Dobrý den,
tento rok jsem dokončila VŠ. Nastoupila jsem do práce a hned po týdnu z ní odešla. Vlastně všechny brigády, které jsem kdy absolvovala, jsem vždy velmi rychle ukončila. Na jedné jsem vydržela dva měsíce. Stálo mě to však spoustu sil, slz, stresu a přemáhání, abych tam vydržela.
Ve všech pracích se chovám zmateně, vystresovaně, úplně nekoordinovaně. Mám strach, že vše zvorám, zklamu, budu zdržovat ostatní, kvůli mně nestihnou svou práci, protože mě musí neustále kontrolovat. Často mi lidi předhazovali, že nemají čas na moje zmatky a že bych se měla víc snažit. Že na moje místo čeká dalších 50 lidí.
Doopravdy, chtěla bych dělat vše dobře, ale zkrátka mám pocit, že mi nic nejde, vše mi velice moc trvá. Myslím, že je to z toho, že sama sobě nevěřím. A tak mi nevěří ani ostatní. Zkoušela jsem se překonat, chvíli to vydržím, ale moc dlouho to nefunguje. Abych se zbavila pocitů neschopnosti, z práce radši uteču. Na chvíli se mi uleví, ale pocit neschopnosti přetrvává.
Je to jako bludný kruh, ze kterého se neumím vymotat. Pořád utíkám. Ani nevím od čeho? Od vlastní zodpovědnosti? Od strachu? Sama před sebou? Ale jak to zastavit?
Dokonce když někdo mluví o něčem, co není pro mě příliš příjemné, utíkám. Normálně se zvednu a jdu pryč. Zajdu si třeba na WC, tam se mi uleví, a pak se o něco klidnější vrátím. I ve škole jsem si vyhledávala taková místa k sezení, abych mohla, kdyby to bylo nutné, rychle utéct. Aby místo bylo na dosah dveří.
Jak pořád nemít za všeho strach? Jak neutíkat?
Zora
Názor odborníka
Dobrý den, Zoro,
děkujeme za důvěru, se kterou jste se na nás obrátila. Musím ocenit vaši schopnost sebereflexe a odvahu, se kterou jste se podělila o svůj příběh. Píšete o svém strachu a nejistotách v práci, o pocitech neschopnosti. Hezky popisujete, jak vás váš strach z možné chyby vlastně ochromí, zvětšují se pocity nejistoty, neschopnosti. Poté o to více hrozí, že něco v práci zkazíte. A tak dále utíkáte. Nyní se ptáte, jak nemít ze všeho strach? Jak neutíkat?
Věřím, že tlak, který prožíváte, musí být opravdu velmi nepříjemný a intenzivní. Útěk je v podstatě přirozenou reakcí na možné nebezpečí, na něco nepříjemného. Ale ne vždy je optimálním řešením se nepříjemným věcem vyhýbat.
Přemýšlím, před čím vlastně utíkáte? Z některých vašich řádků lze i číst, že se to týká situací, kdy hrozí selhání. Tedy pocit selhání. Pocit, že „za nic nestojím, že jsem neschopná“, a k tomu se mohou připojit i představy, že na mne takto okolí pohlíží.
V pracovním prostředí bohužel není možné vyhnout se kritice a hodnocení kvality práce. Obzvláště, když je člověk v zaměstnání chvíli, učí se a dělá chyby. To je přirozené. Není možné stát se „dokonalým“, nedělat žádné chyby, a tak se vyhnout možné kritice a potenciálním prožitkům trapnosti a selhání. Teprve časem, učením se a zkušenostmi je možné se na dané pozici zlepšovat.
Rozumím však tomu, že váš strach může být natolik intenzivní a situace v pracovním prostředí tak nepříjemné, že se raději stáhnete a odejdete. Doporučila bych vám proto se začít více věnovat sobě, svému prožívání a tomu, jak zvládat své emoce a svůj strach. Strach se může časem stát vašim dobrým spojencem, nikoliv pánem.
V druhé řadě by mohlo být užitečné také pracovat na tom, abyste byla schopna unést pocit selhání. Aby pro vás bylo možné se v práci či v jiných situacích z přirozených chyb učit a unést je. Dělat chyby je lidské.
Pocit trapnosti nebo selhání není příjemný, ale je fajn mít možnost se s ním vypořádat jinak než vyhýbáním.
Život se skládá z celé pestré palety pocitů, situací a prožitků. Přijmout svoji zranitelnost, pocit selhání, strach, přijmout to, že nejsem dokonalý, že v životě i selhávám, bývá klíčem k spokojenějšímu životu a k osobnostnímu zrání a růstu. Jakmile je naše schopnost unést například zklamání, ztrátu, smutek a selhání dostatečná, přestanou být tyto emoce ohrožující, ztrácí na síle. Je možné je prožít, poté klidně nechat za sebou a dál jednat.
Pochopitelně ruku v ruce s přijetím své nedokonalosti je důležité umět s okolím komunikovat o konfliktních situacích. O svých potřebách, limitech a možnostech. Stanovit si, co byste potřebovala, od sebe samé a dále od okolí, abyste příště v práci mohla zůstat?
Také si říkám – vysokou školu se vám povedlo dokončit, co všechno vám pomáhalo zvládat obtíže tam?
Také mne napadá, zda‑li je někdo, s kým o tom můžete mluvit? Někdy pomáhá mít blízkého člověka, se kterým můžu sdílet i své nezdary a těžkosti. Někdo, u koho cítíte, že vám rozumí, podpoří nebo obohatí jinou zajímavou zkušeností.
Chtěla bych vás Zoro podpořit v odvaze postavit se čelem obtížným situacím. A využít je jako výzvu a příležitost k vlastnímu růstu. Ku pomoci vám může být i psychoterapeut nebo psycholog.
Držím vám palce!
S úctou,
Veronika Šuráňová
