Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Jak mít radost ze života

Máme zvýšený sklon věnovat pozornost obavám. Soustřeďme se více na věci, které nám přinášejí radost.

Ze seriálu: Co mi dělá radost

Jana LeBlanc

Jana LeBlanc

23. 9. 2014

Tajemství životního štěstí, zjistila jsem, tkví v jednoduchosti. Neskládá se z velkých životních změn a kroků, ale z každodenních radostí, kterým je potřeba věnovat pozornost. Třeba tak, že si je budete zapisovat.

Žiju několik měsíců ve Spojených státech, kde v papírnictvích a obchodech s knihami prodávají kromě klasických diářů také speciální diáře vděčnosti, radosti a tak podobně, do kterých si každý den zapíšete alespoň jednu příjemnou věc.

Připadá mi to jako velmi dobrý nápad vzhledem k faktu, že – jak píše Daniel Goleman ve své nejnovější knize Pozornost – obecně je naše nálada a myšlenky ve většině momentů života spíš negativní.

Přirozeností člověka je hledání radosti. Jan Werich

Dokonce i když naše myšlenky mají zdánlivě neutrální obsah, jsou emocionálně zabarvené mírně negativně. K příjemným myšlenkám se mysl zatoulá jen občas, častěji má sklon věnovat pozornost přemítání a obavám. Jediný možný způsob, jak to alespoň na pár chvil denně změnit, je plně a přítomně se soustředit na věci, které nám přinášejí radost, případně si je zapsat a trochu radosti z nich načerpat zpětně – rekapitulací. 

Fádní, nebo výjimečný den? Jaký si ho uděláte

Není to bohužel tak jednoduché, jak to zní. Sama jsem vypozorovala, že radostné okamžiky prožívám někde mezi poletováním po schůzkách, zastávkou na červenou, sledováním nevímčeho v televizi nebo čtením statusů na Facebooku.

Obvykle mají podobu zasnění se a plánů do budoucna: vidím třeba sama sebe na dovolené, kde si konečně odpočinu a dám si ranní kávu, aniž bych u toho odpovídala na e-maily, takže předpokládám, že se automaticky dostaví i radost. Přitom mi vůbec nedochází, že i dnešní kafe možná mohlo být něčím výjimečné a radostné, kdybych sama sobě dovolila trochu víc si všímat okamžiku, v jakém jsem ho pila.

Pamatuju si, jak jsem jako malá holka jednou seděla u babičky na okně, četla si Gabru a Málinku, uprostřed dvorku právě spadla ze stromu další obrovská meruňka a babička mi říkala: „Tuhle chvíli si zapamatuj, na to budeš vzpomínat, až budeš zpátky ve škole.“ Vzpomínám na to dodnes. Je to snad právě proto, že mě na to babička upozornila, a tím mi umožnila si tu chvíli patřičně prožít a nezapomenout?

Neurověda tvrdí, že když zaměříme plnou pozornost na tady a teď a na své smysly (tzv. přístup mindfulness – druh meditace), třeba na vůni už trochu přezrálé meruňky, která se dopadem na dlažební kostky dvora rozdělila na dvě půlky (dodnes si dokážu vybavit, kde tenkrát před dvaceti lety ležela), mozek ztlumí své výchozí brebentění, dovolí nám naplno prožít emoce a taky si tu chvíli uložit do paměti. 

Málokdy bohužel máme někoho dalšího, aby nám řekl stop, takže se musíme snažit sami. Nechat telefon telefonem a říct si třeba: Podívej, to je krása, teď se děje přesně to, co vlastně chci, aby se dělo.

Jinými slovy, silné soustředění na určitou věc s sebou nese pocit zklidnění a spolu s ním zase přichází pocit radosti. Když tohoto upnutí pozornosti na přítomný okamžik a jeho detaily nejsme schopní, a to bohužel v současném shonu obvykle nejsme, většinou se nám na konci každého dne zdá, že nestál za nic. Že v něm byly jenom starosti, všechno nudné, fádní, stejné, nezajímavé a… depresivní. Radost? Žádná.

Možná právě proto jsme začali mít pocit, že radost si musíme uměle vytvořit a že k ní potřebujeme velká auta, velké domy, „velké“ události a extrémní zážitky (a mnoho) nebo skákat, křičet, tleskat a válet se po zemi, jinak to nemá smysl. To je ale veliký omyl. 

Jak se zase radovat?

Radostí k nám proudí mnoho denně a obvykle ve chvílích úplně nejobyčejnějších:

  • v podobě úlevy, když si po celém dni rozpustíte culík nebo sundáte boty s podpatky,
  • když se vám podaří za pět vteřin oloupat skořápku vajíčka a ono zůstane krásně hladké, 
  • když na poslední chvíli naskočíte do metra, které právě zavírá dveře,
  • nebo naopak, když už naskočit nestihnete a můžete si dočíst třeba tenhle článek.

Ano, nekřičíte v té chvíli jupí, vaše ruce nevystřelí do nebes, „jenom“ vám po tváři přeběhne nepatrný úsměv a cosi vevnitř vašeho těla se tak zvláštně zatetelí. Bohužel ve snaze stihnout milion a víc věcí a pod tíhou rutiny, která právě probíhá kolem nás, to většinou mineme nebo možná postřehneme, ale do pár vteřin zase zapomeneme. Jediná pomoc, jak tomu předejít, je naučit se zastavit se a tyhle okamžiky si uvědomit. 

Málokdy k tomu bohužel máme někoho dalšího, aby nám řekl stop, takže se musíme snažit sami. Nechat telefon telefonem a říct si třeba: Podívej, to je krása, teď se děje přesně to, co vlastně chci, aby se dělo. V restauraci můžete jíst jídlo, aniž byste věděli, co si dáváte do pusy. Ale taky si o něm můžete začít povídat, že je dobré, jaké je tam koření, všimnout si, kolik je v restauraci oken, jaká výzdoba, jakou zástěru měla servírka, která vám jídlo přinesla. Najednou z tohoto zážitku uděláte cosi víc a obyčejná večeře se změní v takovou, kterou si – ať už z jakéhokoliv důvodu – budete chtít zapamatovat. 

Jeden ze způsobů, jak to udělat, je zapsat si o ní pár vět. Nemusí to být do speciálního diáře z Ameriky. Stačí jakýkoliv blok, ve kterém, když jej za týden otevřete, zase ten nepatrný úsměv nebo zatetelení objevíte. Čím víc záznamů v něm bude, tím víc se naučíte soustředit pozornost na detaily a tím víc podobných radostných momentů k vám bude přicházet.

Využívejte celý web.

Předplatné

Když si dovolíte udělat čas na jejich prožití, nevyděláte sice možná na to velké auto, ale s velkou pravděpodobností zjistíte, že už ho možná ani nepotřebujete. Nebo aspoň ne proto, abyste v životě konečně měli důvod radovat se. 

Další moje postřehy na téma radosti a také moje vlastní radosti, kterými se můžete inspirovat, najdete na mém blogu Co mi udělalo radost?

Diskuse 0

Jana LeBlanc

Novinářka na volné noze