Mám dítě s ADHD, v pubertě a v těžké depresi v době lockdownu. Už nezvládám jeho ataky vzteku s následným pláčem a k tomu zprávy ze školy, co vše neudělal a čeho se neúčastnil. Mám z toho úzkosti a nespím.
Chodím s ním na psychiatrii, upravujeme léky, opakovaně jsme zkoušeli psychologickou péči, ale bez většího efektu. Nakonec jsme zkusili rodinnou terapii, která však ve mně vyvolávala tak těžké pocity viny a sebevražedné myšlenky, že jsem po každém sezení musela vyhledat psychoterapii pro sebe a nakonec jsem z rodinné terapie utekla.
Mám pocit viny, že nedokážu pomoci vlastnímu dítěti, že jsem nedokázala dokončit rodinnou terapii. Stálo mne to spoustu času, energie i peněz, které si už nemůžu dovolit, a stejně jsem jemu nepomohla a mne to zničilo. Už nemám sílu nic řešit, už nechci nikam chodit. Chci jen klid. Nevím, jak dál.
Zoufalá, 50 let
Názor odborníka
Milá paní Statečná‑Optimistická,
(Věřím, že „Zoufalá“ vaše nynější pocity vystihuje lépe, a mám daleko od nabádání k hurá‑pozitivnímu nadšení v každé situaci a za každou cenu, i za cenu absolutního vyčerpání sil, ale na druhou stranu – slova jsou mocná zaklínadla! Autosugesci „jsem zoufalá a nic s tím neumím udělat“ zcela určitě nepotřebujete.)
neznám vás, neznám vašeho hyperaktivního nesoustředěného puberťáka, nevím, co přesně znamená jeho deprese a co ta vaše, jak ovlivňují vaše možnosti, jaké mají důvody a důsledky, neznám vaše možnosti rodinné, finanční, prostorové… těžko tedy mohu radit konkrétně.
Ale řekla bych, že jste na příkladu vaší domácnosti popsala „kovidový syndrom“ rodičů zavřených doma s dětmi, jejichž výchova a péče jsou složitější než statisticky průměrné rodičovství. Že patříte k rodičům, kteří kromě všeho pandemického stresu mají navíc odpovědnost za dítě, jež vyžaduje nadstandardní rodičovské úsilí, trpělivost a odolnost vůči frustraci (tedy vůči situacím, kdy za námahu nepřichází adekvátní „odměna“).
Zdá se, že patříte k těm rodinám, v nichž je toho všeho už za běžných okolností potřeba víc, než se považuje za běžné s každým dítětem, v každé rodině, že je na vás kladeno víc nároků, než kolik vyžaduje běžná péče a výchova potomků. A k tomu, co by už samo o sobě bylo dost, ještě připočtěme pandemii.
Vyčerpání duševních rezerv
Tato doba nás nemilosrdně zkouší všechny. Zkouší naši frustrační toleranci, zkouší naši toleranci prázdnoty a samoty a na druhou stranu toleranci přílišné blízkosti. Trávíme najednou dny úplně sami, nebo naopak v neustálé přítomnosti těch, kdo jindy na určitou dobu odcházeli do školy, do práce, za koníčky, za kamarády, nebo od nichž jsme takto odcházeli my – aniž bychom si byli uvědomovali, jak psychohygienické a nepostradatelné pro nás takové „pauzy od vztahů“ jsou. Pandemická společenská situace zasáhne psychiku každého z nás, kdo žijeme v klasických podmínkách dnešního rozvinutého světa, v tomto je nemilosrdnější než virus sám.
Lidé z podstaty své osobnosti extrovertní trpí nedostatkem společenského vyžití, omezením možností komunikace od rozhovorů až po úsměv a pozdrav, které si předtím denně vyměňovali se sousedy nebo lidmi v obchodě. A mohou si tisíckrát neradostně samotářskou situaci racionalizovat jako příležitost k sebepoznání, výzvu a lekci (jimiž jistě taková karanténa je – jenže odtud potud a hlavně jak dlouho), marně je budeme chtít motivovat slovy „nauč se být sám, sama se sebou“ – možná to mohlo zabrat na začátku pandemie, ale dnes, ve stavu všeobecného vyčerpání duševních rezerv, chtějí jednoduše zpátky své lidi a svůj běžný den.
Introverti to mají o něco jednodušší, izolace je pro ně přirozenější situace. Ale takových, kteří si v lockdownech libují, protože nikoho nepotřebují – naopak, teď jim konečně nikdo neruší jejich kruhy běžných podmínek, takových moc nebude. Těm, kdo by to takto měli, pandemie přináší zase jiné potíže. Třeba pocit omezení osobní svobody nařízeními, s nimiž nesouhlasí. Nebo zavřené posilovny. Nebo otrávenost z těch nespokojených extrovertů.
Na každý pád prožíváme výrazně nestandardní situaci s vysoce nadstandardními nároky na naši duševní stabilitu a odolnost každého z nás a všichni „máme nárok se hroutit“. A vy k tomu všemu máte složitou rodinnou situaci. Navíc snad bydlíte se synem sama (?), nezmiňujete se o nikom, kdo by se s vámi dělil o povinnosti.
Zdravé sobectví
Vnímám vaši situaci jako krizový stav, jako akutní ohrožení, jako stav vyčerpání rezerv nebo stav těsně před ním. V takové fázi tolik nezáleží na tom, co k ní vedlo, ani co bude za měsíc anebo za půl roku, je třeba být teď a tady a přežít. Opečovat samu sebe a podpořit samu sebe (a nechat se opečovat a říct si o podporu a přijmout ji, pokud máte od koho), „sobecky“ udělat na chvíli sama ze sebe střed světa. V konečném důsledku to stejně neuděláte pro sebe, ale pro své blízké, pro svého syna. Ale kdyby i jen pro sebe!
Milá paní Statečná, nevím, zda je ve vašich silách racionálně zvážit a naplánovat si příští dny a týdny v tomto duchu. Ale bude dobré to udělat – nebo si nechat poradit od někoho, komu věříte. Najít možnosti, jak ušetřit energii, jak se dobít. Co potřebujete hned teď do každodenního života přidat, co ubrat. Zvážit, co je opravdu stoprocentně nezbytné dělat a co lze delegovat – nebo se na to prostě vykašlat.
Věřte mi, mám důkazy ze spousty lidských příběhů včetně svého vlastního – jsou situace, kdy být sobec je nejlepší prevence něčeho, co by nás mrzelo a druhé bolelo mnohem víc než několik dnů nebo týdnů naší nepřítomnosti v běžných aktivitách a rodinných povinnostech. Nepřítomnosti doslovné, fyzické, nebo jen nepřítomnosti ve své běžné roli v životě ostatních, třeba těch dětí, jakkoli je milujeme.
A vykašlat se lze opravdu úplně na všechno, když to jednou, dvakrát, několikrát za život situace vyžaduje. Mohla byste teď také ležet v nemocnici (třeba se zlomenou nohou, nestrašme hned covidem) – a syn a ostatní by se jednoduše museli k nové situaci postavit čelem. Je myslím lepší být týden nepoužitelná a nefungující třeba s dítětem na návštěvě u někoho, kdo mu sice nedá ani polovinu toho, co vy, ale nechá vás odpočinout si – než další měsíc nebo měsíce bojovat s vyčerpáním a nakonec se k té „nepoužitelnosti“ stejně dopracovat.
Nešlo by do takové úvahy o dalším plánu zapojit i syna? A kdo jsou ti další lidé, kteří pomohou? Je pro vás přijatelné strávit třeba týden v některém z psychiatrických krizových center? Nebo by vás vlastní výčitky vyčerpaly víc než daná situace? Často změnu komplikují právě pocity viny a výčitky svědomí – jenže málokdy fungují jako pozitivní motivátor a zdroj energie, spíše vedou k točení se v kruhu.
Milá statečná, unavená maminko náročného puberťáka, opakuji – neznám konkrétnosti vašeho života a vaší situace, mohu jen fanatazírovat. Ale jedno mám potřebu vám říct: znala jsem dost lidí, kteří fungovali proti své přirozenosti, bojovali s větrnými mlýny kolem i těmi v sobě, protože to „nešlo jinak“. A nemívá to dobrý konec.
Moc vám přeji a věřím, že to tak bude – ať váš příběh má konec dobrý! Přeji, abyste naskočila na zdravou vlnu, chytla se všech záchranných kol, které plují kolem, shodila z ramen batoh se zbytečnou zátěží a pak, opět v bezpečí rutinního života, odpočatá našla řešení pro všechny svízele vašeho života.
Třeba jednou na tuto dobu budete vzpomínat jako na tu poslední kapku, po které život začal plynout jinak, více uspokojivě pro všechny, a řeknete si: „Vypadalo to tenkrát jako katastrofa, a teď jsem ráda, že se to stalo.“ Tuto větu slýchám díkybohu stejně často jako ty o neřešitelnosti životních potíží.
AP
