Současná společnost je doslova posedlá růstem. Máme za to, že růst musí technologie, ekonomika, naše výkonnost i osobnost. Mnohým z nás se růst daří. Tak proč z toho nemáme větší radost?

Objednala jsem si domů novou knihovnu. Její dodání mělo původně trvat pět, potom osm, nakonec deset týdnů. Přivezli ji v týdnu jedenáctém. To už jsem přemýšlela, že objednávku zruším. Když truhlář a majitel firmy v jednom konečně dorazil, sotva jsem otevřela dveře, začal se mi omlouvat, že to tak dlouho trvalo. Práce přibývá, spolehlivých lidí je málo, a když někdo vypadne, třeba kvůli nemoci, vypadá to – jako teď u mě doma. 

Mému truhláři se daří, známe se několik let, takže když naštvanost pominula, ptala jsem se, proč, když má zakázky, firmu prostě nezvětší, nenabere další lidi, aby toho stíhal víc. „Ale já toho nechci stíhat víc. Mě to baví, jak to je, že sice se zpožděním, ale ještě si všechny zakázky stihnu sám ohlídat. Nechci růst, nechci víc zaměstnanců, nechci ani víc peněz. Chci si práci užívat,“ odpověděl mi. A já přemýšlela, kdy naposled jsem od někoho slyšela něco podobného: že nepotřebuje víc, že mu stačí tolik, kolik má v životě právě teď.

Naopak kolem sebe slyším denně, zvlášť teď v období plánování dalšího roku: víc inzerentů, víc předplatitelů, víc prodaných výtisků, víc čtenářů, víc reálných uživatelů, větší výkonnost nás psavců, větší efektivita. Musíme… růst. Ve všem, na co sáhneme. Růst je podle googlovského žebříčku nejpoužívanějších slov dnešní doby v první třístovce, po předložkách, spojkách a v angličtině členech. 

Růst jako náboženství

Americká novinářka Brigid Schulte píše ve své knize Overwhelmed: Work, love and play when no one has the time, že růst a nestíhání jsou cosi jako nová náboženství. „Společenský status už dnes neukazujete autem, které řídíte, ale tím, kam a jak rychle se posouváte a jak moc nestíháte. Už mezi sebou nesoutěžíme materiálními věcmi, ale tím, jak moc zaneprázdnění jsme,“ říká. Když nerosteme, máme pocit, že skomíráme. Když stíháme, zdá se nám, že jsme líní. 

Abychom nad skomíráním a leností měli kontrolu, vymysleli jsme excelovské tabulky, grafy a každý rok na podzim vymýšlíme čísla, jež budeme plnit v roce příštím. Doma k tomu přidáme sešit předsevzetí, minimálně jeden kurz věnovaný osobnostnímu rozvoji (růstu), několik koníčků a kupu pochybností, zda náhodou nepostupujeme příliš pomalu a neměli bychom připsat ještě něco. Žijeme, abychom odškrtávali. Plnili. Rostli. Nikoliv abychom si užívali a radovali se z toho.  

Zatímco s kvantitou přichází poplácávání po zádech (ty jsi dobrá, kolik toho zvládneš), s kvalitou se pojí „jen“ vlastní dobrý pocit. 

Nechápejte mě špatně. Každý člověk i společnost jako celek se potřebují někam vyvíjet. Vývoj ale přece není jen kvantita – dosáhnout, získat, mít, zažít, vlastnit, na kterou jsme ho zredukovali, ale i kvalita – užívat si a radovat se. Když jsem se loni na podzim přestěhovala do Spojených států, přestaly mi zvonit telefony, odpadly schůzky a většina kvantitativního plánování najednou musela jít stranou, protože jsem k němu neměla potřebné dokumenty, tedy podmínky. 

Jako turistka nejen že jsem nemohla pracovat, ale nemohla jsem se přihlásit dokonce ani do jazykového kurzu u nás v domě. Nemohla jsem skoro nic. Přibyla mi spousta volného času, jenže místo abych se z toho radovala, v zemi neomezených možností jsem to zprvu cítila jako katastrofu. Po mnoha letech totiž nebylo co odškrtávat. Cítila jsem se neproduktivní. Neužitečná. Až někdy vinná sama před sebou, jak málo toho dělám. Ten tam byl najednou i veškerý obdiv od druhých, který – ano, samozřejmě – také občas potřebuju.  

Co mi pomohlo opravdu vyrůst?

Myslím, že problém je ten, že zatímco s kvantitou, bohužel pro nás, přichází poplácávání po zádech (ty jsi dobrá, kolik toho zvládneš), s kvalitou se pojí „jen“ vlastní dobrý pocit a už zmíněná radost, kdy ráno v naprostém klidu vyjdete z domu, podíváte se na oblohu, která je plná čar od letadel, a máte čas zapřemýšlet, kam dnes všichni cestují – a taky čas říct si, že vy vlastně nikam nemusíte. Nebo nemůžete, tím pádem nesplníte stanovené mety, v seznamu neuděláte fajfku, nikdo vás nepochválí? Záleží, jak se na to díváte. 

Neříkám, že kvantitativní cíle a plány nejsou důležité. Jen že jsem si kvůli svému vlastně nucenému zpomalení uvědomila, že radost nečeká v jejich plnění a v tom, až „dorostu“… kam vlastně?, ale v úplně něčem jiném. Navíc teď na vlastní kůži zakouším, že když mi nebylo dovoleno růst, ale zkrátka jen existovat, dostavil se růst jaksi mimochodem – aniž bych ho musela naplánovat, zanést do tabulky nebo do diáře. 

Tedy minimálně růst osobnostní, kdy se cítím vyrovnanějším člověkem, než jsem byla před rokem, člověkem, který se dokáže radovat z maličkostí. Teď aktuálně třeba z toho, že od napsání tohoto článku jsem nemusela odejít nikam na mítink nebo poradu, ale jenom na toaletu, kde – radost – nebyla vůbec žádná fronta.