Když jsem byla malá, pocit, že bych se mohla nudit, jsem přímo nenáviděla. Měla jsem důvod. Dny u babičky na zahradě si byly podobné jako vejce vejci. Kromě pohádek z tranzistoráku žádný zdroj zábavy. Dobře se pamatuji, jak jsem každý den kladla stejné otázky: „Kam půjdeme a kdo přijede?“ Strach z nudy mě naučil nejen snít, ale i zkoušet dětské nápady uskutečňovat. Dospělí mi často říkali „takhle se to nedělá“ a „vidíš, měli jsme pravdu“, ale kdybych nezkusila vyrobit poličku jen ze starých prkýnek a hřebíků, nikdy bych nezažila pocit vítězství, že jsem uspěla. Moje polička držela pohromadě, i když do bytu bych si ji dnes nedala.
Jak se život cyklí, o třicet let později na stejné zahradě trávily prázdniny i moje děti. I ony se ptaly stejně jako já, kam půjdeme a kdo přijede. Věřila jsem, že je dobře, když se naučí bránit se nudě, a nevytvářela jsem žádnou organizovanou zábavu. Nevím, co si tenkrát myslely, ale s radostí vařily „srágoru“ z čehokoliv, zpívaly písničky o pecaři, který není doma, a stavěly si domečky z mechu a kapradí. Že by se nudily, jsem od nich nikdy neslyšela.
Uplynulo dalších třicet let a na stejné zahradě se houpají moje vnoučata. Zažívám déjà vu, protože si zpívají stejné písničky. Jako by se za šedesát let nic nezměnilo. Taky je nejvíc zajímá, kam půjdeme a kdo přijede. Moc mě to baví. Ano, tenhle malý svět je v pořádku. Zatím! Ale stačí otevřít branku a vyjít ven.
Jídlo, zábava, přátelé, všechno na jedno kliknutí. Mění se způsob, jak lidé žijí i jak spolu komunikují. Už se nebojím nudy, ale spíše neustálého spěchu, tlaku na výkonnost a kalkulací, do čeho se (krátkodobě) vyplatí investovat čas. Okolnosti vyžadují, abych se přizpůsobovala, ale cítím vnitřní rozpor. Takhle to přece není správně!
Babička vychovávala své děti ve válce sama, aniž by věděla, kdy a jak skončí, a při měnové reformě přišla o všechny úspory. Moje maminka zažila budovatelské naděje po válce, diktaturu proletariátu, euforický rok 1968 a období normalizace, kdy společnost ovládl strach z „rudého bratra“. Obě musely zvládnout pro mě nepředstavitelně těžké situace plné úzkosti, ale vyšly z nich posíleny. Jejich svět nebyl příliš přátelský, ale byl skutečný, hmatatelný. Měnil se pomalu a předvídatelně.
Vytrácí se význam skutečného světa?
Moje děti rostly v prostředí euforie, že pravda a láska zvítězí. Svět se otevřel dokořán. Daří se jim dobře, ale občas jsem tichým svědkem, jak je jejich psychická odolnost křehká. Překvapuje mě také, kolik lidí na cestě odněkud někam využívá telefon ke hraní her. Krácení dlouhé chvíle je tak snadné. A návykové. Přibývá lidí, kteří neumí být jen tak sami se sebou. Pokud si nekultivují vnitřní život, čas o samotě je pro ně doslova devastující.
Sama to neumím posoudit, ale prý je těžké vypnout mobilní telefon a místo lákavého brouzdání po sociálních sítích se mořit s poličkou ze starých prken. Jen tak pro radost z tvůrčí práce, která má hmatatelný výsledek. S rizikem, že nebude dokonalá. My lidé také ve skutečnosti nejsme dokonalí. Ale kdo nám to ve virtuálním světě dokáže?
Obyvatelé Laosu většinou na mobilní telefon nemají. Nemají ani hodinky, takže když čekají na autobus, prostě se posadí na zastávku. Čekají, až přijede. K času, který tráví čekáním, mají zvláštní vztah. Považují jej za dárek. Čas jen pro ně samotné. Přemýšlejí, meditují, sní. Taky jsme to dřív uměli. Naši předkové byli v mnoha ohledech zdatnější, než jsme my. Byli silnější, rychlejší, zručnější, měli lepší čich, hmat, chuť, sluch i zrak. To díky jejich schopnostem nemáme hlad, není nám zima a nemusíme se bát o život.
Je smutné, že mnozí z nás ke spuštění kreativity potřebují nejprve projít bezradností prázdnoty, aby se mozek přepnul do sice přirozeného, ale čím dál tím méně využívaného modu aktivní tvořivosti. Náš mozek má tendenci posilovat a zrychlovat spojení, která nejvíc využíváme, a zároveň nás zbavuje spojení, která dlouho leží ladem. A tak hrozí, že dvířka, která otvíráme pro vymýšlení neznámých a riskantních řešení, se budou zmenšovat.
K životu a ke svému vývoji potřebujeme i nějakou tu nudu a nepohodlí. Když se bavíme, jsme spokojeni, to znamená, že se nám vypíná úsilí něčeho dosáhnout, něco se naučit, překonávat překážky a hledat odpovědi na otázky svého vlastního nitra. Naše potřeba jistoty a bezpečí je pokryta a odměnu za objevování neznámého nám plní přítel na jedno kliknutí. Stagnujeme.
Nejdůležitějším úkolem, který ve výchově dětí máme, je být dobrým příkladem
Často přemýšlím, co bude s těmi nejmenšími. Jak zvládnou přechod z idylického dětství do digitálního světa bez pravidel? Agresivního a nepředvídatelného, plného informací, které si někdo vymyslel, a přátel, kteří ve skutečnosti neexistují. Ale také atraktivního, protože nabízí úúúúžasnou zábavu. Brzy budou chtít vlastní telefon, aby mohli být online a zařadili se do sociálních sítí svých vrstevníků. Nejsou ty sítě spíše asociální? Zarazilo mě, jak rychle devalvují slova popisující životní hodnoty a jak hluboce se podceňuje význam skutečného objetí. Co když si přestanou hrát? Dokážou najít zdravou rovnováhu? A kdo je to naučí?
I jejich rodiče jsou vystaveni pokušení. Jejich práce na počítači je nehmatatelná, a když je hotová, přináší spíše úlevu než skutečné uspokojení. Pak přijdou domů a najdou děti visící očima na monitoru. Jsou hodné. Neběhají, nekřičí, nic nechtějí a zdržují se doma. Ale mít uspokojené dítě v sobě skrývá riziko, že už se mu nebude chtít zdolávat nějaké nepříjemné překážky a vynakládat zbytečné úsilí se něco nového se naučit. Proč taky? Jejich počítač umí počítat, odpoví na všechno a nedělá chyby.
O malých dětech se ví, že se učí napodobováním. Proto si zpívají písničky o padající peci, i když ji nikdy neviděly. Mají ty písničky od nás. U nás také vidí, že když musíme udělat něco do práce, obvykle sedíme u počítače. Měli bychom jim vysvětlit, že počítače nejsou dokonalé. Nemají emoce, představivost, neumí kreativně přemýšlet, snít a vytvářet vize nového světa. Od koho jiného než od nás by měli okoukat radost z tvoření? A dozvědět se, že když něco uděláme blbě, není to selhání, ale jen pokus, který nevyšel. Zatím. A že jsme připraveni to zkoušet znova a znova s vírou, že jednou to určitě vyjde.
Právě schopnost vymýšlet si, vytvářet předobrazy budoucího světa, umět uvařit večeři z čehokoliv se kultivuje z fantazie dětských her. Z fantazie, na jejímž začátku byl strach z nudy. Věřím, že schopnost uplatnit kreativitu se stane klíčem k řešení problémů světa dětí našich dětí.
Ovšem ve svých nejtemnějších chvílích se trápím pochybnostmi, zda je náhodou neodvracíme od správné cesty. Co když se jejich budoucnost bude odehrávat pouze ve virtuální realitě? Lidstvo si sklidí, co zaselo. Na zemi sice budou zuřit hurikány a ničivá vedra, ale nikomu to nebude vadit. Lidé budou permanentně žít v kině s 5D (s obrazem a zvukem, ale také s pohybem, vůněmi a doteky) a bude se jim to líbit. Počítače budou řídit vzduch, jídlo, světlo, spánek, budou hlídat jejich hladinu dopaminu, serotoninu, oxytocinu a opatrně budou přidávat adrenalin, aby se jejich lidi nenudili.
Právě proto nudu potřebujeme. Nepříjemnost tohoto přechodného stavu plného omrzelosti, nespokojenosti a zbytečnosti dokáže zdravého člověka vyburcovat z letargie. Ponouká ho k přemýšlení, ke kreativitě, k tomu, aby se kolem sebe pořádně rozhlédl a posoudil, zda se mu líbí svět, ve kterém žije, případně co by se s ním dalo dělat. Nejhorší, co by nás mohlo potkat, je odpověď: „Když mě nic nenapadá!“
