Dobrý den,
jsme vcelku normální rodina. Mám starší sestru, je jí 22 let a studuje vysokou školu daleko od nás, takže domů jezdí jen jednou za čtrnáct dní. Všechno jí jde, ze všeho má dobré známky (nejspíš proto, že se pořád učí).
Od mala mám pocit, že jsem „ta vedlejší“. Že nikdy nemůžu být tak dobrá jako ona. Tyto myšlenky mě pořád pronásledují. Jako ona jsem šla na gymnázium – kvůli rodičům a taky kvůli tomu, že jsem se jí chtěla vyrovnat. O to už mi dávno nejde, chci být sama sebou nehledě na průměrné známky.
Pořád ale slyším: „Ona tohle a tohle a…“ Začíná mi to lézt na nervy, doma už jsem nervózní a protivná, i když je sestra pryč. Kromě toho mi před asi dvěma lety začaly migrény (na neurologii mi s kapkami moc nepomohli).
Vůbec nemůžu vypozorovat, co je příčinou mých bolestí hlavy, jediné, co o tom vím, je, že to mám nejspíš psychické. A mnohokrát s bolestí hlavy přichází i to, že se celá klepu, třese se mi žaludek a často pak zvracím. Mění se mi nálady, ve škole se směji a doma se mi chce z ničeho nic jen tak brečet.
S rodiči už komunikuji minimálně, celý den sedím zavřená u sebe v pokoji. Když přijede sestra domů, mám problém i jít ji pozdravit, skoro na sebe nemluvíme. Když u večeře baví ostatní a vypráví své historky, já se v duchu směju – ne tomu, co říká, ale jí, a ze spousty důvodů. Přitom o ní nechci špatně smýšlet a uvnitř se dohaduji sama se sebou.
Prosím, poraďte mi, jak překonat tuto bariéru a začít více komunikovat s ostatními, a jak vyřešit moje migrény.
Míša
Názor odborníka
Dobrý den, Míšo,
píšete o pocitech, které máte ve vztahu ke své rodině a sama k sobě a také o migrénách, které vás trápí. Trápíte se myšlenkami a pocity, které si necháváte sama pro sebe a, jak píšete, ocitáte se v izolaci a máte vytvořenou bariéru mezi vámi a ostatními členy rodiny. Samotné vám v tom není dobře a chcete s tím něco dělat.
Pokud jde o migrény, je dobře, že jste se obrátila na lékaře. Jestliže vám nepomáhá doporučená léčba, je možné pátrat po psychických souvislostech, které bývají většinou kombinovány s fyzickými dispozicemi a dohromady pak vytvářejí určitý symptom. Možná by bylo dobré zamyslet se nad tím, jakým způsobem prožíváte sebe sama a svět kolem vás a tam může být i klíč ke změně.
Z toho, co píšete, mi připadá, že nad věcmi přemýšlíte, pouze nevíte, jak a co udělat jinak. Doporučuji zkusit se zase trochu více otevřít ostatním a být tak pro okolí čitelnější. Jen tak mohou reagovat skutečně na vás. Začít se dá i běžnými věcmi, které nejsou tak citlivé.
Jakmile se zase prolomí bariéry a získáte víc důvěry k tomu, že vás ostatní poslouchají a chtějí slyšet, co říkáte, můžete se pokusit sdělit i něco z toho, co vás trápí. Nevím, jak budou rodiče a sestra reagovat, ale je to možný způsob, jak z bludného kruhu ven.
Pokud to nepomůže a okolí nebude reagovat tak, jak potřebujete, a vaše potíže budou stále přetrvávat, bylo by dobré vyhledat odbornou pomoc psychologa či psychoterapeuta, který vám může pomoci v hledání dalších možných řešení vašich těžkostí.
Přeji vám odvahu ke změně a hezké jarní dny,
Yvonne Holčáková
