Odpuštění je vzácnou esencí. Není snadné se k ní dopracovat, není přímým výsledkem volní snahy, nedá se vynutit na druhých ani na sobě. V určitém smyslu je dotykem božského či nadosobního rozměru, nečekanou odpovědí na křivdu – odpovědí jakoby z jiné frekvence, než by odpovídala "pochopitelné" reakci. Odpuštění není norma, něco, co "by se mělo". Spíš je to dar a projev svobody. Rodí se skrze soucit a v soucitu, stejně jako soucítění může být plodem odpuštění.