Mnoho párů se dnes ani po narození dětí do svatby nehrne. Význam manželství se pak ukazuje v období krize. „Jako taková osobní upomínka, že jsem se pro ten vztah kdysi rozhodl. To, že je pak z toho vztahu ve slabé chvilce různě právně i společensky těžší odejít, je vlastně pro nás dobře. Slabé chvilky bude mít totiž každý,“ říká psycholog a párový terapeut Petr Kačena. Vedle práce s klienty se věnuje vědeckému zkoumání online seznamování, zajímá se také o vliv vztahů na naše zdraví.
Jako první mě při zmínce o online seznamování napadá: Sleduji nezadané přátele v mém věku, jak stále něco zkouší, jak žijí střídavě v naději a ve zklamání, a občas si říkám, že nejlepší čas na navázání celoživotního vztahu máme možná už na střední škole. Jako bychom se v té době a v tom věku seznamovali podle jakýchsi základních kritérií. Pohled na druhé nemáme ovlivněný představami a podmínkami, neřešíme peníze, úspěch, společné zájmy, ale prostě líbíš se mi, voníš mi, bavíš mě. A možná tohle je ve vztahu to hlavní. Idealizuji si to, nebo na tom něco je?
Najít partnera na celý život můžeme v dospělosti kdykoliv. V adolescenci a mladé dospělosti je to podle mých zjištění naopak problematičtější. Hlavně kvůli tomu, že ještě sami nemáme dořešený vztah se sebou. Jak říká psychoanalytik Erik Erikson, ještě nemáme hotovou identitu. Optimální věk je někdy po pětadvacátém roce. To už jsme si pár vážnějšími vztahy prošli, víme, co chceme, co nebo koho nechceme. A potvrzuje to statistika: z výzkumů víme, že ti, kteří uzavřou manželství do pětadvaceti let, jsou rozvodem nejohroženější. Pak ta pravděpodobnost rozpadu manželství s věkem klesá nebo zůstává stejná. V západním světě je teď celkově mírný pokles rozvodovosti a vysvětluje se to i rostoucím věkem v době uzavírání sňatku. Být starší ženich či nevěsta je tedy asi výhoda.
Čím starší, tím lepší ale asi neplatí…
No, to jistě ne. Později zase hrozí, že si jako single na samotu moc zvyknu. Nebude se mi chtít do mého světa pouštět vetřelce, co mi doma bude dávat věci na jinou poličku a mnoha dalšími způsoby mě omezovat. Po třicítce máme už dost jasnou představu, jak chceme žít. Na život ve dvou někdy možná až příliš přesnou a pevnou.
Mluvíme o uzavírání manželství a o rozvodech. Chodí k vám určitě i lidé, kteří spolu založili rodinu, ale do svatby se nehrnou. Děti mají příjmení po tátovi, máma že se snad někdy v budoucnu přidá. Je to dost časté. Vysvětluji si to jednak jako ekonomické opatření – od státu žena takhle asi dostává víc. A v případě rozchodu nebudou muset řešit majetek. V jakých ohledech se z vašeho pohledu párového terapeuta takové soužití liší od manželství? Chodí s úplně stejnými problémy?
Ke specifickým rizikům soužití nesezdaného páru se ještě dostanu, ale dynamika a vývoj takového vztahu se od manželství zas tolik neliší. To, co všechno změní, totiž není svatba, ale první dítě. Teprve jeho narození začne se vztahem pořádně mávat, zvlášť první dva roky. Moc se o tom nemluví. Nejdřív se vás jako páru všichni ptají na svatbu, pak kdy plánujete dítě, pak je mezníkem porod. Že to právě po porodu teprve všechno začne být hustý, na to už vás nikdo nepřipravuje. A i kdyby to někdo zkusil, tak nad tím mávnete rukou – máte se rádi, všechno přece budete zvládat jako dřív. A tady v těch těžkostech, myslím, to manželství může zafungovat dobře. Jako taková osobní upomínka, že jsem se pro ten vztah kdysi rozhodl. To, že je pak z toho vztahu ve slabé chvilce různě právně i společensky těžší odejít, je vlastně pro nás dobře. Slabé chvilky bude mít totiž každý.
Co je tedy u nesezdaných jinak?
Já samozřejmě vidím v párové terapii dost specifický vzorek. Nemluvím tedy obecně, ale mohu říci, co takové páry konkrétně přivádí k párovému terapeutovi. Chodil ke mně třeba nesezdaný pár, který má dokonale, až pedanticky rozdělený majetek a finance. Co je koho, kolik kdo procentuálně má přispívat na účet, dokonce kolik toho pak žena po mateřské doplatí do společného. No a neustále to spolu řeší. Takže tady ten jejich důvod nejít do manželství je vlastně přesně to, co jim způsobuje potíže v takto uspořádaném vztahu. Ty peníze vyjadřují neochotu druhému důvěřovat, odevzdat se mu. Neustále zůstávají otevřená zadní vrátka. Ale láska je přece o tom, že se tomu druhému odevzdávám. Věřím, že mě snad nezradí. A tohle deklaruji vstupem do manželství.
Jenže těch zrad a zklamání vidíme kolem sebe tolik…
Proto neříkám, že to je nějaká nutnost se dneska brát. Chápu úplně důvody lidí, jejichž rodiče se třeba neustále hádali, a oni si možná jako děti vlastně tak trochu přáli, aby se tenkrát už konečně rozvedli. Těm se to pak pochopitelně nechce opakovat.
Já mám osobní zkušenost, že dokud nás konflikty nedonutily úplně přehodnotit vnímání „mých a tvých“ peněz, byl to jeden z nejčastějších spouštěčů hádek.
Ano, souhlasím, taky myslím, že je fajn pro člověka to rozdělení peněz ve vztahu nemuset řešit.
Vyřešit tohle, tedy oddat se důvěře, pustit část ega, je myslím postup do vyšší, klidnější a bezpečnější úrovně vztahu. Jaké další oblasti by si lidé měli během prvních let uspořádat, přehodnotit, vyříkat, aby neskončili v předvídatelných konfliktech?
Jde hlavně o to, jaký nárok na sebe bude mít člověk s příchodem dítěte. Byť si to hodně mladých, kariérně úspěšných lidí před jeho příchodem dneska myslí, tak to opravdu nefunguje tak, že ke všemu, co dělám – práci, koníčkům, zábavě, seberozvoji a partnerskému vztahu – prostě jen přihodím dítě jako další položku. Malé dítě je totiž tak velká položka, že nutně budu muset někde ubírat. Není to práce na plný úvazek, ale na dva plné úvazky, kterou u nás zpravidla vykonává jenom matka. Podívejte se na dětská hřiště, není divné, že tam jsou téměř výhradně ženy? A tady je to partnerství fakt podpůrné, když se tím alespoň jeden z partnerů realizuje, vybodne se dva roky na práci a je s dítětem. Žádnou kariéru, snad vyjma profesionálního sportu, fakt neohrožuje to, že zůstanu doma s dítětem, když je malé. Ale když to tak ani jeden nemají, vznikají velké konflikty, tahanice o čas, kdo kdy s ním bude, kalendář jako minové pole…
Co se těm dvěma děje uvnitř?
Může se ozývat první odcizení, pocity toho, že mi ten druhý vůbec nerozumí. Jeden tráví den v práci, druhý je celý den doma. A byť se tohle někdy vysvětluje genderově, ten pocit nepochopení vzniká z toho, v jaké jiné situaci každý z těch partnerů je. S pohlavím to nemá nic společného. Setkal jsem se s páry, kdy zůstal na rodičovské muž, i když je to výjimečné. A tam si tohle klasické on/ona mi nerozumí jedou přesně naopak.
Má to řešení?
Téhle situaci pomůže, když muž pochopí, že po příchodu z práce domů tam už nenajde klid jako dřív. A nevyřeší to tím, že bude trávit hodně času na záchodě s mobilem. Prostě odpočinek musí hledat jinde, ne spočinutím v křesle nebo náruči partnera, ale s přáteli, ve sportu, v cestě domů z práce, kterou si třeba nějak ritualizuje, nebo třeba v sobě. A opačně: je fajn, když žena muži vyjde vstříc v tom, že mu po návratu z práce dá aspoň čas na to, aby se usebral, začal být ready na domácí šichtu s dítětem. Pár se tímhle vyhne podnětům v nejčastější čas partnerské hádky.
Proč je tím kritickým časem návrat z práce?
Oba jsou po celém dni už vyčerpaní a navíc mají hlad, ještě si nestihli dát večeři. Nezdá se to tak významné, ale hlad s sebou nese podrážděnost a snižuje schopnost ovládat se. No a pak je tu samozřejmě spánková deprivace, která si vybírá daň například i oslabením libida. To také usnadňuje vyhrocení konfliktních situací.
Kolik je vlastně u nás mužů na mateřské, že se z toho někteří lidé v médiích snaží dělat trend a bojovat proti tomu? Tahle uměle vytvářená kontroverze mi připadá nefér. Když otec zůstává doma, má to vážný důvod. Matka se v takovém případě starat buď nemůže, nebo nechce. Pečující táta je v takovém případě druhá nejlepší a nejpřirozenější varianta. Kdo říká, že je pro dítě špatná, dopouští se myslím faulu vůči rodičům i dětem, kterým se nepoštěstilo narodit se do dokonalého světa.
Na rodičovskou dovolenou u nás chodí kolem dvou procent mužů, i když podle jednoho výzkumu by si jich to přálo udělat asi 10 procent. Těch důvodů, proč je to tak okrajový jev, je víc. Hrají v tom určitě roli peníze, ambice a samozřejmě také vliv společenských stereotypů. Z mého pohledu ale není podstatné, jestli muži chodí, nebo nechodí na rodičovskou. Žádoucí je jejich větší zapojení do péče o děti. Pro dítě je lepší, když o ně aktivně pečují dva. Každý má trochu jiný styl, různou citlivost na jiné potřeby dítěte. A tahle pestrost je pro vývoj výhodná. Dítě se tak učí vyrovnávat se se světem dvěma různými způsoby. A vedle toho je také dobré, aby si primární pečovatel, tedy v drtivé většině matka, trochu odpočinul. Aby maminka měla alespoň hodinu denně opravdu volno, jinak jí z toho, lidově řečeno, začne hrabat.
Kde jsou limity vzájemné zastupitelnosti otce a matky?
Biologická nezastupitelnost matky je v kojení, které má pozitivní efekt jak na pozdější kvalitu zdraví dítěte, tak například na jeho intelekt. V tom jsou jednotné snad všechny studie. Ale Americká asociace pediatrů i jiné další instituce doporučují kojit rok: půl roku jako výhradní stravu a pak minimálně ještě půl roku s příkrmy. Po tomhle období jsou oba rodiče už plně zastupitelní. Proto také vývojová psychologie už dávno nehovoří o matce a otci, ale mluvíme o primárním pečovateli. Oba rodiče jsou tedy už ve druhém roce plně kompetentní starat se o dítě po delší časové úseky samostatně. A má to mimo jiné i pozitivní efekt pro partnerský vztah: když si muž vezme na celý víkend jednoleté dítě, tak si pak své partnerky mnohem více váží za to, co všechno dokáže dlouhodobě zvládat.
Nedávno jste měl přednášku o tom, jak vztahy ovlivňují zdraví. Co jsou pro vás v této oblasti nejzajímavější a nejzásadnější zjištění?
Nejzásadnější je pro mě asi to, jak málo se o tom vlivu ví. Ženatí muži se v u nás dožívají v porovnání se svobodnými o 8,5 roku déle, vdané ženy o 6 let déle. Dobré partnerství má pozitivní vliv na fungování srdce, nižší výskyt duševních onemocnění nebo třeba imunitní systém. Je to samozřejmě částečně způsobeno selekcí těch lidí, kteří do manželství vstupují – zdraví lidé jsou atraktivnější, a tak je pravděpodobnější, že vstoupí do manželství. Zároveň ale z výzkumu víme, že kvalita partnerského vztahu má přímý dopad na zdraví. Například podle jedné metaanalýzy se vliv partnerských vztahů na zdraví vyrovná efektu dobrého stravování nebo pravidelného cvičení. Takže vedle sportu a zdravého oběda by si každý měl do svého diáře připsat pravidelně něco jako vztahové fitko: vzít třeba manželku na večeři.
