Dobrý den,
partneři jsme 21 let, z toho 16 let manželé, dvě školou povinné děti. Před 5 lety se vystupňovala naše krize.
Více než 2 roky, po konzultaci v poradně pro rodinu, žijeme v odluce. Bydlíme na vesnici v rámci jednoho domu, každý ve svém patře. Děti žijí běžný denní provoz se mnou, ale svůj čas tráví s námi oběma tak, jak zrovna chtějí. Naše rodiny jsou o situaci informovány a děti přijaly uspořádání v rámci možností a věku dobře. I když nás v poradně upozornili, že by odluka měla být přechodnou dobou, a pak by mělo následovat rozhodnutí, co dál, nějak jsme se v tom zasekli.
Už dlouho nejsem jeho žena. Pro mě je dobrým otcem našich dětí. Vyrovnala jsem se s tím, že nám to prostě nevyšlo, ale dělali jsme všechno tak, jak jsme uměli. Manžel je velmi zraněný a typicky reaguje slovy: „Ty za to můžeš, je to tvoje vina, je to tvoje rozhodnutí, tím jsi nám všem zničila život.“ Všechny dohody odluky se nám nepodařilo naplnit (třeba střídání víkendové péče, máme občasné spory kvůli financování domu…), ale proti původnímu stavu je to jistě zlepšení.
Odlukou se pro mě náš vztah vyčistil. Cítím ale, že něco není „dobře“ – odloučení nesvobodní, samostatní osamělí… Provizorium. Zasekla jsem se v myšlence na rozvod. Otevřu tím pro nás dveře s jiným výhledem? Nebo při stejném uspořádání jenom zkomplikuji situaci? Nic mě do rozvodu netlačí, jenom ten hlásek někde ve mně nedá pokoj…
Amálie
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji za váš dotaz.
Abych pravdu řekl, setkávám se s tímto jevem docela často. Dlouholetí partneři či manželé, jeden z nich nebo oba začnou být nespokojení, nemají chuť, kapacitu nebo možnost znovu vztah obnovit, a tak hledají způsoby, jak dál. A ve chvíli, kdy jsou tam děti, se situace komplikuje a lidé končí v provizoriu. Cílem je najít model, kde jsou oba partneři a děti víceméně spokojení, je to dobré. A z toho, co píšete, se vám oběma podařilo nastolit takové fungování, že spolu nežijete jako muž a žena, ale jako rodiče jste na 100 % a pro děti se toho zas až tolik nemění. Takže z jistého úhlu pohledu je to lepší než rodiče rozhádání a rozstěhování na kilometry daleko, tahající se o péči přes soudy.
Na druhou stranu to s sebou nese přesně to, o čem píšete: nejste spolu, ale ani od sebe. Jste tam jako rodiče, ale partnerství chybí. Prostě jste započali proces, který jste nedokončili. V tomto ohledu souhlasím s kolegou či kolegyní z poradny pro rodinu, že odluka by vždy měla být nějak časově limitovaná. Proč? Aby v tom čase mohlo dojít buď k obnově vztahu, nebo jeho ukončení. A ukončený vztah znamená, že máte rozdělenou péči o děti a majetek. Rozvod je jen finální tečka právního dokumentu a symbolický konec vztahu.
Je to ale záležitost osobní volby. Někdy lidé nevidí důvod, proč všechny těžké a zásadní kroky podnikat, když status quo není zas až tak hrozný. U každého rozhodnutí něco získáváte a něco ztrácíte. Jde o to, jasně si uvědomit, co chci a potřebuji, co jsem ochotná pustit a čeho se chci držet. Co je moje priorita a jak chci žít dál svůj život. Sama či s nějakým jiným mužem nebo s manželem? To jsou otázky, na které neexistují instantní odpovědi a je nutné na ně hledat osobní odpověď. Podobně náročné změny vždy koná ten, kdo je ve stávajícím vztahu více nespokojen a potřebuje změnu. Tomu druhému se to nemusí líbit, ale pokud je jeden z partnerů rozhodnutý, pomáhá to směřovat k nějakému konci. Nejtěžší je, když oba přešlapují na místě, život jde dál, děti odrůstají, nic se nemění, ale oba jsou nespokojení.
Ještě mě napadá, že dva roky také bývá obvyklá doba, kdy se lidé usadí v nějaké formě vztahu a začínají se ptát, zda se v tom cítí dobře. Tudíž pokud vnímáte, že žijete v provizoriu, máte dvě možnosti: žít v něm i nadále (a jako u všeho, i zde jsou plusy a mínusy), nebo ho ukončit. Změny jsou vždy zátěž, takže ano, pokud se rozhodnete rozvádět, bude to komplikace pro dosavadní stav. Ale můžete mnohé získat. Možná je dobré si odpovědět, co rozvodem vlastně chcete získat? Svobodu? Možnost začít nově s někým jiným? Co vám brání už teď být více vnitřně svobodná?
Možná by stálo za to (spolu nebo sama) opět zajít za nějakým terapeutem a mluvit o tom, kde jste a kudy chcete jít dál. Protože to opravdu není lehké, vědět, kudy a jak jít, když si nejde jednotlivé cesty vyzkoušet předem. Držím palce, ať uděláte dobré rozhodnutí, které vezme v potaz děti, finanční situaci, ale i váš vnitřní pocit a hlásek, který nedává pokoj. Někdy je dobré mu naslouchat, protože jsme to my sami…
Michal Petr
