Dobrý den. Začnu od začátku.
Dne 3. února mi volala policie, jestli nevím, kde je můj bratr. Že je prý nezvěstný.
Myslela jsem si, že někam odjel. Tento rok v srpnu mu mělo být 37 a bydlel sám ve městě Tišnov. Měla jsem strach, ale nemyslela jsem na to nejhorší. Za dva dny jsem na to zapomněla. Asi za týden jsem ale jela s mamkou na jeho zahradu, podívat se za jeho psem. Když jsme tam dojely, stála tam policie a bratrův nejlepší kamarád. Po několika minutách jsme se dozvěděly, že se oběsil.
Už to jsou čtyři měsíce a mně se o něm pořád zdají sny. Trpím úzkostí a cítím potřebu se sebepoškozovat, i když jsem to zatím neudělala. Nemůžu se s tím vyrovnat. Myslela jsem, že to za nějaký čas přejde, ale nejde to. Mám špatné nálady, bývám na ostatní lidi agresivní – a to i na rodiče a přátele. Nejde to zastavit. A já už nevím, co mám dělat.
Děkuji…
Martina
Názor odborníka
Vážená, milá a nešťastná Martino,
přijměte, prosím, mou hlubokou soustrast. To, co se stalo, přesahuje běžnou lidskou zkušenost a není divu, že vaše reakce – co do intenzity i co do trvání – tomu odpovídají. Jde o to, zda si s nimi poradíte sama, nebo zda bude přece jen lepší vyhledat kvalifikovanou pomoc.
Tisíciletá zkušenost říká, že je třeba využít co nejvíce ze všech vztahů a se všemi svými blízkými se o svou tragédii podělit. Vyprávějte to opakovaně přátelům, příbuzným i známým. Hrozný příběh oblečený do slov se tak pozvolna může stát sice bolestnou, ale vzpomínkou, nikoliv noční můrou, kterou je dnes. Pište to. Každý den. Ono to bude každý den malinko jiné, ačkoliv je to o tomtéž.
Spisovatel Traven ve svém románu Most v džungli popisuje, jak se v indiánské vesnici utopil čtrnáctiletý chlapec. Indiáni tu zprávu vybubnovali do pralesa a příslušníci kmene se začali scházet na pohřeb. Nešťastná matka každému příchozímu znovu vypráví o svém zoufalství a podvacáté se z tragické příhody pozvolna stává součást její minulosti.
Část bolestné zkušenosti spočívá také v tom, že s tím, kdo odešel, už nikdy nedokončíme nic, co bylo začato nebo rozpracováno. Je na to náročné, ale účinné doporučení: postavte se v tiché noci k otevřenému oknu a nahlas z něj říkejte vše, co byste ještě bratrovi chtěla říci. O své bolesti, nejistotě, ale také o své zlosti na to, co sobě i vám udělal. Je potřeba to říci, vyslovit nahlas.
Neodmítejte pomoc odborníka, jestli tyto metody nebudou dost a brzy účinné. Podle vašeho líčení je váš stav na hraně posttraumatické poruchy a nepomohou‑li slova, pomůže antidepresivum, které vám ve správných dávkách může ordinovat jen psychiatr. Máte‑li problém zajít za tím nejbližším, obraťte se na krizovou linku.
Bude vás to provázet déle, než je milé. Hledejte tedy podporu všude, kde ji můžete dostat. Přeji vám dosažení smíření a klidu v duši a posílám také svou útěchu.
Radkin Honzák
