Až udělám všechny zkoušky, až mě přestane bolet noha, až konečně zhubnu, až se budu cítit zdravě… Pak budu žít. Nezní vám to trochu jako utopie? Mně hodně. Vždycky je totiž nějaké další „až“, které se objeví, jakmile překonáme tu nejbližší překážku. Překážky a výzvy k životu patří, nemůžeme se jim vyhnout ani je obejít. Když se o to snažíme, vrátíme se k nim oklikou, případně narazíme na jiné. Nemá smysl čekat na dokonalý život bez překážek a šetřit si svoje žití na tento ideální scénář. Život se nedá šetřit na později – nikdy totiž nevíme, kolik dnů nám zbývá. Místo odkládání života na „až“ ho raději žijme právě teď, jak zrovna dovedeme. Nemusí to být bezchybné, efektivní a krásné. Stačí, když každý den zkusíme jít o kousek dopředu, jak nám nohy dovolí.