Dobrý den.
Mám takový problém. Nechci vás zatěžovat, ale chtěla bych to nějak vyřešit. Chtěla bych od vás pomoc, kdyby to šlo. Mám přítele, máme vztah tři a půl roku a už rok u mě trvá „žárlení“. Kamkoliv jdeme, tak kouká na jiný a já už nevím, jak to mám řešit. Jestli to mám přecházet… Nebo jestli to je normální. Několikrát už se se mnou chtěl rozejít a to já prostě nechci. Děkuji za odpověď a pomoc. Nashledanou
Kristýna
Názor odborníka
Milá Kristýno,
zkoušela jste někdy chodit po střepech z rozbité láhve? A bolelo to? Chtěla byste to zkusit někdy znova? Vaše otázka mi připomněla jeden častý nepoměr: o péči, kterou věnujeme svému tělu, si naše duše může nechat jenom zdát. Jak jinak si vysvětlit vaše pochybnosti, jestli „to“ máte přecházet?
Samozřejmě trochu zjednodušuji. Správně byste mohla namítnout, že moje přirovnání kulhají, protože v oblasti psychiky je všechno složitější. Tak jako si velmi pravděpodobně neoblíbíte chození po ostrých střepech (protože mít střepy v noze bolí), v případě vašeho vztahu se nacházíte v mnohem nepřehlednější situaci, v níž se těžko orientuje a hledá správné řešení. Z vašeho líčení nemám důvod pochybovat o tom, že svého přítele milujete (jste schopna nemalých obětí ve jménu zachování vašeho vztahu). Jednání vašeho přítele vás však zároveň zraňuje (podobně jako střepy v noze), což právě vede k vnitřnímu konfliktu a přispívá k trápení.
Je to normální? Vaše pocity jsou v dané situaci určitě přiléhavé, tedy normální. Vůbec mě nepřekvapuje, že pokud popisujete chování vašeho přítele jako bezskrupulózní svádění okolních žen, k tomu ještě za vaší přítomnosti, je vám z toho nanic. Skoro se mi chce říct, že je to dobře, protože kdyby to bylo jinak, bylo by něco v nepořádku s vámi.
Otázkou zůstává, jak byste si přála situaci vyřešit: Naučit se své žárlení přecházet, nebo situaci „řešit“? A pokud řešit – jakým způsobem, když svého přítele milujete? Vůbec se vám nedivím, že si nevíte rady, protože s takhle rozdanými kartami se jen těžko hraje.
Sám bych řešení hledal v ujasnění si vztahu hlavně k sobě samotné – ať už „svépomocí“, nebo za asistence někoho jiného. Pokud víme, „kým jsme“ a jak se sebou chceme zacházet, pak máme naději být vůči druhým lidem v daleko přiměřenější pozici. Rovněž se dá očekávat, že podobná dilemata elegantně vyřešíme.
Hodně štěstí,
Michal Novák
