Přespolní chill out

Čas strávený v tramvaji cestou do zaměstnání vnímáme jako zabitý. Podle psychologů nám naopak pomáhá lépe žít.

Bydlím v Praze, pracuju v Praze. Cestou do práce a z práce strávím v průměru asi 90 minut. Podle statistik je to o 22 minut víc než kolik na cestě mezi prací a domovem stráví průměrný obyvatel New Yorku.

Čas strávený v zácpách, v metru, v přeplněných, přetopených nebo naopak vymrzlých tramvajích jsem vždycky bral jako újmu. Fakt je, že v poslední době už tohle příkoří snáším lépe. Pomáhá mi v tom, dle zvoleného dopravního prostředku, autorádio, iPod nebo noviny a časopisy. Často hledím jen tak oknem do blba.

Minulý týden jsem si během jedné takové cesty přečetl o studii, podle níž „dojížděči“ sice na přepravu nadávají, ve skutečnosti by ale neměnili. Celých 67 procent dotázaných Američanů by podle průzkumu nevyužilo možnost teleportovat se z práce domů ve stylu posádky Star Treku pomocí nějaké nové technologie. Raději by dál dojížděli.

Mohlo by vás zajímat

12 přikázání pro vysoce citlivé

Dopřejte si sami to, co dáváte druhým. Přestaňte se přizpůsobovat.

Přečíst článek

Přednáška

7. října 2026

Martina Kastnerová a Petra Vášová: Jak zvládat nejistotu ve vztazích

Psychologie.cz

To mě přimělo zamyslet se nad hořkým údělem přespolního ve vlastním městě. Ano, má to vlastně něco do sebe. Stav mé mysli se během přesunů dopravními prostředky ze všech dalších každodenních činností nejvíce blíží jakési buddhistické meditaci.

Zvlášť kodrcající tramvaj dokáže navodit to blažené rozpoložení, zastavit proud myšlenek. Po pár desítkách minut se sice odkudsi z nitra ozve nepříjemná potřeba opět začít vnímat svět okolo, abych vystoupil, kde vystoupit mám, ale ta krátká anestezie na sklonku dne funguje jako restart. V případě teleportace bych neměl kdy takhle dokonale vypnout. Po příchodu domů už zase funguju, v lepším případě pro rodinu, v horším opět pro zaměstnavatele.

Čas strávený v dopravním prostředku vnímáme jako zabitý. Nějakou dobu trvá, než si na tu každodenní vraždu našeho volného času zvykneme. Postupně se ale nevědomky naučíme využívat plonkové desítky minut k činnostem, kterým bychom jinak v práci ani doma nikdy tolik prostoru nedali. A spolehlivě jde o aktivity, jež nám pomáhají k duševnímu klidu.