Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Životní selhání: Sebelítost a rezignace nepomáhají.

11. 11. 2011

Dobrý den.

Moje životní inventůra – po dvaceti letech manželství jsem zklamala svého muže i svoje děti. Nevydržela jsem ten nápor neštěstí, co se na nás nahrnul, a selhala jsem. Ty příčiny, které to vše nastartovaly, jsme si s manželem zavinili sami. Nejdříve ukrutná rána v mém životě – zemřel mi otec. A další neštěstí jako by se už jen nabalovalo. Manžel začal podnikat v dopravě, tahače a návěsy na leasing, podnikání na OSVČ, hypotéka na dům.

Vedlo se nám dobře, jen ta krize neměla přijít. Zasáhla nás tak, že jsme museli vše vrátit, a tím začal náš druhý život – s dluhy. Dluhy byly vyčísleny na astronomické částky a nebylo z čeho platit. Tím, že jsme ručili vším, jsme také o vše přišli. Teď bydlím u bratra, který mi dává patřičně najevo, abych na jeho dobrosrdečnost nezapoměla. Manžel se zhroutil a já byla na operaci kvůli ženským problémům. Syn s dcerou to překonávájí mnohem statečněji než já nebo se to snaží dobře maskovat. Ale taky se tím jistě trápí.

Moje nevyspání a neustále obavy z budoucnosti udělaly své. Pokusila jsem se je navždy ukončit prášky – nepovedlo se to. A to je to moje selhání, které mi ani děti ani manžel nemohou odpustit. Vidím, jak se s tou naší situací perou a snaží se, ale já už nemám sílu, ani se mi nechce s ničím bojovat.

Prášky a psycholog mě už asi nezachrání, protože je to čím dál horší. Už se mi nechce chodit do práce ani mezi lidi, už je mi to všechno jedno a každý den je souboj s tím, kdo s koho – jestli moje síla to vše přežít je silnější než ta, která mě od tohohle života zrazuje.

NIKÉ

Názor odborníka


Dobrý den, Niké.

Tedy, nemáte to ani trochu jednoduché! Zdá se, jakoby se na vás byla najednou vylila celá porce vaší životní smůly. Navíc vás ta černá sprcha zřejmě zastihla nepřipravenou, finančně, vztahově, profesně…a zejména osobnostně. Žijete týdny a měsíce s pocitem bezmoci, zklamání, lítosti, úzkosti a nejspíš i vzteku. A všechny tyto emoce jsou ve vaší situaci zcela přirozené a nemá smysl si je vyčítat.

Dokonce i vaše zkratkovitá reakce, která vás téměř stála život (a vaši rodinu doživotní výčitky, co měli udělat jinak), je pochopitelná a odpustitelná. Každý máme právo v životě selhat. A když nám někdo neumí odpustit, je to do velké míry jeho problém, ne náš. Ale já osobně věřím, že máme také povinnost poučit se z našich selhání a jít dál, zase o kus jiní, zkušenější, citlivější a vnímavější k druhým i k sobě samým, schopni víc dávat i přijímat. Ať už žijeme v rodině nebo sami. Možná se dneska zdá, že vám vaši nejbližší neumějí odpustit, a jistě i to lze pochopit. Ale je to trochu jako s jídlem u těch, co se přejídají: Sníte po večeři celé balení zakázaných brambůrků, načež si rezignovaně řeknete – „Už je to stejně jedno“ – a sníte ještě další. Není to jedno. Jeden pytlík brambůrku má méně kalorií než dva a vyrovnat se s jedním pokusem blízkého o sebevraždu je jednodušší než se dvěma, natož když se ten druhý pokus nedej bůh povede.

Při čtení vašeho dopisu jsem se ptala sama sebe, nakolik asi vkládáte vašim blízkým do myslí vaše vlastní myšlenky. Nakolik si sama nejste schopna odpustit a čtete tuto nekompromisnost v chování vašich dětí a manžela. Nakolik je bratrovo naštvání vaším vlastním naštváním sama na sebe, na manžela, na celý svět. Ale také to, nakolik je naděje a snaha vyrovnat se se situací, kterou popisujete, u vašich dětí, vaší vlastní nadějí v lepší dny budoucí.

Milá Niké, myslím, že vám je jasné, že je potřeba něco udělat, abyste se zase odrazila z tohoto nešťastného dna ke hladině, abyste se mohla zhluboka nadechnout a pak teprve s jasnou myslí zvážit, co dál s penězi, bydlením, s manželským svazkem, se vztahem s dětmi. Psychologická a/nebo psychiatrická péče nejsou vůbec špatný nápad a nejspíš to víte – přestože píšete, že vás „prášky a psycholog už asi nezachrání“, posíláte nám svůj dopis a čekáte na odpověď.  

A máte nakonec pravdu: V konečném důsledku vás nezachrání psycholog ani prášky, ty vám jen pomohou na oné cestě ke hladině. Zachráníte se sama svou vlastní vůli žít, být příkladem svým dětem, jednou třeba vnoučatům, počkat si zase na ty hezčí stránky života, které nemohou nepřijít – v životě se vždy střídají světlé okamžiky s těmi tmavými.
 
Píšete, že se máte stále hůř. Jistě, zůstala jste podle všeho v tomto zásadním životním momentě – alespoň pocitově – sama a mohu se jen dohadovat, do jaké míry z vlastní vůle – nepíšete, proč bydlíte u bratra, komunikujete-li s manželem, máte-li kolem sebe jiné důležité lidi. Na základě vašich řádků si představuji, že vaše rodina může mít pocit, že jí nejste takovou oporou, jakou by potřebovala. Děti „to překonávají nebo se to snaží maskovat“, manžel „nemůže odpustit“, bratr vám „dává patřičně najevo, abyste na jeho dobrosrdečnost nezapomněla“.

Jakoby se všichni k problému stavěli více aktivně, jen vy jste rezignovala. Netřeba hodnotit vaše chování či vynášet morální soudy. Každý z nás má sklon k jistému typu reakcí, jeden unese víc a druhý méně, někdo utíká a někdo útočí. Až se – nejlépe s odbornou pomocí – dáte zase dohromady, budete moct svým dětem být opět nerezignovanou mámou, budete zase schopna vnímat svět méně sebestředně, budete schopna bez úzkosti a sebelítosti postupně pragmaticky řešit materiální a rodinné problémy, přizpůsobit se nové finanční situaci a unést omezení, z ní plynoucí. Možná vaši rodinu, již tak vyčerpanou tíživými okolnostmi, unavuje váš vytrvalý rezignovně – destruktivní postoj, možná jí vadí, že se chováte jinak, než by vaši blízcí potřebovali, a tak vás tak trochu „hodili přes palubu“. Zní to krutě a je to kruté, ale nese to v sobě velmi přínosné poselství: Sebelítost a rezignace nepomáhají.

Vykročit ze situace, jako je ta vaše, je velmi těžké. Ale je to možné. A prvním a nevyhnutelným krokem je CHTÍT. Třeba i sobecky, sama za sebe a pro sebe, vydat se za vlastními potřebami, ne proto a ne tak, jak to očekává bratr nebo manžel. Je to váš život, Niké, a je v něm ještě spousta toho, co jste nezažila, nedostala, nedala, nepochopila, nenaučila se.

Pevně tisknu ruce v pěst,

Andrea Platznerová

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.