Dobrý den,
dovoluji si vás touto cestou poprosit o radu. Máme problémy s maminkou, která se velmi nevybíravě a neurvale chová ke svým rodičům a k mé mladší sestře. Toto chování se vyostřilo po připsání části domu, kde bydlí všichni společně. Sestra dostavuje, bude se stěhovat. Její chování bych nazvala až psychickou šikanou – naschvály, hádky, zlostné slovní výpady a urážky s použitím vulgarismů atd.
Babička s dědou už nejsou nejmladší a zdraví jim také zrovna neslouží, tudíž toto velmi těžce snáší. Mamka si však nic nepřipouští, ona prý nic nedělá. Když jí chceme domluvit, tak vše obrací proti nám, absolutně s ní není řeč. Bohužel některé své výstupy předvádí i před vnoučaty, což je obzvlášť nehezké. Je na ni nějaký „metr“, jak ji dostat k odbornému lékaři? Dle našeho laického úsudku odbornou péči potřebuje.
Moc děkuji za jakékoliv info a radu.
Léňa
Názor odborníka
Dobrý den, Lenko,
vaše otázka patří k těm, které hrozně nerada, ale často, dostávám. Totiž „jak dostat někoho k odborníkovi“. Často je to tak, že se ptá někdo, kdo si myslí, že dotyčný má problém. A ten, kdo by se měl k odborníkovi dostavit, buď vůbec žádný problém nevidí nebo s ním nechce za nikým chodit. Hned v úvodu vás tedy asi zklamu, protože nevím, a myslím, že to neví nikdo, jak někoho proti jeho vůli dostat k psychologovi či psychoterapeutovi.
Možná ten první krok možný je – pod nějakou záminkou, slibem, ultimátem. Ale pokud má psychologické poradenství či dokonce psychoterapie fungovat, je nutné, aby mezi odborníkem a klientem došlo k dohodě na základě vzájemné důvěry. A tedy nemůže začít žádným úskokem a nemůže fungovat bez toho, aby si klient sám něco přál.
Co tedy v takovýchto situacích doporučuji? Zaprvé zamyslet se nad tím, kdo vlastně má problém a případně s kým. Co komu vadí. Možná to zní příliš jednoduše a necitlivě, ale myslím, že docela dobře funguje, když ten, komu něco vadí, se sám stará o to, aby se to změnilo. Někdy je těžké si přiznat, že se snažím řešit někde něco jiného, než bych měla.
Jak rozumím vaší situaci z toho, co píšete. Zdá se, že se snažíte pomoci svým prarodičům, kteří mají problém se svojí dcerou. A také sestře, která má problém s matkou. Píšete „my“ a já si říkám, jak se to stalo, že se ptáte z celé rodiny zrovna vy? Píšete, že se snažíte matce domluvit – to vy všichni jí domlouváte?
Zdá se, že vy jste v rodině ten člověk, který nejvíc aktivně hledá možnost změny. Z toho usuzuji, že to můžete být vy, kdo začne v rodině komunikovat nějak jinak. Často se tím pozmění něco, co je v rodině nějak zaseknuté či nefungující. Možná byste k pro odbornou radu či doporučení mohla přijít vy sama, s terapeutem byste se mohla dostat k možnostem komunikace, které vás samotnou třeba ani nenapadají – když jsme pohlceni trápením, často nevidíme věci s odstupem.
Touto cestou bych vám alespoň doporučila, abyste vy sama jednala s matkou o tom, co konkrétně vadí vám – dovedu si představit třeba to, že byste jí řekla, že nechcete, aby vulgárně mluvila před vašimi dětmi. Ale to, jak komunikuje se svými rodiči a se svojí druhou dcerou, bych nechala na nich. Chápu, že prarodiče jsou starší a třeba i fyzicky slabší, ale přesto věřím, že když oni sami budou v komunikaci s dcerou pevnější, že to bude mít větší efekt než vaše snaha dostat mámu k lékaři.
Přeju vám všem hodně síly a spokojenosti!
Jana Brzkovská
