Otevřeme‑li dveře libovolného knihkupectví, mezi tabulemi orientujícími zákazníky do jednotlivých tematických oddělení bude jen sotva chybět také označení „literatura pro děti a mládež“. Je to pozoruhodná etiketa, které se vyplatí věnovat pozornost. Dětská kniha nad jiné výmluvně mluví o našem současném sebepojetí.

Stěží přehlédnout, že na rozdíl od kategorií žánrových či oborových, jakými jsou například „detektivní romány“ nebo „kuchařky“, nepodává nám tato žádnou informaci o obsahu knih, které zahrnuje. Vystačí pouze s vymezením své cílové skupiny. V jejím bezprostředním sousedství bychom mohli snad najít ještě kdysi populární „romány pro ženy“ – tato kategorie (nikoliv její obsah) pozvolna mizí pod tlakem genderové korektnosti, podobně jako díky internetu vymírající „pánské časopisy“. Ale zatímco zmíněné literární množiny se pozvolna stávají součástí muzea dvacátého století, literatura pro děti a mládež ani v nejmenším neztrácí svou vitalitu.

Ostatně, na rozdíl od starobylé červené a ještě starší růžové knihovny patří dětská literatura mezi žánry poměrně mladistvé a čerstvé. Jistě, její kořeny můžeme v drobných náznacích vystopovat už v pozdním středověku, mimo jiné také u nestora české pedagogiky Jana Ámose Komenského. Pravdou ale je, že tyto nejstarší exempláře dětských knih zůstaly po dlouhou dobu v zahradách literatury pouhými výjimečnými solitéry.

Nástroj časné formace

Okamžikem skutečného zrodu a rozmachu knižní tvorby určené dětskému čtenáři se tak stala až éra novověku. Dětská kniha je produktem a souputníkem školní docházky a plošného rozšíření dětské gramotnosti. Není pochyb o tom, že činidlem této proměny byl především změněný pohled na dítě, jeho roli ve společnosti a význam, který ve formování dítěte může hrát tištěné slovo.

Po několik předchozích staletí byly děti vystavovány účinku knih, které si pro sebe pořizovali a ve svých domácnostech četli jejich vzdělanější a majetnější rodiče, případně vychovatelé v církví zřízených institucích. Knihy představovaly hlas zralosti, kterému děti naslouchaly podobně jako hovorům dospělých, výjevům ulice nebo liturgickým formulím v chrámu. Do takové knihy vstupovalo dítě jako do zprvu neznámého prostoru zaplněného často nesrozumitelnými slovy a myšlenkami, prosvětleného tu a tam zachyceným či vytušeným smyslem. Kniha byla dílnou pochopení a zároveň i mírou zralosti. Některé její části zůstávaly dítěti dlouho nedostupné jako příliš vysoké větve stromu, na kterém dítě procvičuje a ověřuje svou hbitost.

Dalekosáhlá transformace, kterou novověk představuje na poli pojetí člověka, se ale pochopitelně nevyhnula ani pohledu na dítě. Rozpad stavovské společnosti a nebývalé rozšíření spektra možných životních strategií vedly k vzniku nových technik sebeutváření. Ty se stále více začaly orientovat už na dětskou fázi života. Evropu prostoupilo přesvědčení, že k plnohodnotnému a úspěšnému životu je nepostradatelná časná formace. Toto přesvědčení trvá dodnes.

Dospělá zkušenost s proměňující mocí literatury pak jistě stála v pozadí stále rozšířenější myšlenky, že právě knihy by mohly být nejpádnějším instrumentem v procesu formování dítěte. Tak se začal odvíjet fascinující příběh „naučné“ literatury. 

Dětská kniha jako projekce

Dětská kniha je dvojníkem knihy dospělé – svazuje je vzájemná podobnost stejně jako nepřehlédnutelná odlišnost. V prvé řadě je to kniha nesená zpětnou představou dětského světa a jeho zákonitostí. Je aktem vciťování. Dětské knihy píší dospělí. Dospělý se může za svým dětstvím ohlížet, může si je pomocí různých hmotných i nehmotných památek evokovat, ale přesto do něj nemůže opakovaně vstoupit. Dětství konstruované dospělým člověkem je vždy nutně pouhým obrazem a vzpomínkou.

Dětská kniha se tak spíše než stromem stává prolézačkou – trenažérem toho, co dospělí pokládají za důležité znalosti a dovednosti. Mechanickým modelem životních pravd, podaných ovšem dítěti v náležitě zploštělé, schematizované a trivializované podobě. Stejnou měrou odhaluje to, co si myslíme o dětech, jako i to, co si myslíme sami o sobě. Svět, který dětská kniha vykresluje, je nejčastěji utopií. Není světem, ve kterém žijeme, ale spíše světem, ve kterém bychom chtěli žít, nebo, přesněji řečeno, světem, o kterém se domníváme, že bychom v něm měli chtít žít. Dětská kniha je projekcí dospělého idealismu a jeho poslední výspou.

Dětská kniha je ale také inkubátorem, do kterého je přiváděna potřebná dávka dobové ideologie, moralizování a sociálních stereotypů. Jak už to tak bývá, to, co je nám podáváno jako nepostradatelná formace, je často spíše deformací. Radost, tajemství, hra a dobrodružství – tyto bytostné matérie dětství – jsou v dětské literatuře spíše trojským koněm, napěchovaným dospělými „pedagogickými záměry“. Podstatou dětské literatury je rafinovanost. Nic zde není tím, čím se na první pohled jeví. Vše je metaforou, alegorií, vehikulem poselství či ponaučení. Více než jakákoliv jiná kniha právě ta dětská od svého čtenáře vždy něco chce, něčeho se dožaduje.

Dobrá pohádka nevychovává

Jistě je možné namítnout, že výše řečené neplatí absolutně. Jsou, zdá se, dětské knihy popírající zákonitosti svého vlastního žánru. Zároveň je ovšem na místě konstatovat, že ne každá kniha vřazená do oddělení dětské literatury tam i bytostně náleží. Text, který by se důsledně vyvaroval všech naučných a ideologizujících sklonů, byl by nakonec spíše knihou dospělou, třebaže svůj jazyk a motivy čerpá z dětského světa. Výjimky ovšem pravidlo neutvářejí, ale ohraničují.

Chybou by byla rovněž unáhlená záměna dětské literatury a pohádky. Pohádkový žánr nikdy definitivně neztratil dva své podstatné rysy: bytostně orální charakter a orientaci na převážně dospělého posluchače. Tradiční folklorní pohádky svým habitem náleží spíše do sféry mýtopoetické. Že byly později ve své zapsané podobě zahrnuty do těla dětské literatury, není nijak samozřejmé. Skutečná pohádka nevychovává, ale vede tichý hovor s duší člověka. Její záměr není pedagogický, ale existenciální. Ve své naléhavosti, baladických repeticích a magických obrazech se pohádka pochopitelně dokáže dotknout také dětského nitra. To z ní ale nijak automaticky nedělá dětský žánr. Dětskou se stává pohádka až ve své modernizované podobě. V příbězích, které sice ještě tu a tam čerpají z motivického repertoáru tradičních pohádek, postrádají už ale jejich bezprostřední evokační sílu a nahrazují ji všemožnými vzdělávacími a výchovnými záměry.

Navzdory svému občasnému infantilnímu žvatlání (nebo snad spíše v něm a skrze něj) tak právě dětská kniha nad jiné výmluvně mluví o našem současném sebepojetí. Je esencí našich tužeb, strachů i špatného svědomí, manifestem i modlitební knihou. Těžko se ubránit zneklidnění při zjištění, jak aktuální jsou i po více než padesáti letech demaskující slova Michela Foucaulta: „Pozadím patologických forem je vnitrospolečenský konflikt mezi formami dětské výchovy, do nichž společnost vkládá své sny, a životními podmínkami, které vytvářejí pro dospělého a které jsou naopak zrcadlem jeho nynější skutečnosti a bídy.“

Z připravované knihy Jáchyma Gondáše