit, že ho tento způsob života nenaplňuje a je prázdný, nebo si „nabít“ – přijít o rodinu, zažít neúspěch i v jiných vztazích, příjít o ten byznys apod. Pokud ho ale nový způsob života bude naplňovat více a bude mu i vše víceméně vycházet, pak je to samozřejmě jeho cesta a zpět se nevrátí.
Opuštěným členům rodiny se všeobecně doporučuje situaci přijmout jako fakt, nesnažit se ani ponižovat, ustupovat, vetřít do přízně či citově vydírat, ani se nechovat naštvaně, agresivně či výhružně. Obojí totiž většinou vede spíše k většímu odcizení a rostoucí bolesti na straně opuštěného.
Vhodné je dotyčnému odpustit, protože dělá maximum, čeho je schopen vzhledem ke své osobnostní zralosti, životním zkušenostem a hodnotovému systému, a nastavit s ním pragmatickou přátelskou komunikaci dospělých, sebe‑jistých jedinců. Tak je nejvyšší šance, že dotyčný buď pochopí, že přichází o hodně a bude se chtít vrátit, nebo se sice nevrátí, ale mezilidské vztahy budou fungovat.
Je také pochopitelné, že to nějakou dobu bolí. Někdy pomůže celou situaci nahlédnout jako přirozenou fázi vyrovnávání se se ztrátou.
Přeji hodně sil.
Lukáš Dastlík
