S přítelem jsme přes rok. Jsme poměrně odlišní, navíc je o pět let mladší, a i když se věku snažím nepřikládat důraz, nejspíš také hraje roli. Bohužel se často hádáme, a to z devadesáti procent z jeho popudu.
Z mého pohledu to většinou vyjde z drobností (např. není umyté nádobí, mám špatnou náladu, milování…). Ta se nafoukne do veliké hádky, ve které přítel navíc začne vytahovat všechno, co ho v ten moment napadne, a je úplně jedno, že je to klidně i rok zpátky a že jsme to už několikrát probírali.
Ze začátku jsem plakala a brala vážně každé slovo, postupem času „otupuji“, protože vím, že je schopný za půl hodiny úplně otočit a omluvit se, že to tak nemyslel. Já ale nevím, jak takovou hádku zarazit nebo ji aspoň v klidu ukočírovat. Nepomáhá, když se snažím odpovídat v klidu, když se hádám ani když mlčím. Bohužel nejčastěji spadnu do mlčení, protože pokud si nenasypu popel na hlavu, tak je stejně jedno, co říkám.
Také je na mně naprosto závislý a vyžaduje 100 % mé pozornosti. Když se mu snažím vysvětlit něco o potřebě času pro sebe, nechápe to a argumentuje tím, že on na rozdíl ode mě nepotřebuje být sám a že je mu nejlíp se mnou.
Když např. jedeme navštívit rodiče, mám pocit, že se mě neustále snaží „odlákat“, držet u sebe a je schopný mi klidně začít něco vyprávět uprostřed toho, když mi něco vypráví někdo jiný. Pak se zlobí, že jsem ho přesunula na druhou kolej, a je z toho zase hádka.
Postupně pozoruji, jak jsem čím dal víc negativní. Dřív jsem bývala milá k lidem a věřila v „dobrotu lidstva“, teď jsem častěji protivná a nadávám na vše okolo. Snažíme se povídat si o všem, ale hádky se pravidelně vrací. Nechci dělat vše, co chce, jen aby byl klid, ale ani nevím, jak to spravit.
Ema, 30 let
Názor odborníka
Milá Evo,
děkuju za váš dotaz. Zdá se, že vám u vašeho přítele nevyhovuje mnoho věcí. Uvědomujete si je, a dokonce je umíte i pojmenovat. Mou první rychlou odpovědí by mohlo být: „Tak se s ním rozejděte, ne? V čem je problém? Vždyť vás to evidentně netěší, spíš naopak.“ Jenže to právě neděláte. Setrváváte v tom neutěšeném vztahu a stáváte se nespokojenější a podrážděnější.
A mě by zajímalo – proč? Mým cílem tady není přimět vás k odchodu, ale spíš zvědomit si, proč jdete proti sobě. Vztah nefunguje, vy jste mrzutější a mrzutější, ale jako byste byla zakletá a nemohla udělat nějaký aktivní krok ke svému vysvobození. Znovu podotýkám, že tím „vysvobozením“ nemusí nutně být rozchod.
Závislý vztah
Přítele popisujete jako závislého na vás a to mě zaujalo. Neexistuje partnerství, kde by byl jen jeden závislý. Možná, že jste se teď sama ocitla v patové situaci. Nemůžete být ani uvnitř vztahu, ani nemůžete odejít. Jste na svém příteli stejně závislá jako on na vás. A to je to zakletí.
- Co by se dalo dělat pro to, abyste byla šťastnější a nepřistupovala na hádky typu kdo s koho, kdo má pravdu a podobně?
- Co by to chtělo, abyste byla svobodnější a víc svá?
Víte, já mám stejně „furt“ za to, že v prvé řadě musíte být laskavá k sobě a nezachraňovat druhé. Máte právo i na to chtít po partnerovi, aby se snažil a zkoumal své chování a prožívání. Buď můžete osobnostně růst každý sám, nebo to dokážete bok po boku, ale to pak musíte chtít oba!
Pokud spolu nejste schopni mluvit o tom, co každému z vás ve vztahu chybí nebo co byste si od partnera přáli, asi by to chtělo spolu zkusit párovou psychoterapii. Někdy nám pomůže pochopit, v čem se cyklíme, nebo nám pomůže se vzájemně lépe chápat a přestat si některé věci brát osobně. Každopádně je třeba něco aktivně udělat. Mučit se není tím, co bychom od života měli chtít.
Leona
