Když nás čas a vývoj vztahu donutí sundat růžové brýle, je to dobře. Začneme vidět náš protějšek reálně, bez příkras, takového, jaký opravdu je. Může to být důvod k ukončení vztahu, ale také to může být důvod k tomu začít konečně na vztahu pracovat, ne jen ho nechat plynout.

Lidé se vztahy zabývají každodenně a velmi často jsou v těžké životní situaci právě kvůli nim. Nikdy nevíme, co nás čeká a jakým směrem se náš vztah bude ubírat. Ale víme, že na to máme vliv. Na lásku musí být dva a na dlouhodobý vztah obzvlášť. Vztahy, ať už ty, které lidé prožívají, nebo ty, po kterých touží a které jsou pro ně z různých důvodů nereálné či nedostupné, velmi často přivádějí klienty do terapie.

Přirozenou tendencí člověka je být s někým. Žít partnerský život je něco samozřejmého. Je pro nás důležité naše životy s někým sdílet. Potřebujeme potvrzení, potřebujeme, aby nás někdo měl rád bez podmínek, prostě proto, jací jsme, a také potřebujeme nějakou jistotu.

To vše nám obvykle vztahy nabízejí. Ale nejen to. Jistě se najdou lidé, kteří se rozhodli pro samostatný život a dokonce si to užívají. Navzdory tomu i oni zažívají nějaké vztahy, ať už přátelské či partnerské, a také jich se přinejmenším v nějakém období života dotýkají témata se vztahy související.

Odložená zamilovanost

Lidé se v otázce partnerství nechali ovlivnit obdobím romantismu. Romantická láska se najednou stala nezbytným předpokladem pro funkční vztah, který má mít budoucnost. Bez vzájemné zamilovanosti nelze postavit stabilní vztah. Bez toho, abychom byli zamilovaní, není možné zplodit dítě či uzavřít sňatek a stvrdit tak společnou cestu životem.

Ale bylo to tak vždy? A je to tak všude na světě? Co domluvené sňatky a tzv. sňatky z rozumu? V takovém smyslu slova jde spíše o dohodu, smlouvu mezi dvěma lidmi, kteří více či méně dobrovolně zvolí partnerství se svým protějškem za účelem založení rodiny a plození dětí. I takové partnerské vztahy měly velkou tradici a nutně to nemuselo znamenat absenci lásky. Jde o vztahy založené na vzájemném respektu, kterému se často bylo třeba učit.

Na vztahu se pracovalo. Rodily se děti, manželé spolu žili a pracovali a poznávali se a nebylo neobvyklé, že po čase se do sebe zamilovali. Taková láska byla často stabilnější a trvalejší nežli ta romantická. V každém případě předpoklad, s jakým lidé vstupovali do vztahu, byl diametrálně odlišný od pozdějšího – do dnešních dnů platného – romantického pohledu na vztah s nutností lásky.

Tohle připomenutí nemá směřovat k nějakým závěrům, co je lepší a jak to má být. Jen mějme stále na paměti, že to všechno může být i jinak.

Přechozený vztah

V zásadě se domnívám, že situace každé partnerské dvojice je natolik individuální, že je velmi těžké zobecňovat a říkat, co platí a co nikoliv. Vše je třeba posuzovat s velkým ohledem na specifické okolnosti života daného páru, jejich individuality a hlavně potřeby a očekávání. Na druhou stranu souhlasím s tím, že existují jisté proměnné, které je možné ve vztazích vypozorovat a popsat je jako důležité. Byť míru důležitosti určuje ten který pár.

Je všeobecně známo, že se mluví o přechozených vztazích. Výzkumy ukazují, že okolo šestého roku vztahu se začnou stále více projevovat různé problémy a vztah se může rozpadnout. Samozřejmě ne vždy nastává fáze přechozeného stavu přesně po 6 letech. U každého vztahu je tato doba individuální. U většiny vztahů se tak děje mezi 4–6 rokem soužití.

Jde o vztahy, ve kterých jsou lidé spíše ze zvyku, ze setrvačnosti, z nedostatku odvahy odejít či z důvodu nerozhodnosti. Často se jedná o vztahy, které jsou charakteristické absencí lásky, přitažlivosti či společných zájmů. Lidé tento stav popisují například slovy:

• Nikam to nevede.
• Mám pocit, že se odcizujeme.
• Partner mě už nepřitahuje.

Psychologové popisují několik kritérií, která vám mohou pomoci si uvědomit, zda jste v přechozeném vztahu, či zda se jedná spíše o nějakou zvládnutelnou krizi.

1. Prvním kritériem je vzájemná přitažlivost. To co vám dříve imponovalo, vám nyní připadá jako samozřejmé, nebo se vám to dokonce už nelíbí. Vytratila se touha po protějšku a dokonce najednou vidíte i jiné možnosti. Zkrátka chybí chemie, už vás to k sobě netáhne.
2. Dalším kritériem je, že dáváte větší význam negativním vlastnostem partnera. Zatímco na počátku vztahu jste dokázali negativní vlastnosti přehlédnout, nyní překrývají i ty pozitivní a mohou být důvodem k častým a mnohdy zbytečným hádkám.
3. Ztráta jistoty je dalším kritériem pro přechozený vztah. Pochybujete, zda je to ten pravý, ta pravá. Máte pocit, že žijete spíše vedle sebe než spolu. Vaše neochvějná jistota se vytratila a vy tápete. Jak mám vědět, že mě tam venku nečeká někdo lepší?
4. Postrádáte důvod, proč s partnerem zůstávat ve vztahu. To je další možné kritérium, které v rozhodovacím procesu hraje roli. Zamilovanost opadla a vy hledáte racionální důvody pro pokračování vztahu. Pocit, který jste měli na začátku, prostě že máte být spolu, už nestačí.
5. Posledním kritériem je atraktivita jiných potenciálních partnerů. Dříve vás ani nenapadlo se po někom jiném koukat. Nyní vás překvapuje, že potenciální partneři jsou pro vás zajímavější než stávající protějšek. V této fázi přechozeného vztahu se také často objevuje nevěra.

Je pochopitelné, že výše uvedené příznaky nezaznamenáme najednou, z čista jasna. Byť si uvědomíme, že něco není v pořádku, nechceme to lehce vzdát. Často nechceme hned rozchod a snažíme se dát vztahu šanci, protože jsme mu věnovali několik let našeho života. Chvíli trvá, než nám dojde, že něco není v pořádku a samo to nepřejde. Rozchody mohou být bolestivé a do toho se nikomu moc nechce.

Nepřehlížejte plíživou nespokojenost

Pokud však vztah nefunguje, projeví se to a je to vidět. Může to přicházet plíživě v podobě pocitů nespokojenosti, které zpočátku nemusí mít jasné kontury. Může se nám to projevit na častých hádkách a na tom, jak smýšlíme a mluvíme o svém protějšku. Dokonce nás na to může upozornit blízké okolí, které si všimne změny dříve než samotní aktéři. I to se stává.

Lidé, kteří jsou nespokojení ve vztahu, mohou prožívat depresivní či úzkostné stavy, mohou být náladoví či ztratit zájem o oblíbené aktivity. Důsledkem také může být sociální izolace, pokles výkonu v zaměstnání, časté absence či pracovní neschopnost.

Ať tak či onak, nejlepším ukazatelem reálného stavu věcí jsou naše pocity. Je třeba je vnímat, pojmenovávat je a mluvit o nich. Naše emoce jsou nám dobrým rádcem a v případě jakékoliv nespokojenosti mají ve zvyku se projevit. Je pak jen na nás, kdy a jak moc je slyšíme a bereme vážně. A nakolik je ve vztahu dokážeme reflektovat a mluvit o nich.

I vztah, který skončí, má svoji hodnotu a v kontextu našeho života nám něco přinesl. Nemusí to nutně znamenat neúspěch či špatnou volbu. Ostatně je to dobrý začátek pro něco nového!