Občas se v sobě nevyznám, jestli mám nízké sebevědomí, nebo je to moje povaha? Hodně řeším, zda dělám vše správně. Nesu si přesvědčení, že nemůžu mít špatnou náladu, a když ji mám, tak proč, a hrozně to řeším sama v sobě.
Často se nechávám strhnout ostatními. Přebírám jejich postoje a pak v sobě cítím napětí, protože já to tak nechci. Jenže to někdy trvá, než zastavím a uvědomím si, že jsem zase někde jinde.
Nevím, jestli prostě musím furt v sobě něco řešit, zda je to moje povaha, nebo bych měla začít trénovat a nechtít po sobě, abych měla vše tak, jak se ,,má" (to přece neví nikdo), a nebýt na sebe tak přísná, když chci mít jiný názor a nenadávat si za to, že včera jsem měla jiný názor. Hrozně se do toho potom zamotám a cítím se psychicky unavená.
Někdy mi přijde, že prostě jen neustále řeším, proč mám názor takový, a ne jiný. A další věc je ta, že trpím OCD, mám právě jen obsedantní myšlenky bez kompulzí. Tak nevím, zda je to právě zase ta porucha, protože se u mě projevila strachem o dceru a ten už nemám.
Monika, 30 let
Názor odborníka
Dobrý den, Moniko,
vyčerpání, které prožíváte, je nepříjemný, ale nutný výsledek snahy žít nekonfliktní vnější život. Na jednu stranu všichni toužíme po spokojeném a příjemném životě, fungujících vztazích a lásce. Na druhou stranu může být často naše jednání, které navenek vede ke splnění těchto přání, velmi vzdálené našim vnitřním hodnotám.
Napětí mezi vnitřním a vnějším světem vytváří konflikt, který se projevuje rozličnými způsoby, ve vašem případě možná právě obsedantními nebo ruminujícími myšlenkami s velmi výrazným emočním doprovodem.
Myslím, že je důležité odlišit, zda to, co popisujete, souvisí s narozením dcerky, respektive s tím, že se z vás stala matka, nebo jste podobnou nejistotu zažívala už předtím. Já budu pracovat s první hypotézou.
Rodičovství je z psychologického hlediska velmi náročný a „hutný“ proces. Když se staneme rodiči, procházíme spolu s vývojem dítěte základními otázkami naší vlastní psyché. Ve svém dítěti a v péči o ně zažíváme základní pocity lásky a důvěry. Často však nereflektovaně a opakovaně můžeme být vystaveni našim vlastním vývojovým konfliktům, které jsou pro nás bolestivé. Například otázce, jak milovaní se cítíme být my sami.
Být milovaný
Když se trochu vzdálím od vašeho případu a budu mluvit obecně, v generaci současných rodičů chronicky chybí nasycení potřeby takzvaného primárního narcismu. I když je pojem narcismus v populárních textech často používaný pejorativně, jedná se o nejzákladnější kámen psyché a naší identity. Narcismus sám o sobě je velmi zdravá a důležitá potřeba, velmi zjednodušeně charakterizovaná otázkou: Cítím se být milovaný?
Když se teď vrátím k tomu, co píšete, myslím, že může být důležité věnovat pozornost sobě samé, tomu, jak se v roli matky cítíte. Jako matka procházíte neskutečným náporem na to, abyste všechno zvládla. Zároveň jako matka musíte pomoci dítěti porozumět a rozlišovat, co cítí, co se v něm děje, protože ono se v sobě bez vaší podpory nevyzná. To je neskutečně náročný proces takzvaného kontejnování, který je – zjednodušeně řečeno – procesem propojování pocitu s racionálním porozuměním situaci. Velmi srozumitelně tento proces popisuje Katrin Asper ve své knize Opuštěnost a sebeodcizení.
Pokud bychom pracovali s hypotézou, že obsesivní myšlenky máte dlouhodobě a mateřství jen zvýšilo intenzitu tohoto symptomu, je na místě zvážit možnost pravidelné psychoterapie. Obsedantní chování samo o sobě je spíše strategie, kterou člověk používá pro práci s vnitřním pocitem úzkosti. Cílem tedy není primárně odstranit obsedantní myšlenky, ale porozumět tomu, co se ve vás děje, který mentální proces zatím není možné reprezentovat vhodnější formou než vytvořením neefektivní ochrany, jakou je OCD.
V každém případě, máte‑li diagnostikováno OCD, zřejmě jste už byla v kontaktu s psychologem anebo psychiatrem. Pokud sama vyhodnotíte, že vás vaše myšlenky vyčerpávají příliš, doporučuji vám vyhledat psychologa, který vám bude vyhovovat a pomůže vám porozumět tomu, jaká je role těchto obsesí ve vašem rozvoji. Přeji vám mnoho zdraví a možností odpočinku.
S pozdravem
Jakub Nemček
