Dobrý den, je mi 30 let a poslední dobou jsem nějak ztratila směr a bezradně přešlapuji na místě. Nevidím světlo na konci tunelu a vlastně na ně už ani nevěřím. Vím, že nepřízeň osudu vypadá asi dost jinak, protože objektivně viděno jsem mladá, zdravá, pohledná, mám práci, která mě uživí, bydlení, rodinu, se kterou celkem vycházím… Přesto trpím úzkostí, depresí a nenaplněním.
Vybrala jsem si špatný obor na VŠ (práva), teď se tím živím, jsem v práci na vše sama, nikdo mě nezaučil,takže už tři roky se potácím v praxi metodou pokus omyl a doufám, že nic nezkazím. Nadřízená mě nikam nevede, nedává mi práci (3 roky to za ní chodím řešit), ta nečinnost mě deptá. Sice se snažím využít čas ke studiu, ale to taky nejde dělat pořád…
Mám prostě pocit, že už v téhle práci na zahnilém maloměstě zkysnu nadobro. Nevěřím si, že bych mohla i já mít lepší místo, kde by to k něčemu bylo, že bych i já mohla žít ve městě, které by se líbilo mně (nyní žiji v hnusném placatém Polabí, kde je jen les paneláků a fabrik, ale příroda nebo historické památky zde nejsou).
Přijde mi to jak začarovaný kruh – jsem zničená z toho, kam mě osud (a nezaměstnanost) zavál. Vím, že by mi podstatně pomohlo změnit město a místo, ale nevěřím, že bych toho mohla já (na ZŠ vyloučena z třídního kolektivu za výborný prospěch, psychická šikana a rodina se mě nezastala) dosáhnout, protože si připadám úplně k ničemu a bezcenná. Nadávám si, že si nevěřím, a nevím, co mám dělat a kde začít.
Niké, 30 let
Názor odborníka
Milá Niké,
ve vašem dopise píšete o bezradnosti („nevím, co mám dělat a kde a začít“), ale dá se tam najít i určitá naštvanost (zahnilé maloměsto, hnusné placaté Polabí). Naštvanost je dobrá věc. Může se stát dobrým hnacím motorem ke změně. Určitě lepším než smutek a lítost. Ty nás drží spíš na místě.
Zkuste tu naštvanost využít pozitivně, jako motivaci k tomu začít dělat věci trochu jinak.
Nedávejte si hned napoprvé cíle jako změnit práci nebo se stěhovat. Zvolte něco menšího, co je ve vašich silách změnit. Můžete si tak zkusit zažít pocit, že máte moc něco pro sebe přeci jen udělat. Může to být drobná změna vašeho každodenního rituálu, která vám udělá radost.
Pátrejte také po tom, co vám pomohlo v minulosti, co jsou vaše zdroje, ze kterých čerpáte, když je vám těžko (přátelé, rodina, cvičení, příroda, nějaká jiná záliba).
Není to osud, který řídí všechny vaše kroky. Jste to hlavně vy sama. Rozhodněte se, jakou roli chcete mít v příběhu vašeho života. Zda roli oběti, nebo někoho, kdo o sobě aktivně rozhoduje sám.
Už nejste ta malá holka, která je bezmocná proti přesile. Jste dospělá žena, která má větší schopnosti a zkušenosti. Zřejmě jste taky opravdu dobrá, pokud jste dokončila práva. Můžete se prostě rozhodnout. Dokonce se můžete rozhodnout zůstat nespokojená.
Nevím také, nakolik jsou vaše úzkostné potíže a depresivní stavy vážné, nebo zda to myslíte jako popis nepříjemných pocitů, které tak nějak známe všichni.
Pokud byste opravdu trpěla úzkostně‑depresivními stavy, pak by bylo důležité zahájit léčbu. Psychoterapeutickou nebo prostřednictvím medikace z rukou psychiatra. Bez toho by totiž mohlo být nad vaše síly uvidět ono světlo na konci tunelu.
Využívejte celý web.
PředplatnéDržím palce, aby se vám to podařilo.
Irena Teichmanová
