Sedmnáct let žiji s mužem o 25 let starším, poslední tři roky jsme manželé. Muž mi přišel do života jako třicetileté ženě, která byla ze sebe tak frustrovaná, s nízkým sebevědomím, strachem, zda si vůbec někoho najde, jestli se bude někomu líbit, že jsem byla štěstím bez sebe, když jsme se dali dohromady. Spojoval nás zájem o sport, výživu, stejné hodnoty.
Byl rozvedený, dva skoro dospělí synové. Cítila jsem, že děti já nechci, ne s ním. Tak ubíhaly roky, stereotyp života. Moje pracovní vyhoření, snaha o výkon, být dobrá ve všem, mnoho kompromisů ve vztahu, jen abych nebyla sama. Popřela jsem v sobě spoustu věcí, které mě teď dohánějí. Mít kolem sebe kamarády, trávit volný čas jinak než jen doma, příroda, cestování… Bála jsem se zažít, co mě přitahovalo, jen aby byl doma klid.
Teď už dva roky řešíme víceméně mužovo zdraví a já opět jdu stranou. Žádné otázky, jak je mně, jak se cítím, co potřebuji. Sama jsem se poslední roky začala zajímat o to, proč se mi věci dějí (psychologie, vztahy, terapie), ale jen v rámci literatury plus kurz koučinku. Cítím se strašně sama, mívám úzkosti, že mě někdo zase opustí, nechá mě tak. Už třikrát se mi stalo, že jsem potkala fajn muže, s kterými jsem si rozuměla, ale po čase jsem do nich začala zrcadlit svůj strach, že je ztratím.
Vždy jeden přišel, půl roku tyto pocity. Pak rok nebo dva klid, opět další… Nyní je to o jedenáct let mladší muž, se kterým si umím povídat, chodit na túry, hodiny si psát. Jsem vnímaná, vyslechnutá. A opět začíná přicházet strach, že mi odejde. Nevím, jak dál. Jak se zbavit pocitů úzkosti, strachu, že mě někdo opustí. Chci být zase milovaná, trochu bláznivá, trochu spontánní a bojím se, že už mi to nebude dopřáno. Začnu tlačit na schůzky, druhý to vycítí a odejde.
Zuzana, 47 let
Názor odborníka
Dobrý den, Zuzano,
děkuji za dotaz a za důvěru. Je jistě velmi dobře, že si dovolíte připustit, že život, jak ho teď žijete, vám nevyhovuje, a hledáte změnu. Ve vašem dopisu se prolíná vícero témat. Nejste spokojená v manželství, snažíte se udržet si vztah i popíráním sebe. Procházíte alternativními vztahy, kde se nějaký čas cítíte vyslyšená, a následuje opět váš známý strach z opuštění. Tlačíte na kontakt a dotyčný se vzdaluje. Zároveň se minimálně v práci snažíte být perfektní a výkonná. Je dost možné, že tento koktejl témat spolu souvisí.
Začala bych silným tématem strachu z opuštění. Asi pro vás nebude novinka, když napíšu, že může mít starší příčiny. Mohlo by být přínosné si téma vzít do individuální terapie a zaměřit se na to, jak tento strach vznikl. Kde jste možná už v ranějším věku musela potlačit sebe, aby vás někdo důležitý neopustil, nebo vás možná i opustil? Podívat se na ten mechanismus vzdávání se sebe ze strachu z opuštění někým jiným. Na snahu připoutat si druhého, který se možná vzdaluje.
Strategie přežití
Někdy nám jako dětem nezbývá než se přizpůsobit podmínkám, ve kterých vyrůstáme, abychom byli blízkými alespoň nějak přijati. Abychom nebyli opuštěni, nějak zapadli, dostali aspoň trochu náklonnosti a lásky. A pak se různě potlačíme, pokroutíme a žijeme spíše podobu nás, která je přizpůsobená přáním ostatních.
Ze strachu, abychom neztratili to, co máme, se kroutíme a potlačuje i nadále. Brání nám to ve svobodném, spontánním projevu. Můžeme pak dokonce mít pocit, že jsme špatní takoví, jací opravdu jsme, ne dost dobří, že se musíme hodně snažit nebo se změnit, abychom byli přijati. A tento strach z opuštění, který jsme pociťovali už tenkrát dávno, se nás drží v životě dál, doslova nás může držet pod krkem i v následujících vztazích.
Tento strach však patřil do toho původního blízkého vztahu. V terapii by se možná mohlo podařit toto rozklíčovat, v bezpečném prostředí odžít, oplakat, odsmutnit, vyvztekat, dosytit a podobně. A třeba si uvědomit, že už si tento strach nepotřebujete táhnout s sebou v životě dál.
Že je v pořádku být spontánní, taková, jaká jste, zažívat radost a plnost života. Že si lásku, přijetí a kontakt nemusíte zasloužit. Protože tím popíráním sebe paradoxně opouštíte sama sebe vy.
Mohlo by vás zajímat
Strach, nebo láska?
Jaká síla vás v životě pohání? Záleží na tom víc, než si myslíte.
Přečíst článekSama sebou ve vztahu
Obrátila bych teď pozornost konkrétně k vašemu manželství, ve kterém nejste příliš spokojená, a píšete, že se právě různě potlačujete, abyste nebyla sama. Můžete si položit následující otázky:
- Převažuje v tomto vztahu láska, nebo spíš strach ze samoty nebo soucit, zodpovědnost, zvyk…?
- Co by se stalo, kdybyste žila spontánně a víc dobrodružně v rámci tohoto vztahu?
- Proč to případně v současném vztahu nelze?
- Chcete to zkusit? Dovedete si představit v tomto potlačení žít další roky?
- Dovedete si představit případně z takového vztahu odejít?
Zasloužit si lásku a jistotu ve vztahu tím, že se potlačíte, je ten starý (možná někdy i neuvědomovaný) mechanismus. Pak ve vztahu nejste opravdu vy. A pokud byste v něm byla skutečně spontánní a sama sebou, jak by na to tento vztah zareagoval? Jak by se proměnil? Vydržel by to? A vlastně skutečně chcete, aby vydržel?
Je možné, že by se tím naopak manželství oživilo a zlepšilo? A kdyby se spíše zhoršilo, jak s ním naložit dál? Samozřejmě taková otočka se nedá udělat ze dne na den a jistě by bylo dobré vše s manželem otevřeně komunikovat. Buď sami, nebo s pomocí párové terapie.
Být sama je taky v pořádku
Může být velmi přínosné udržovat si vztah sama se sebou. Člověk nemusí být osamělý, když je sám se sebou. Může být spontánní a zažívat dobrodružství podle sebe. Můžete si užít ať už sama, nebo s přáteli doposud potlačované radosti.
Psala jste o vztazích s jinými muži. Je možné, že částečně kompenzují nepříliš vyhovující vztah s vaším mužem a potřebu být viděna taková, jaká jste… a možná nějakou potřebu ujištění se a přijetí. Opět si v nich nachází místo strach z opuštění – čím více tlačíte, tím více se ten druhý vzdaluje.
Možná až na vás zase přijde potřeba ujistit se a příliš tlačit na setkání, zkuste se sama sebe zeptat, zda k vám mluví ten starý strach, který se původně týkal někoho ve vaší minulosti, nebo jestli se daný člověk skutečně vzdaluje. Pokud vás to sžírá, můžete si to prodýchat, vypsat se z toho, pohybem ze sebe trochu setřást. Případně to s dotyčným otevřít jako téma.
Ale zkuste dát druhému ve vztahu prostor. Láska se nedá sešněrovat, potřebuje dýchat. A navíc, když se takový vztah s daným mužem třeba i rozpadne, pořád vám zůstává váš vztah sama se sebou.
Hana Štráfeldová
Odemknout celý web
od 104 Kč měsíčně
Odebírat newsletter
zdarma hlavní myšlenky z nových článků
