Mám na svém blogu rubriku „Vaše radost“, kam mohou čtenáři přispívat svými okamžiky euforie a podělit se o ně s ostatními. Minulý týden jsem se v ní začetla do příspěvku Zuzky. Psala o tom, jak si v obchodě všimla příjemné prodavačky, která k ní byla tak milá, že Zuzana měla úsměv na tváři, ještě když přišla domů.
A tak sedla k počítači, vygooglovala si jméno manažera prodejny a napsala mu dopis, kde se o dotyčné zaměstnankyni pochvalně zmínila. Přišla jí děkovná odpověď, ale o tu podle mi až tolik nešlo.
Z příspěvku Zuzany spíš vyplývalo, že googlování a písemné vyjádření vděčnosti potěšilo především ji samotnou. Troufám si říct, že i kdyby na svůj dopis nedostala žádnou odpověď, radost ze svého činu by měla pořád stejnou. Jak to mohu vědět? Stalo se mi totiž něco podobného.
Vzkaz pro vaše potěšení
Nedávno jsem byla v kamenné výdejně jednoho internetového obchodu vyzvednout si šátky, které jsem si odtamtud objednala. Stály zhruba tři sta korun, tedy určitě nešlo o byznys, který by majitelce přinesl větší zisk než pár korun. Ona se však ke mně chovala přesně obráceně, jako bych právě utratila jmění, a dokonce si našla pár minut, aby mě naučila šátky vázat.
Odcházela jsem jako po injekci pozitivismu a chtěla se o ten zážitek s někým podělit, když mi v mailu jako všem jiným zákazníkům přistála žádost, abych svůj nákup ohodnotila. Většinou automaticky generované e‑maily jako „Oznámkujte svůj nákup“ házím do koše. Jenže po osobní zkušenosti s vyzvednutím to zkrátka nešlo. A tak nejen že jsem vyplnila dotazník, dokonce jsem na jeho závěr připsala pár vět o tom, jak mě ta krátká návštěva pobočky a přístup paní majitelky potěšily.
Když jsem dávala dohromady poděkování, připadala jsem si lepším člověkem, a taky že možná o něco lepším dělám i svět kolem sebe.
Že mi udělala radost návštěva obchodu, mě tolik nepřekvapilo, protože to se občas děje. Co mě ale nenapadlo, jak moc mě potěší sepisování poděkování. Ne, není to překlep, čtete správně: udělalo to radost mně. Paní majitelku mé hodnocení evidentně potěšilo, protože o tři dny později mi v klasické poště přistál další šátek coby pozornost obchodu za mé hodnocení.
Ale i kdyby neposlala nic nebo kdyby vůbec neodpověděla, protože by jí to bylo úplně jedno – což samozřejmě nemohu vědět – asi by mi to nevadilo. Svou porci radosti jsem si vychutnala už v obchodě a při sepisování poděkování. Když jsem dávala dohromady ty řádky, připadala jsem si lepším člověkem, a taky že možná o něco lepším dělám i svět kolem sebe.
Jak se učím nebýt lhostejná
Ale abych to důkladně vysvětlila. Asi nejsem sama, komu leze na nervy věčné nadávání na všechny a všechno okolo. Zároveň se však často přistihnu, že i já taková jsem: v soukromí a mezi známými kritikem, žalobcem a občas tím, kdo pochválí, ale na veřejnosti bohužel dost často slepá i hluchá, ke špatnému i dobrému.
Kdykoliv říkám, že by se některé věci měly změnit a že bych se na tom třeba i velmi ráda podílela, vždycky naivně sním o něčem velkém: jednom nápadu nebo akci à la makeover z ženského časopisu, který všechno špatné promění v dobré a krásné. A kdykoliv vidím nebo zažívám něco dobrého, automaticky bez špetky vděčnosti předpokládám, že tak by to přece mělo být.
Život ve Spojených státech mě momentálně učí, že na všem záleží, včetně zdánlivých prkotin.
Zapomínám přitom, že ke každé velké změně vedla série malých kroků vyšlapaných po cestě, která se jmenuje zájem. Tedy opak té s označením lhostejnost, po níž bohužel kráčím většinou. Nedávno jsem čekala v jedné malé moravské vesnici na autobus, který přijel skoro plný, a tak řidič naložil dva lidi a pak bez jediného slova zavřel dveře a odjel. Většina spolucestujících jen pokrčila rameny a čekali na ten další (za hodinu), jako by o nic nešlo a vlastně na tom nezáleželo, kdy dojedou do školy, do práce, na rande…
Život ve Spojených státech mě momentálně učí něco přesně opačného – totiž že na všem záleží, včetně zdánlivých prkotin. Když jsem včera řídila po dálnici z New Yorku do Washingtonu, předjížděla jsem kamion s neuvěřitelným nápisem na návěsu: „Máte co říct k tomu, jak řídím? Zavolejte.“ Když jsem si o deset minut později vyzvedávala na benzině kafe, dostala jsem ho s účtenkou, na které bylo napsáno: „Napište nám, jak vám chutná, a přijďte si pro donut zdarma.“
Některé věci mi sice přijdou až přehnané a snad i směšné (hodnotit řidiče kamionu? Znám však člověka, který to pravidelně dělá), na druhou stranu nic mě nepotěší víc, než když coby neznalá zdejšího prostředí hledám nějakou službu a mohu si k ní přečíst sérii (většinou podepsaných!) hodnocení, komentářů, tipů a taky – pochval. Vždycky jsem si myslela, že jejich sepisováním přicházím akorát o čas.
Až v poslední době mi dochází, že ano, minuty sice ubíhají, dostávám v nich však cosi velmi cenného zpátky – potěšení, pocit prospěšnosti, užitečnosti a taky toho, že jsem třeba právě přiložila malý kámen do jednou velké pyramidy. Ačkoliv ji možná nikdy neuvidím stát, radost z přispění je pro mě dostatečným důvodem ke štěstí.
