Nový audiobook: OSOBNÍ ZRALOST
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Pozvat odpuštění do svého srdce

Všichni potřebujeme soucit. Odpuštění nás přenáší do jiné etapy života.

Jak můžeme pozvat odpuštění do svého srdce? Možná jsou vstupními dveřmi jak naše touha, tak naše zranění. Bývá to náročná mentální cesta a inspirace může přicházet víc skrze jednotlivé lidské příběhy než skrze psychologická zobecnění.

Odpuštění je vzácnou esencí. Není snadné se k ní dopracovat, není přímým výsledkem volní snahy, nedá se vynutit na druhých ani na sobě. V určitém smyslu je dotykem božského či nadosobního rozměru, nečekanou odpovědí na křivdu – odpovědí jakoby z jiné frekvence, než by odpovídala "pochopitelné" reakci. Odpuštění není norma, něco, co "by se mělo". Spíš je to dar a projev svobody. Rodí se skrze soucit a v soucitu, stejně jako soucítění může být plodem odpuštění.

Je asi užitečné rozlišovat mezi malými, středními a velkými křivdami. Podle nich i podle konkrétní osobnosti a dané situace se může lišit přístup v léčení křivd a zranění duše. Na drobné křivdy stačí často odreagovat se, nalézt nový pohled, pustit se svého očekávání, které mohu chvíli prožívat jako zranění.

U největších křivd (vraždy, znásilnění, holocaust apod.) nelze dát uspokojivou a stručnou odpověď, jak odpustit – spíš je pak na místě se pokusit žít dál hodnotný život i přes veškeré zažité zlo, žít s jizvou na duši a možností být určitým svědkem a nositelem vnitřní síly, pokud neztratíme (nebo znovu najdeme) sílu a smysl žít i po velkém zranění. Tyto velké rány se snad mohou stát počátkem otevření se k jinému rozměru života, ale o tom má podle mě právo mluvit jen ten, kdo sám zná takovou tíhu a bolest. Následující podněty se tedy týkají spíše těch "středních křivd".

Zranění není ostuda

Za jakých okolností můžu cítit, že toužím po odpuštění někomu či něčemu? Možná když jsem už unaven stálým přemýšlením a prožíváním všeho, co se týká křivdy, stavem, kdy se relativně čistá hladina duše zakaluje hořkostí, vztekem, frustrací, kdy chci být osvobozen od toho, co se mi stalo.

To nastane většinou tehdy, když projdeme určitou cestou, na kterou nás křivda odhodí. Základ je nepopřít, že jsem (byl) zraněn. Přiznat si zranění není většinou snadné. Může to být doprovázeno pocity studu, zlobou na svůj stud a snahou vyhnout se pohledu na sebe i třeba pomocí agresivních fantazií vůči původci zranění – radši se vnitřně věnuji "viníkovi" než své bolesti.

Být zraněn však není "ostuda", naše zraněné reakce jsou přirozené; nejsme-li psychopati, žijeme s očekáváním nějakého jednání a nezraňujícího chování druhých. Přiznáme-li si zranění, je pak třeba se o své pocity postarat a dovolit někomu, aby se dotknul naší rány, truchlil s námi při ztrátě, připojil se k našemu rozhořčení, postavil se za nás a za naše i jakkoli zraněné pocity. (Souhlas s pocity neznamená souhlas s jednáním, které by zraněné pocity iniciovaly).

Považuji za důležité, aby byl uznán prvek nespravedlnosti, který se s křivdou pojí. Pocit nespravedlnosti potřebuje nějakou "potravu", uznání svého opodstatnění, jinak se znovu a znovu vrací a připomíná. Někdo potřebuje i určitou satisfakci, byť třeba prožitou jen v představě.

Také bych rád zdůraznil, že pokud jsme svobodní, musíme mít na výběr i možnost neodpuštění. Předčasně vyzývat k odpuštění může představovat spíš zpomalení tohoto procesu, který proběhne trochu s naší pomocí i trochu sám, pokud pro něj vytvoříme vhodné podmínky.

Kouzlo soucítění

V terapii se to může projevovat například opakovanou podporou a zkoumáním neodpouštějících pocitů, myšlenek a postojů tak, aby se vyjádřily, dostaly nějaký tvar a mohly ustoupit do pozadí. Terapeut nebo kdokoli s otevřeným srdcem svým soucítěním ředí hořkost křivd a přispívá tím k opouštění místa zranění, aniž je popírá. Odpuštění má v tomto smyslu zásadní vztahový rozměr. Křivda mezi člověkem A a člověkem B se může "vyřešit" či posunout skrze jiné vztahy.

Každý jsme v síti vztahů a vzájemně se můžeme podpírat a posilovat vazby, které napomáhají schopnosti či ochotě se mentálně pohnout. Podobně i třeba křesťanská spiritualita nabízí paradoxní cestu, když umisťuje křivdy do jiného kontextu – mohu snáz odpustit, jestli jsem sám zažil sílu odpuštění – v křesťanské terminologii odpouštím ti, protože Bůh stále odpouští mně. Tento jiný rozměr, místo, ze kterého vidím svou situaci jinak, může nastat tím, že se objeví nové či jiné téma, které přirozeně přestrukturuje vnitřní vnímání a prožívání.

Novou figurou může být například nová láska, která člověka alespoň převede přes most od bolestného rozchodu, nebo i negativní událost, která přinese jiné vnímání významů věcí. Jedna moje klientka dospěla k odpuštění partnerovi skrze smrt jiného blízkého člověka – najednou cítila (nejen věděla), že nechce být na té straně barikády, kde je hořkost a pocit ublížení. Smrt jí kromě bolesti přinesla i dar vidění z jiné perspektivy a vybídla ji k řadě změn.

Rozvazování vazeb a křivd

Koncept jiného fokusu se může projevit i tak, že hledám cesty, jak přehodit výhybku z výlučného zaměření na zranění a zraňovatele, a do hlavní role postavím sebe a téma, jak se mohu vnitřně uzdravit. V tomto hledání možná víc pocítím touhu být osvobozený od toho, co se stalo, nebýt k dané události nebo osobě dál tolik vázaný.

Odpuštění je rozvázání vazby, nikoli nějaký morální akt ani charitativní skutek mého dobrého srdce. Odpuštění je také opuštění místa zranění, role oběti, identity toho, kdo byl zraněn. Pro tento posun je tedy třeba mít jinou identitu. Myslím, že je určitá souvislost mezi pevnou identitou a odpouštěním.

Jak se všude uvádí, odpustit není totéž co zapomenout. Něco napovídají i etymologické aspekty jazyků (rozdíl mezi for-get a for-give by mohl být v tom dávání či v češtině dávání od sebe: od-pouštění). Oslovil mě výklad mého kamaráda, německého kněze. V němčině je slovo vina (Schuld) také dluhem. Odpuštění viny (Vergebung der Schuld) je vlastně nevyžadování dluhu, na který bych jinak měl (asi) nárok. Vím, že mi někdo něco dluží, dluh trvá, ale při odpuštění už netrvám na tom, že mi dluh bude splacen – minimálně ne touto osobou. Pouštím své nároky a pokouším se žít v naději, že dosáhnu štěstí jinak, přestože pouštím věci nebo pocity, nebo právě proto, že pouštím a nelpím.

V další fázi, kdy jsou emoce trochu opečovány, je třeba souhry všech vnitřních hráčů. Emocím to může trvat déle, než se zregenerují, ale mohou jim pomoci rozum, vůle, postoje, přesvědčení, víra, odhodlání či jiné vnitřní síly. Ne každé rozumové uchopení věcí je racionalizací: rozum se může spojit se soucítěním se sebou, možná časem i s druhým (Když někdo ubližuje, může být doopravdy šťastný? Je možné zraňovat druhé a nebýt tím sám poznamenán?).

Po akutní fázi zasažení křivdou se otevírá možnost lépe poznat sebe sama, vstoupit do oblastí, které nebyly tak zřejmé, když jsem nebyl zraněný, otevřít řadu stínových témat točících se kolem vlastní agrese, moci a bezmoci, strachu apod. Není to snadný pohled, ale je cenný. I křivdy nesou své dary a nebudeme-li je odmítat, můžeme se díky nim učit.

Využívejte celý web.

Předplatné

Nakonec se v tomto procesu otevírá možnost jinak uchopit i téma odpuštění sobě, které může být s odpouštěním druhým také svázáno. Odpouštím-li sobě, přijímám víc svá omezení, svou zraněnou i zraňující část, svou dvojroli oběti i viníka, opouštím svůj idealizovaný obraz o svém já i o světě a své iluze. Otevírám se realitě i tajemství. Odpuštění mě přenáší do jiné roviny nebo i etapy mého života.

Můj idealizovaný cíl tohoto procesu reprezentuje obraz soucitného bojovníka s nohama na zemi, s jizvami na rukou i na srdci a s hlavou v nebi. Kdykoli se něco z tohoto obrazu uskutečňuje, mám pocit, že jsem v procesu odpouštění sobě, lidem, životu o malý kousek dál.

Držím palce všem spolubojovníkům na cestě v rozvazování křivd – pro začátek si zkuste odpustit i vlastní neschopnost či nechuť odpouštět a zkuste těmto pocitům naslouchat, co vám chtějí říci a co vás chtějí naučit. Všichni vně i uvnitř potřebujeme soucit.

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

Jste dobrá máma

Sami sebe vnímáme zkresleně a kriticky. Co pomáhá k sebejistotě a spokojenosti?

8 min

Hodná holka

Pokud jste v dětství dostávali jen podmíněnou lásku, je složité naučit se říkat ne.

22 min

Postavy vnitřního světa

Pochopení našich skrytých představ o druhém pohlaví nás chrání před závislými vztahy.

10 min

Rozhodnutí: potrat

Ničivé morální dilema přechází do období úzkosti. Výčitky míří i na muže, často oprávněně, říká …

26 min

Pravdy tak akorát

Naučte se dětí správně ptát a podporovat je s citem pro jejich prožívání.

8 min

Otevřít audio sekci