Nový audiobook: Závislé vztahy
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Psychologie a politika

Většinou píšu tak, abych vás povzbudil, inspiroval. Dnes vás chci zneklidnit.

64:45
Aleš Borecký

Aleš Borecký

20. 1. 2021

Kdybychom se dnes stali součástí Faustova pokušení, čím by nás Mefisto sváděl ve snaze získat naši duši? Co třeba návrat jednoduchého a přehledného světa? Co příslib uspokojení potřeby rozumět tajemství, splněný záplavou konspirací o hlubokých a skrytých silách ovládajících tento svět? A co královské pokušení nemuset nijak bojovat se svým stínem, svými limity a démony a smět být konečně osvobozen tak, že jakkoli temné myšlenky či pocity v nás mohou beztrestně vstupovat do vnějšího světa, místo abychom bojovali bitvu o lepší já a lepší svět? Kdo odolá takovým a dalším svodům?

Tento článek má za cíl přiblížit některá rizika spojená se stíny naší společnosti a dnešní doby. Podlehneme‑li kolektivním pokušením, můžeme ztratit svobodu, prostor pro poznávání sebe i světa a život nesený hodnotami empatie, soucítění a aspoň částečné spravedlnosti. Článek volně navazuje na můj dřívější text Živý, krásný a nemocný svět a z dalších hledisek rozvíjí možné souvislosti mezi nitrem člověka a vnějším světem.

Dávám zde do popředí svět politický jako jeviště, na kterém se přehrává řada důležitých jevů psychického světa jednotlivců, skupin i národů. Některé myšlenky by si zasloužily větší prostor, ale třeba povedou k tomu, že si zájemci budou dohledávat další informace sami a konfrontovat je s vlastními pohledy. Některé podněty jsou spíš základem dalších otázek, na které může hledat odpovědi každý, kdo se zajímá o psychologii.

Většinou se snažím psát tak, aby článek přinesl povzbuzení, inspiraci či zklidnění. Nyní píšu se záměrem zneklidnit – zatřást zaběhlými způsoby psychologie a psychoterapie, které pohlížejí na politický svět jako na něco, co stojí mimo oblast léčby klientů, a na stín jako na převážně osobní materiál klientů. Tento zažitý přístup v důsledku vede k rezignaci na pokus léčit kolektivní stín zobrazený na veřejné a politické scéně.

Vstupuji na tabu území apolitické psychoterapie, která je stejně více iluzí a zbožným přáním než hlubokou pravdou. Většina terapeutů má samozřejmě svůj politický názor, někdo i politické ambice, které ovlivňují jejich práci s klienty. Názor na konspirace povede k tomu, zda budeme vidět klienta pod vlivem konspirací jako paranoidního, vlastní vkládání obsahu na Facebooku ovlivní, jestli klienta považujeme za narcistního, nebo deset selfie denně prostě bereme jako novou normu, a podobně. 

Světová zdravotnická organizace definuje zdraví jako „stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody“; někdy se do definice přidává i zdravá spiritualita. Nejde tedy jen o nepřítomnost nemoci. V tomto neredukcionistickém pojetí má smysl otázka, zda politický extrémista je více zdravý jen proto, že nevykazuje třeba projevy úzkosti či deprese a nevejde se do kritérií MKN (Mezinárodní klasifikace nemocí), oproti někomu, koho trápí úzkosti, ale angažuje se jako dobrovolník, je empatický, pečuje o sebe, má pěkné vztahy.

Názorové – i politické – pohledy tvoří jednu vrstvu osobnosti a souvisejí s dalšími psychickými strukturami člověka. Sám mám zkušenost, kdy paranoidní klient neměl imunitu před konspiracemi a jeho emoční svět se zrcadlil i v podivném světonázorovém a politickém postoji. Strach z migrantů vedl k myšlenkám o koupi zbraně, o emigraci a podobně. Těžko šla paranoia a další osobnostní rysy oddělit od toho, co si myslel, jak přemýšlel a co bylo čeho příčinou a co důsledkem.

Území hodnot

Iluzi nepolitické terapie si můžeme pouze uvědomit, nebo zůstane nevědomou silou působící bez kontroly terapeuta. Možná stojí za to připomenout, že terapeutické hranice, kam se obvykle řadí i úplná apolitičnost, chrání ve stejné míře terapeuta jako klienta. Terapeuti většinou bez mrknutí oka a „bez hodnocení“ poslouchají líčení veškerých sexuálních zážitků a fantazií či zvláštních vztahových konstelací klientů, ale brání se odhalení toho, jak se klient staví k veřejným a politickým tématům.

Když to klient udělá, je obvykle odkazován „k návratu k sobě“ a instruován, aby příště zůstal „jen u sebe“, protože do politiky si jen něco projikuje (jak je lákavé použít instantní poučku, že „ve skutečnosti“ přece jde o problém s rodiči, že?), uniká od sebe, přehrává si svá témata na vnější rovině. Někdy to tak může být, ale vždy je třeba zvážit, zda takové hodnocení není také obranným mechanismem terapeuta ukazujícím spíš neochotu vstoupit do témat, která terapeutovi nejsou příjemná a neví si s nimi rady.

Zdá se, že je mnohem snazší přijímat jakékoli pocity klienta než jeho myšlenky a názory. Politická témata bývají tabu, ačkoli o klientovi vypovídají stejně jako cokoli jiného. Je to podobné, jako kdyby ortoped řekl, že bude léčit všechny klouby pacienta kromě pravé ruky.

Určitě nepropaguji přímý vstup úzce politických témat do terapie, ale zároveň si myslím, že i sféra politického já dotváří obraz o klientovi, odráží nějak jeho problémy a může souviset s jeho léčbou. Samozřejmě to ani nemyslím tak, že by každá politická strana měla mít své terapeuty nebo že by terapeut v profilu na webu měl uvádět, koho volí – je ale podle mě neudržitelné tvářit se, že ovlivňování mentálního a emočního světa klientů neznamená také setkání hodnot a světonázoru terapeuta a klienta. Je dobré mít na paměti, že terapeut či klient mohou skrytě pohrdat názory toho druhého a vracet mu to v jiných reakcích.

Terapie není jako chirurgie: chirurg opravdu může odoperovat nádor stejně fašistovi i komunistovi a mentální stav pacienta nijak zvlášť neovlivní jeho výkon, protože pracuje na jiné rovině než psychoterapie a protože nástrojem pomoci je skalpel, nikoli jeho vlastní mysl a emoce. Mentální svět klienta však vyvolává myšlenkové reakce terapeuta, který nebývá vycvičen v tom, aby tato konfrontace proběhla ku prospěchu klienta a mohla se stát součástí jeho léčby.

Apolitická terapie nemá znamenat, že terapeut hraje roli „politického kastráta“ – politický rozměr ve smyslu veřejných a nadosobních témat je totiž nepřímo přítomen v otázce postojů k celé řadě životních situací a voleb. Pokud terapie není jen odstraňováním symptomů za pomoci přesně daných a opakovatelných návodů, ale chce být i léčivým setkáním dvou originálních osob, nutně se v dlouhodobých terapiích objeví i téma stínu, a to i toho kolektivního, na který klient naráží, působí na něj, který případně nějak zobrazuje a podílí se na něm.

Pochopíme‑li lépe, jak souvisí vnitřní a vnější svět i svět politický, budeme moci účinněji léčit jednotlivce i svět. Stav dnešního světa psychology varuje, že toto území se stalo neobydleným hřištěm populistů, protože jsme jim ho přenechali. Ať se nám to líbí nebo ne, psychologie je krom čistě vědeckého hledání v oblasti psychické reality také společenskou silou a určitým „náhradním“ či novým náboženstvím.

Pohybuje se v prostoru, kde dříve operovalo náboženství, zajímá se o duši, dotýká se posvátna, životního stylu, nabízí výkladové rámce skutečnosti, propojuje svými myšlenkami a postupy lidi a dává jim identitu, povzbuzuje k autentičnosti a odhodlání, působí na postoje jednotlivců i skupin, má moc dávat hodnocení a posudky, regulovat osudy lidí a tak dále. (Toto téma by si samo zasloužilo svůj článek, tak snad později. Zdrojů k této otázce je k nalezení dost.)

Terapeut potřebuje mít podle mě i určitou znalost politické a veřejné sféry, aby mohl pochopit některou motivaci klienta, jeho zápasy či podmínky, které na něj působí. A vážnost společenské situace, kdy liberální demokracie stojí na zásadní křižovatce a její další existence je ohrožována, podle mě zavazuje i terapeuty, aby přispívali k celistvému uzdravení klienta.

Terapie samozřejmě nemá být výchovou a už vůbec ne ideologií. Přesto je v ní obsažen filozofický základ a prostor, kterého se nemusíme zříci a který je možný klientům ukázat k jejich prospěchu. Možná klient s příjmem 150 000 korun měsíčně, který nikdy nezvažoval, že by poslal aspoň malou částku na nějaký potřebný charitativní projekt, může objevit, že dáváním se také léčí jeho zaměření na sebe, úzkostné sebepozorování a podobně. Příkladů by mohlo být mnoho.

Trumpoty našeho světa

Žijeme ve složitém globalizovaném světě: liberální demokracie přispěla k mnoha dobrým věcem, ale lidem se také nenaplnily jejich touhy a představy, které si vysnili. Je tedy i pochopitelné, že stále více zklamaných se odvrací od tohoto uspořádání společnosti a přiklání se – jak ukazují sociologické průzkumy – k autoritářům a populistům. Ty považuji za novodobé Mefisty svádějící masy pro své cíle.

Je tragické sledovat, že lidé někdy ani netuší, že jsou manipulováni. Stačí zaslechnout některé formule, které rezonují s vlastními frustracemi, strachy a agresí, stačí, když je osloveno a „bráno vážně“ to nejnižší v člověku – a Mefisto získá další oběť. Cenou za takové vykoupení je odpojení od vyšších částí psychiky, ztráta kultivace osobnosti, odevzdání rozumu a následná likvidace demokratické podoby společnosti se vším zlem, které to přináší.

Problémy kolektivního stínu chci ukázat na příkladu Donalda Trumpa – prototypu populistů a demagogů a symbolu současné krize západní kultury. Téměř každá země už má svého Trumpa, takže zmínky o něm mají obecnější platnost, byť málokterá jeho kopie dosahuje rozměru originálu, minimálně co se týče psychopatologického potenciálu.

Trump podle jungiánů Deborah C. Stewart, Lisy MarchianoJosepha R. Leea představuje „vše, čím nechceme být“ – je zraněným narcistním dítětem, které se bohužel dostalo k téměř neomezené moci. Utváří si svět tak, aby potvrzovalo vlastní velikost, a udělá vše, aby nebylo viděno jako prohrávající, protože losera v sobě odmítá, i kdyby to mělo znamenat popření reality, zapojení paranoidních obran a vyžití všech představitelných manipulací. O respektu k demokracii či dokonce morálce u něj nelze bohužel ani mluvit.

Vše, co se nehodí do jeho vlastního obrazu o osobní úžasnosti, je projikováno ven a k těmto kolektivním projekcím a ponižování druhých láká také ostatní. Výsledkem je množství nenávisti, kterou se mu daří šířit mezi své stoupence, ale i mezi své odpůrce, kteří se těžko brání zhnusení vůči němu a jeho působení. Zmínění terapeuti zdůrazňují, že je třeba ochutnat toto zhnusení a projít jím dál. Hnus může tvořit jakousi „řeku ošklivosti“, která odděluje lidi od sebe a může být výmluvou pro to, aby lidé mohli zůstat izolovaní a manipulovatelní.

Můžeme zkusit objevit svého vnitřního Trumpa a přemýšlet, které aspekty jeho osobnosti nějak korelují s naším osobním stínem, ale myslím, že tato klasická psychologická poučka o našich projekcích je zde málo. Pokud se 90 % lidí shodne, že Hitler je zrůda, není to projekce, ale spíše přesné vnímání. Stejně tak u Trumpa a jemu podobných nestačí, abychom poslušně hledali, co si do tohoto obrazu promítáme my, ale je nutné utvářet takový svět, že tito psychopati nebudou mít šanci mu vládnout.

Trumpa sleduju od jeho volební kampaně z roku 2016, kdy jsem byl fascinován, že někdo takový vůbec může kandidovat, a jako řada odborníků, v politice vzdělanějších než já, jsem nevěřil, že se tento nemocný egomaniak může stát nejmocnějším mužem světa. Snažil jsem se od té doby k tématu načíst řadu analýz, článků a knížek, abych lépe pochopil, co může lidi vést k touze, aby je reprezentoval někdo, kdo představuje opak toho, co bychom od prezidenta čekali… něco jako „to nejlepší z nás“.

Trump bezpochyby re‑prezentuje (čili zpřítomňuje) to nejhorší z nás a představuje stín naší doby: společnost nakaženou narcismem a balancující na hraně hraniční poruchy a stihomamu. Pochopíme‑li z jeho tragického působení, o čem všem náš dnešní stín je, mohlo by jeho působení v konečném důsledku představovat jakési očkování proti necitlivosti, manipulacím a paranoidní realitě.

Stín nás jako vždy dostihuje a musíme se s ním setkat. I na Trumpa musíme koukat, abychom porozuměli, co mu dalo takovou moc, co zobrazuje jako zrcadlo a také co dokáže zraněné západní ego, které není schopno vidět nic než svůj vlastní prospěch. Bez toho by společnost neudělala změny, které jsou nutné, aby liberální demokracie dál fungovala.

Na čem stojí demokracie

Líbí se mi, jak termín „liberální“ používá politolog Yascha Mounk ve skvělé knize Lid versus demokracie. Liberál je podle něj ten, komu leží na srdci ochrana individuálních práv jedince, uznává dělbu moci, demokratická pravidla a svobodu slova – v tomto smyslu je liberál i Reagan či Bush starší, stejně jako Obama a Clinton. Na druhé straně mostu stojí Trump, Orbán, Erdogan a další autokrati, kteří už na cestě k destrukci liberální demokracie ušli velký kus cesty nebo na tuto destrukci aspirují.

Liberální demokracii hrozí rozpad na pouhou vládu lidu bez ochrany práv jednotlivců a menšin. Tato cesta, jak vidíme na místech, kde už jsou populisté u moci delší dobu, pokračuje k autokratické vládě. Druhým rizikem pro liberální demokracii je i nedemokratický liberalismus, kde jsou udržována práva, ale je snížen demokratický aspekt – řadu důležitých rozhodnutí nečiní voliči či jejich volení zástupci, ale úředníci.

To je model, který se objevuje v Evropské unii, která přes nesporné a ohromné klady potřebuje také reformy. Bez reforem by pravděpodobně jen stále rostla nespokojenost velké části lidí, kteří by volili populisty, zlákáni jejich pokušeními. Výsledkem by mohl být úplný konec liberální demokracie jako prostoru relativní svobody a zatím nejlepšího modelu vlády, propojujícího respekt vůči většině a ochranu individuálních práv.

Mounk analyzuje podmínky, které možná byly pravým důvodem stability demokracie v minulých desetiletích. Asi jsme byli příliš optimističtí ve víře, že demokracie odpovídá přesvědčením většiny lidí a jejich psychickému nastavení. Zdá se, že trvání demokracie souviselo spíše s jejími poměrně dobrými výsledky a bohatstvím, které přece jen přinášela aspoň některým. Přesněji řečeno, lidé mohli mít pocit, že jsou na dobré cestě, měli důvěru a mohli se vztahovat k budoucnosti s nadějí, že se jim bude dařit lépe a lépe.

Roli hrálo také to, že masová komunikace byla jen v rukách elit. Bez internetu a hlavně sociálních sítí bylo složité dostat se k vlivu na davy. V liberálních demokraciích bylo snazší tlačit extrémní názory na okraj, stejně jako v diktátorských režimech bylo snazší regulovat a utlačovat opozici. I tento aspekt a změna komunikačních prostředků v sobě nese silnou ambivalenci. Změnila se mocenská rovnováha mezi outsidery a insidery. Politika převzala rysy bavičství, rychlých a krátkých bonmotů a tweetů, vypjaté emočnosti a stává se čím dále více „reality show“, kde je pro získání pozornosti třeba šokovat a upoutat pozornost.

Liberální demokracii se také dařilo ve společnostech s dominantním postavením jedné rasy a jednoho etnika, kde existovala v podstatě rasová a etnická hierarchie ve vztahu k menšinám. Podobný systém nadřazenosti panoval v otázce genderu. Úspěch emancipačních hnutí za rovnoprávnost a odstranění nerovností a diskriminace přinesl změny k lepšímu, ale nyní sklízíme jeho stín – odpověď těch, kteří nechtěli přijít o své privilegované postavení.

Psychologie nespokojenosti

Lidé jsou velmi citliví na téma ztrát, více než na možné zisky. Jak ukázaly i některé psychologické výzkumy, řada lidí je ochotná vynaložit větší energii, aby něco neztratila, než aby něco získala – a to i v doslovné finanční rovině. Dalším silným a podceňovaným motivem je závist. Někteří lidé docela dobře snesou, mají‑li hmotný i nehmotný nedostatek, ale těžko snášejí, je‑li na tom někdo lépe (často jen v jejich očích).

Budou bojovat proti tomu, aby přišli o nějakou svou i čistě psychickou výhodu, a budou bránit tomu, aby někdo další měl přístup k privilegiím, která patřila dříve jen jim – viz protesty proti emancipaci žen či příslušníkům rasových, etnických i sexuálních menšin. Nejde tolik o objektivní fakta typu kolik má kdo peněz a jaký život mu to umožňuje: důležité je nemít se hůř než referenční skupina a mít se lépe než ti, kterými někdo pohrdá.

Kdysi byl prováděn experiment, kde dvě osoby hrály hru o dělení 100 dolarů. Losem bylo určeno, že první osoba bude „vítěz“ a vytáhne si číslo mezi 51 až 100 dolary. Druhá osoba získala zbytek: určil‑li los, že vítěz získá 60 dolarů, poražený by získal 40 dolarů. Poražený nemohl ovlivnit zisk vítěze, ale vždy by on sám něco získal. Jednou třeba 40 dolarů, jednou 10. Měl však právo veta, když nesouhlasil s rozdělením, a pak nikdo nezískal nic. Řekli byste si logicky, že je lepší mít 20 dolarů než nic. Od určité částky lidé ale volili variantu nemít nic, jen ať nemá nic ani vítěz.

Závist je mocným stínovým aspektem – v podstatě má sílu archetypálního motivu, jak o tom trefně píše Thomas MooreKnize o duši. Podobně sociologické průzkumy ukázaly větší pocit štěstí u některých obyvatel Afriky, kteří měli z pohledu euroamerické společnosti žalostně málo peněz, ale měli více než jejich spoluobčané. O spokojenosti nerozhodují fakta, ale emoce a kontext, ve kterém se odehrávají. Toto ovlivňuje volby a společnost jako takovou. Tohoto aspektu také populisté umně využívají a zneužívají.

Kolektivní stín

Stínová témata, která neuchopíme sami, například za pomoci psychoterapie či poctivé spirituální cesty, na nás počkají ve veřejném prostoru. Veřejný prostor je mimo jiné takovým odkládacím místem, někdy i smetištěm, kde potkáváme to, co lidé nezpracovali sami v sobě. Je to souhrn všech stínových motivů každého vynásobený manipulací ze stran demagogů, kteří potřebují, aby lidé byli naštvaní, ustrašení a zmatení.

Lidé jako Trump přicházejí se spasitelským příslibem zlepšení a pochopení pro všechny křivdy, ztráty a z nich vyplývající pocity těch, které si chtějí koupit. Vědí, na koho tento styl nepůsobí, a k nim směřuje jejich agrese. Své potenciální voliče ujišťují, že nyní už vlastně není třeba s těžkými pocity a tématy nějak zacházet. Nabízejí být jako oni a neskrývat své sobectví, svou nenávist, svou nadřazenost, svou nelaskavost – toto vše je podle nich oprávněné. Pocity křivdy lidí „vhodně“ umocňují, protože nejlépe se ovládají zranění a oslabení.

Dříve nepředstavitelné odhození emočních a hodnotových zábran je analogií k osvobození potlačované sexuality za dob Sigmunda Freuda. Že jde o velmi nešťastné „osvobození“ a spíše o regresi, není nutno zdůrazňovat. Jsme lákáni, abychom se osvobodili od masek a nepříliš funkční politické korektnosti k autenticitě dítěte, které se může stát diktátorem, není‑li o ně pečováno s láskou a hranicemi, a k autenticitě stínu, který není integrován do celku osobnosti, ale začne celku vládnout.

To, za co jsme se dříve styděli, se může proměnit ve zdroj zvláštní, perverzní hrdosti. Jak vypadá autenticita oproštěná od hodnot, vidíme právě na Trumpovi. Podobně nás populisté „osvobozují“ od hledání a přemýšlení – náročných činností, které mohou být frustrující a nesou s sebou chaos a nejistotu.

Systematicky jsou vytvářeny rámce a příběhy zdánlivě ospravedlňující nenávist k menšinám a zachování „tradičního“ psychologického kastovního sytému ve společnosti. K tomu je třeba dodat příběhy o vinících současných těžkostí, kteří mohou za vše špatné. To vyvolá potřebu Zachránce, který má na složité otázky jednoduché a emočně rezonující odpovědi.

Podhoubím pro současnou smršť populistů se staly předchozí podvody a korupce v politice, vlivy soukromých zájmů a ekonomických skupin na politiky, pokrytectví a hra politiků na dobro, místo reálné služby občanům. Tato „hra na službu“ zvýšila hlad po opravdovosti, a to i za cenu, že autenticita bude nedemokratická a nemorální. Jakoukoli opravdovost, i kdyby diktátorskou, začala část lidí považovat za lepší než neupřímný image a prodej iluzí na politickém trhu. Čert byl vyhnán ďáblem.

Možná jde i o nepřímý dopad psychologických myšlenek 20. století, kde se autenticita stala modlou všeho. Psychologie možná zapomněla, že autenticky lze být i naprosto zneužívající a necitlivý. Autenticita potřebuje mantinely vytvářené empatií a hodnotami – to platí jak pro jednotlivce, tak pro společnost. Psychoterapie by v kontextu dnešních nešťastných posunů na politické scéně měla reflektovat své postuláty a to, jak přispěla k tomu, že svět není lepší, že se nevěnovala dostatečně a efektivně potřebným tématům a že některá témata uchopovala naivně anebo příliš ortodoxně.

Důsledkem některých terapeutických „osvobození“ není jen zmírnění subjektivních potíží a vše dobré, k čemu léčba směřovala. Čím více bylo vnitřní vězení těžké a dlouhé, tím víc péče a lásky musí přijít, aby následkem „osvobození“ nebyla spíš msta. Některé takto „osvobozené děti“ nabyly k dojmu, že mohou cokoli i vůči druhým, že autenticita je víc než láska a vytváření dobrých vztahů. Také se takové „dospělé děti“ mohly v tomto emočním stavu zaseknout a nestát se odpovědnými dospělými ovlivňujícími vnější svět. Dětský stav mysli nahrává (s)vůdcům. Vůdce je vztažný bod, díky kterému můžeme mít iluzi, kde jsme a kdo jsme. Tato iluze brání vidět, že vůdce chce mít kolem sebe jen fanklub, který odhodí, až ho nebude potřebovat. Pozice obdivovatele znamená vězení, ze kterého se nesmí odejít.

Díky všem těmto mechanismům můžeme vidět místa, která psychologie neléčila dostatečně – ne na společenské rovině. Ukazuje nám to, na co se má zaměřit skutečná pomoc duši místo toho, aby byla psychologie využívána pro manipulace v reklamním průmyslu a vedla lidi k úspěchu v drsném firemním prostředí, takže se pak budou spíš léčit z „prokrastinace“, než aby vnímali svou duši a hledali cestu, jak najít své místo ve světě.

Populističtí politici pochopili, že oslovit lidi v místech jejich slabostí, limitů a zranění představuje zlatý důl. Čím více se šíří tyto nebezpečné ideologie populistů, tím hůře se s nimi dá bojovat. Nakazí‑li se ještě více lidí (a nákaza může přijít z mnoha témat, z mnoha zraněných míst psychiky), hrozí tyranie otupělé většiny. Většiny, která se většinou mýlí a která už nevidí, co je zranění potřebující léčbu. Neléčená zranění se mění ve zlo. Podobně jako nákaza několika buněk v těle většinou nepředstavuje pro organismus problém, je „zavirovaný stav společnosti“ podléhající konspiracím a emočním svodům problémem až tehdy, pokud je zasažena velká část společnosti.

Anatomie populismu

Ohánějí‑li se populisté „lidem“, vždy využívají dělení na myoni. Do lidu je někdo zahrnut a někdo z něj vyloučen. Vyloučení začíná u etnika, náboženství a genderu, ale má‑li vůdce další prostor, pokračuje k útokům proti liberálním institucím, svobodným médiím, nadacím, nevládním organizacím… Veškeré „jiné mluvčí lidu“ je pro diktátora nutno zničit. Motiv vylučování vytvoří rámec pro svatý boj, západní podobu džihádu na psychické rovině.

Smutně trefný je Trumpův výrok: „Jediná důležitá věc je sjednotit lid, protože ostatní lidé nic neznamenají.“ Mrazí z analogií známých z fašismu a nacismu – už jen problematický pojem lid (das Volk). Řada věcí z Trumpových projevů nápadně připomíná tu Mussoliniho, tu Hitlera, a není divu, že Trump je modlou neofašistických a rasistických uskupení. Je třeba zajímat se o historii, aby byl náš mentální imunitní systém vyzbrojen proti těmto jedům, a je důležité odložit naivitu, se kterou řada lidí „důvěřovala“, že není možné, aby byl Trump zvolen, aby prošel brexit a podobně.

Oblíbeným motivem populistů, na kterém vidím také určitou vinu psychologie jako oboru, je volání po minulosti a využívání strachu z budoucnosti. Desítky analýz ozřejmovaly svůdnost a důmyslnost Trumpova hesla „Make America Great AGAIN“. Vracelo lidi k minulosti, vedlo k návratu, oslovení nostalgie, kam si každý mohl promítnout, co chtěl – mýtus „zlatých starých časů“ byl naplno využit. Psychologie, respektive některé psychoterapeutické směry však hlásají žití v tady a teď tak vehementně, že se z tohoto důležitého střípku pravdy stalo dogma vyhazující minulost i budoucnost ze zorného pole a ponechávající tato témata napospas těm, kteří jich rádi použijí.

Vezměme vážně, že člověk potřebuje všechny časové dimenze a každá z nich je jinak důležitá. Duše žije ráda v minulosti, ráda vzpomíná (přesněji řečeno vytváří si představy o minulosti) a potřebuje se vztahovat k tomu, co bude, protože do budoucnosti umisťuje své naděje a touhy. Psychologie má držet celek a komplexnost pohledů – rezignace na tento náročný úkol si vždy vybere svou daň.

Podobně brexitové heslo „Take BACK control“ cílilo na pocity bezmoci z toho, co vše lidé nemohou ovlivnit, s nabídkou slibu, že mohou mít svou kontrolu zpět. Sice za cenu velkých ekonomických ztrát a nerozumných postupů, ale i tak toto motto slavilo úspěch, protože se dotklo pocitu množství lidí. Mít pocit kontroly znamená necítit se bezmocný a mít naději. Význam bezmoci a moci a jejich rychlé aktivování téměř u kohokoli prokázaly už slavné psychologické pokusy Stanleyho MilgramaPhilipa Zimbarda.

Sliby získání větší moci jsou dalšími z Mefistových dveří, na které pokušení klepe a které otevřou ti, kdo se cítí málo mocní. Lidé mají emoce a oslovení na emoční rovině ovlivňuje jejich jednání. Psychoterapeutická péče musí brát vážně péči o emoce mimo jiné právě proto, aby lidé s nimi uměli lépe nakládat a aby jejich jednání mohlo vycházet z důvěryhodných informací, postojů a hodnot, nikoli pouze z emocí, které jsou z podstaty proměnlivé, ale také silné. Kdo osloví emoce lidí, bude mít k nim přístup. Jak říkal Nietzsche – myšlenky jsou jen vojáky v armádě emocí.

Konspirace jako novodobý mýtus

Dalším pilířem Mefistových svodů dneška jsou konspirace. Kdosi nazval konspirační teorie „orgiemi slaboduchosti“. S tím se dá souhlasit, ale nevystihuje to jejich úspěch a redukuje to jejich vliv na kognitivní sféru. Konspirace čerpají z potřeby lidí rozumět světu a z touhy po tom, abychom něčemu a někomu věřili. Tato potřeba je natolik silná, že obejde i obsah konspirace samé. Najednou je svět srozumitelnější a někdy také hlubší. Existují skryté síly řídící tento svět a podobně. Jsou to novodobé mýty oslovující archaické, dětské části psychiky.

Dětskost však znamená, že jde o bazální, zásadní téma, ne něco, co můžeme přejít jako dětské fňukání na hřišti. Potřeba víry a důvěry visí ve vzduchoprázdnu, pokud se nám nedaří najít si svou smysluplnou a důvěryhodnou spirituální cestu a vztahovat se k nadosobním skutečnostem. Důsledkem tohoto prázdného místa nemusí být to, že nevěříme ničemu, ale naopak že věříme čemukoli. Lidé, kteří nemohou mít důvěru například v církve, protože viděli spoustu pokrytectví a nelidskosti mezi členy náboženských organizací, umístili svou potřebu důvěry a hlubokého světa do prostoru nabídnutého populisty.

Konspirace sytí spirituální hlad po vztahování se k něčemu, co nemůžeme postihnout rozumem. Ukazují na ztrátu vlastní imaginace a inspirace. Ztráty jsou kompenzovány pocitem příslušnosti k těm, co mají nějaké tajné poznání. Konspirace jdou ruku v ruce s potřebou cítit se nadřazený i chráněný před strachem z neznáma. Působí jako drogové zklidnění tím, že jsou v určitém smyslu stravitelnější než realita sama.

Mohou také poskytovat pocit spojení s dalšími lidmi, „souvěrci“. Jedna z analýz Trumpových skalních voličů ukazuje na tento stmelující prvek na jeho shromážděních – je to jako na fotbalovém utkání či rockovém koncertu. Lidé touží po vazbách a po zážitku, co jedince přesahuje. Člověk je sociální bytost a je kotven pouty k dalším lidem, ke spojencům a skupinám, s nimiž se identifikuje.

Populisté našli mezeru v ideologii nezávislosti a v identitách budovaných jen na osobních faktorech a toto území také obsadili. Léčbou by tedy mohlo být vytváření identit, které nejsou jen individualistické nebo kolektivní, vztažené k velkým celkům. Mohlo by jít o identity odvozené od komunit lidí spojených stejnými zájmy a hodnotami, svobodně vybrané a posilující společné rysy různých lidí.

Emocionální recese

Asi je třeba rozloučit se s idealistickým a liberálním snem řady lidí, ke kterým se také počítám, že být sám sebou může být hlavní či jedinou identitou člověka, ke které není třeba dodávat žádné kolektivní identity odvíjené od rasy, etnika a náboženství. Kolektivní identity jsou však zřejmě nezničitelnou silou, kterou musíme brát vážně. Spousta lidí, kteří nemohou snadno utvářet svůj život ve stylu „buď sám sebou“, má pocit, že ve společnosti ztrácí respekt a uznání. Nabízí se jim tedy možnost definovat se v rámci skupiny a tím se vrátit k pocitu své síly a respektu.

Kolektivní identity jsou náhradním či posledním domovem lidí, kteří z různých důvodů nemohou dospět k pocitu hrdosti (jakožto znaku identity) na své povolání, na svůj příběh a podobně. Ti, kdo mohli před lety s hrdostí říci třeba jsem tovární mistr ve své dílně, mohou dnes kvůli automatizaci a anonymizaci práce nebo ztrátě své práce vůbec říci o své identitě jen jsem běloch. Ztráta práce a pracovních vyhlídek znamená ztrátu představ o budoucnosti.

Tyto subjektivní psychické obsahy a obavy z ekonomické situace ovlivňují volby víc než ekonomická situace sama. Ztráta identity, kterou si lidé získali („vydělali“), s sebou nese ztrátu vztahové sítě, struktury života a jeho smyslu. Není pak tak nepochopitelné, že se objeví závist vůči těm, kteří tyto ztráty nezažívají.

Lidé ztrácející svou identitu jsou zranitelnější. Musejí se navíc srovnávat s tím, že ti, kteří svou osobní identitu mají, se k nim někdy chovají přezíravě a s pohrdáním jako k chudákům definovaným nacionalismem či náboženstvím. Ti, kdo mají moc, vliv, identitu a respekt ve společnosti, by si měli být vědomi pokušení nadřazenosti, které dráždí a vyvolává bludný kruh pomsty a touhu po nápravě nespravedlnosti.

Ekonomická nerovnost a snížení ekonomického růstu má psychologické dopady i v tom smyslu, že lidé se nemohou dostat na rovinu sebeaktualizace (podle Maslowovy pyramidy potřeb), ale jsou uvězněni na nižších patrech naplňování potřeb a v nižších emocích, kam patří strach a agrese.

Podmínkou seberealizace je sebeúcta. Pokud lidé nemohou dosáhnout pocitu vlastní důstojnosti a hodnoty sebe sama pro společnost, nebudou se moci naladit na to, že existuje něco jako seberozvoj a apel na sebetranscendenci, a chránění hodnot nebude přinášet potřebný efekt. Téma sebeúcty je navíc nutné uchopovat a rozvíjet dobrým způsobem, jinak nebude výsledkem zvýšený potenciál osobnosti, ale nakumulovaný narcismus, jak můžeme vidět na Trumpovi. Ekonomickou recesi následuje „demokratická a emocionální recese“ na základě souvislostí mezi prožitky v krizi a jejich (ne)zpracováním.

Můžeme‑li získat svou identitu sami například svou prací, budeme před kolektivními identitami a před populisty lépe chráněni. Špičkový černošský chirurg nemusí zažívat tolik diskriminace, protože většina lidí si ho bude vážit pro jeho schopnosti. Elton John nebude diskriminován jako gay, protože postavení celebrity a jeho hudební schopnosti mu umožní být vnímán víc jako zpěvák než jako gay. Martina Navrátilová bude ctěna jako fenomenální tenistka a její lesbická orientace bude předmětem kritiky u mnohem menšího počtu lidí. Možná to ukazuje také jeden ze směrů pro jakýkoli posun a zlepšení postavení menšin – jít cestou individuální identity. Je to však složité téma a každý opravdu nemá stejné možnosti najít si vlastní cestu.

Proč je důležité stydět se

Populisté využili téma emancipace a nespravedlnosti, které oslovilo množství lidí trpících diskriminací na základě rasy, etnika, sexuální orientace a tak dále. Nyní se snaží koupit voliče, kteří tyto diskriminace neznají, s nabídkou příběhu, že i oni mohou dosáhnout svého uznání, mít svou „hrdost“ (pride).

Politolog Francis Fukuyama ve výborné knize Identita – Volání po důstojnosti a politika resentimentu poukazuje na to, že součástí duše je thymos – část, která touží po uznání. Thymos ovlivňuje psychické usilování jedinců, aby byli uznáváni na základě rovnosti (jsem stejně dobrý jako ostatní – isothymie), a zároveň lidé touží po získání uznání za výjimečnost, za nadřazenost (megalothymie), často v důsledku pocitu vlastní méněcennosti.

Asi nikdo dříve nepředpokládal, že uznání se budou dožadovat i ti, kteří kolektivních křivd zažili méně, pokud vůbec nějaké. A že se uznání budou domáhat i věci, které jsou právem odsouzeníhodné – nenávist a agrese. Nikdo se nemá vyvyšovat nad druhé, ale na druhou stranu není možné přehlížet, že rovnost lidí se týká té určité základní roviny – jazykem křesťanství by šlo říci, že každý je originálním božím obrazem, který má z podstaty svou důstojnost, svůj potenciál a své poslání na zemi.

To však nelze chápat tak, že řekneme, že třeba Stalin a Svatý František mají pro lidstvo stejnou hodnotu – v určitém smyslu je něčí hodnota vyšší. Musíme vyhodnocovat skutky a jednání lidí. Kdybychom toto pustili ze zřetele, vzdáváme se vlastně morálky a důležitého rozlišování. Nic nehodnotit není ani možné, ani správné.

Není snadné vidět, že ne každý jedinec má charakter, že někdo tohoto stupně struktury osobnosti z různých důvodů nikdy nedosáhne. Megalothymie má v sobě i pozitivní aspekt. Vede lidi k tomu, aby usilovali o zdokonalení sebe i světa. Bez megalothymie bychom nemohli uznat spravedlivé zásluhy těch, kteří projevili odvahu, byli ochotni přinést oběť pro nadosobní dobro. A druhou stranou téhož je potřebný stud za špatné věci. Dělám‑li špatné věci, je vlastně správné, že to sníží mou vlastní hodnotu, protože jinak se nevybuduje pocit zodpovědnosti.

Psychologie by měla být bdělá a rozumná v rozlišování, co v člověku „osvobozuje“ a jak s tím zacházet. Ne každý stud má být odstraněn či změněn v hrdost – to dobře funguje například tam, kde naráží nějaké zkostnatělé přesvědčení na hlubší hodnotu. Gay, kterého někdo ve společnosti odsuzuje, potřebuje změnit svůj stud a osvobodit se k tomu, aby mohl milovat svým způsobem a bez ohledu na omezený názor někoho jiného. Jiné by to však bylo, pokud budeme odstraňovat stud u nenávisti vůči některým skupinám lidí. Zmizí‑li stud a stane‑li se legální vyjadřovat všechny zlé myšlenky a nezpracované pocity, zmizí časem celý prostor demokracie, kde není možné dělat to, co druhým ubližuje.

Potvrzujme druhým jejich důstojnost

Přibližme si téma hendikepů a křivd na rodině, která má jedno dítě s nějakým postižením a jedno „normální“ dítě, jak by řekl jazyk populistů. Mohli bychom si myslet, že dítě bez hendikepu musí být rádo, že je samo zdravé, že jeho nic netíží. Ale ve skutečnosti jsou na něj kladeny jiné emoční nároky. Rodiče z podstaty situace musejí věnovat více pozornosti tomu, kdo je v těžším stavu, potřebuje jinou a možná výraznější péči, více se bojí o život či zdraví toho s hendikepem. Ten „normální“ má vše snášet.

Ve zdravé rodině budou mechanismy, jak tyto pocity ošetřit a jak pomoci oběma nést to, co život přinesl, co to znamená pro každého člena rodiny a jak se naučit milovat. Ale společnost není dobrý pečující rodič, v ní pocity křivdy nebývají containovány ‑ zůstávají nepovšimnuty a jsou snadnou kořistí manipulátorů hrajících si na lékaře. Dávání pozornosti, péče, pomoci a respektu je důležitým tématem i ve společenském prostoru. Distribuce ekonomických zdrojů a ekonomického růstu vede k distribuci pocitů nespravedlnosti a následně ochotě odevzdat svůj hlas diktátorům.

Většina lidí chce mít příběh o boji za něco či za sebe a o smyslu pro co žít. Někdo může cítit hendikep paradoxně tím, že takový příběh nemá. Snáze pak napře svou pozornost nikoli na boj za něco, ale proti něčemu, resp. někomu. Pokud má člověk dojem, že je ve společnosti neviditelný, spouští to koloběh hořkosti, frustrace a často agrese.

Zahlédnout druhé a dát jim důstojnost je jedním z léků na dnešní problémy. Dáváme‑li například nějaké peníze na ulici bezdomovci, věnujme mu také svůj pohled a pár milých slov – ukážeme tím, že pro nás není neviditelný a že je rovnocenný. To je minimálně stejně důležité jako darované peníze.

Touha po důstojnosti a vlastní identitě se promítá do mnoha aspektů života. Zdrojem hrdosti může být i plat. Touha po penězích nemusí souviset jen s mocí nebo strachem z bezmoci, ale je také projevem touhy po uznání, protože peníze jsou symbolem společenského postavení a bohatství přitahuje pozornost.

Nestačí cítit důstojnost nějak abstraktně v sobě, sebeúcta vychází z úcty druhých – i v terapii se může pocit vlastní hodnoty zvýšit jen tehdy, pokud ji klient opakovaně zažívá ze strany terapeuta. Neplatí, že sebeúctu a lásku k sobě si musíme či můžeme dát jen sami a že ji lze do sebe nasát třeba pomocí četby zajímavých psychologických knížek. Myšlenka plné nezávislosti jednotlivce obvykle neobstojí v životních zkouškách a znovu nás upozorní, že vztahy a vztahovost jsou základní potravou duše.

Diverzita prospívá celku

Jiným typem obav, které se dají dobře proměňovat ve voličské hlasy, jsou demografické obavy. Migrace a menšiny vůbec nemění jen každodenní zkušenost lidí, ale proměňují kolektivní představy o budoucnosti. Někteří příslušníci většiny se bojí, že se stanou menšinou a že tedy ochutnají menšinám známou diskriminaci či minimálně pocítí sestup v pomyslné hierarchii společnosti. Najdeme‑li to, co nás spojuje, narušíme tím půdu, ze které roste populistická sklizeň. Lze se spojit skrze společné emoce, zkušenosti, postoje, přesvědčení a hodnoty.

V jednom experimentu se v jedné místnosti postavily proti sobě dvě skupiny lidí – domácí a migranti. Vypadalo to, že jsou opravdu proti sobě a představa o vlastní odlišnosti je nesmiřitelně odděluje. Poté obě skupiny dostávaly podněty, aby na jednu stranu místnosti šli například ti, kteří mají děti, pak třeba ti, které baví fotbal, ti, kdo někdy ve škole opisovali a podobně. Mnohokrát se skupiny promíchaly a prolnuly a vznikla jiná emoční atmosféra. Byla třeba živá zkušenost, která mohla pohnout ledy předsudků. Ukazuje se, že největší nevstřícnost vůči odlišnostem panuje paradoxně v místech, kde žádní odlišní nejsou.

Zkušenost s odlišností druhých může být zpočátku výzvou, ale lze ji integrovat a být jí obohacen. Příkladem by mohla být Kalifornie, kde vlna migrace v letech 1980–1990 byla zatěžkávací zkouškou mentality lidí, ale po jejím zvládnutí se Kalifornie stala baštou liberalismu a kulturní diverzity. Inspirací může být i příroda sama, která nám ukazuje, že diverzita je prospěšná pro odolnost celku. Prostředí monokultur jsou vždy náchylnější k onemocnění. Vztah k odlišnosti, diverzitě, vztah většiny a menšin je třeba pečlivě a postupně utvářet.

Spojnicí mezi lidmi může být sport, kultura, silné osobní příběhy a snad i vlastenectví a společná úcta k zemi pobytu. Téma identity zneužívané populisty může být zároveň zbraní k jejich poražení, pokud najdeme společná přesvědčení, identity, které spojují, pokud budeme kromě upozorňování na nerovné zacházení spíše rozvíjet příběhy o úspěšném překonávání překážek a bariér. Pokud neopomeneme mluvit o pokroku, kterým lidem se už podařilo vrátit vědomí vlastní důstojnosti, budeme budovat solidaritu v rámci velkých skupin a odmítneme dělení na my a oni (například dělení na města a vesnice či kastování podle vzdělání nebo etnického původu). Potřebujeme proplout mezi nekritickou oslavou západní společnosti a totálním odklonem od ní a od demokracie.

Nacionalismus jako symptom nemocné společnosti vyléčí spíše jemnější vlastenectví než apel na vzdání se kolektivních identit. Využijeme‑li zajímavé myšlenky amerického politologa Benedicta Andersona, že národ je společenství zrozené z imaginace, můžeme nacionalismus možná porazit tím, že utvoříme jinou představu, jiný rámec pro to, kdo se smí cítit jako plnohodnotný občan, jako součást celku: mohou to být ti, kteří přispívají společnosti a jejich identita je spojená s občanstvím, nikoli jen s rasou, etnikem, náboženstvím či sexuální orientací. O tento inkluzivní nacionalismus se pokusili už Obama či Macron.

Nikoho se nedotknout? Naopak, dotýkejme se!

Ohledně křivd a diskriminace je třeba tematizovat vše, co se dělo špatně, ale zároveň nezůstat u kritiky a zafixování celých skupin jako obětí. MeTooBlackLivesMatter nasvítily světlo na nespravedlnost systému společnosti, ale nesou v sobě i riziko, že vytvoří další bariéry mezi muži a ženami, mezi rasami, pokud se pouze utvrdí pozice oběti a neukáže se cesta, jak z nich vyjít ven. Jinak oběť opět vyvolá agresi a agresory. Obětem je třeba dát šanci se začlenit, dostat se k pocitu hrdosti na svůj přínos společnosti. Respekt je stejně důležitou součástí jako soucítění, které navíc stejně nelze vynutit.

Krásnou ukázkou posunu od traumatu k příběhu o jeho překonání je nádherný a dojemný dokument o paralympionicích Rising Phoenix, vřele ho doporučuji. Jeden ze sportovců říká, že postižení se stalo jeho silou a život se změnil poté, co se zaměřil na svou sílu, odhodlání překonávat překážky a zařadit se do společnosti namísto dřívějšího zdůrazňování hendikepu a odlišnosti. Pro takové příběhy lze najít snáze podporu a snáze stmelí polarizované tábory.

Pro zachování prostoru, elementárních pravidel hry (jako uznání vlastní prohry ve volbách) je třeba zapojit maximum energie. K takovým zásadám patří i vnímat protivníka jako soupeře, ale ne jako nepřítele. Pro populisty je naopak důležité, aby se šířila nenávist a paranoia, aby tyto pocity zahltily mysl lidí a učinily je ovladatelnými. Šiřitelé nenávisti slouží bohužel jako modely k následování – nešťastné události v Kapitolu 6. ledna 2021 jsou bohužel smutným důkazem, avšak žádným překvapením; Trumpova agresivita a dlouhodobé sycení davů snůškou paranoidních lží nemůže mít jiné vyústění.

Je tedy důležité ovlivňovat to, jaké názory a jaké emoce se šíří, i to, jak je veřejnost přijímá. Z výzkumů psychologa Daniela Kahnemana, nositele Nobelovy ceny za ekonomii, víme, že se místo přemýšlení často řídíme nápodobou druhých a dáváme přednost navyklému před lepším. Je možno realizovat řadu změn na všech myslitelných rovinách – politické, ekonomické i psychologické. Spoustu podnětů uvádí Yascha Mounk ve zmíněné knize Lid versus demokracie. Mohou se týkat změn ve zdanění, změn na sociálních sítích či změny politiky bydlení, která mění strukturu společností a vytváří množství sociálních a následně psychických potíží.

Proti populistům je třeba jednoty opozice, návratu k jazyku, kterému rozumí většina lidí, i kontaktu se zájmy voličů a formulace realistických slibů vztahujících se k budoucnosti. Je nutné zachovat liberální principy, ale také je prezentovat srozumitelněji. Naši velkou pozornost by měla dostat změna vzdělávání, aby vzdělání souviselo více se životem a připravovalo lidi na to, s čím se budou reálně setkávat, co budou skutečně v životě řešit, aby učilo děti kriticky myslet i rozumět emocím.

Měla by se více měnit forma směrem ke společným diskuzím a kooperativním projektům tak, jak to už dnes dělají některé směry alternativního školství. Je tragické, pokud Trump, který dle vlastních slov nepřečetl v životě žádnou knihu, může říci: „Miluji nevzdělané.“ Podobný důraz patří tématu smysluplné a naplňující práce. Dále je zásadní posilovat odolnost vůči lžím a nenávisti, ukazovat a připomínat, kam vede jiný než demokratický směr vládnutí.

Významné je rovněž přemýšlení, jak bojovat proti diskriminaci, aby se společnost mohla co nejvíce integrovat. Nejde jen o politickou korektnost a o to nikoho se nedotknout, naopak by mělo jít o hledání způsobů, jak se lidé mohou sebe dotýkat – mentálně a emočně, jak se mohou různé kultury, rasy a menšiny obohacovat, inspirovat a do nějaké míry prolnout namísto striktního oddělení jednotlivých skupin.

Je třeba mít dobré cíle, ale i dobré cesty k nim. Skupinové identity mohou pomáhat například v upevnění identity, ale také mohou ztěžovat osobní vazby a přístupy k člověku jako k jednotlivci. Pro férovost je však třeba dodat, že právě příslušníci menšin mají ztížený přístup k tomu, aby byli jen „sami sebou“. Jsou posuzováni méně individuálně a více jako reprezentanti menšin, což většina, která tuto zkušenost nemá, nechápe.

Druhou součástí boje proti diskriminaci je trvání na stejných pravidlech a povinnostech všech, trvání na hodnotách, které stát má chránit. Fokusem mají být vzájemná pouta, rovnost v právech a povinnostech. Je nutné chránit a zároveň vyžadovat. Všem, kteří zažili křivdy a zneužití či jsou v pozici slabšího, je důležité podat ruku a pomoc. Zároveň však chtít po nich, aby byli sami odpovědní a sdíleli společné hodnoty tvořící rámec, ve kterém je možné ukazovat vlastní odlišnost a originalitu.

V boji proti diskriminaci je důležité hledat styčné body mezi liberály a konzervativci. Například americký republikánský senátor Ben Sasse doporučuje bojovat proti bělošskému nacionalismu jeho odmítáním jako „neamerického“ – to může do řad bojovníků přivést i konzervativce. Takových příkladů je však mezi republikány už málo. Ze strany svobody Ronalda Reagana, kterou ještě nedávno volili vzdělaní a městští voliči, je nyní kult osobnosti Trumpa ovládaný strachem a ambicemi.

Někdy obavy z nařčení z diskriminace vedou k tomu, že je těžké informovat například o zločinech spáchaných příslušníkem nějaké menšiny – v některých evropských zemích se objevily tendence zakrývat si pohled na takové „kulturní odlišnosti“, jako je ženská obřízka, sňatky nezletilých a podobně. V Německu soud vydal rozsudek, ve kterém nebyl odsouzen pachatel domácího násilí v rodině jiného etnika žijícího v Německu s odůvodněním, že je třeba respektovat jiné kulturní normy těchto lidí.

Zločiny a nesprávné věci však nemohou být ospravedlňovány kulturními rozdíly. To je cesta do pekel vůči všem. Jak vůči většině, která se naštve, bude ukřivděná a zas ji to přiblíží k populistům, tak i vůči menšinám, které jsou takovouto takzvanou „tolerancí“ dále zrazovány, protože se tím konzervuje rasismus či sexismus nízkých očekávání a nedovolí jim to dostat se k plnohodnotnému postavení a pocitu hrdosti.

Podobně je třeba hledat cesty, jak uchopit rozbušková témata jako migrace či covidová krize. Jestli nevezmeme vážně strach lidí a jejich rozhořčení, nepohne se společnost, ani kdyby měl někdo sto pravdivých argumentů. Nejde jen o myšlení a myšlenkový souboj, takže nestačí jen vysvětlování, přesvědčování a argumentování. Je nutno oslovit ty emoce, které lidé reálně mají, a nikoli to, jak by věci měli vidět, co by měli cítit a podobně.

Možná s větším pochopením pro strach lidí a z něj vyplývajících potřeb lze dosáhnout toho, že aspoň někdo z ustrašených bude schopen naslouchat a vidět dál za svůj strach a že získá důvěru v dialog a naději, že existují cesty, jak strach překonat. Psychologie v tom má velké pole působnosti a mohla by zde naplnit svůj potenciál v budování mostů – jak mostů ve vnitřním světě pro vytvoření koalice rozumu i empatie, tak mostů mezi skupinami lidí a mezi národy.

Naděje v pesimismu

Některé otázky jsou nejednoznačné a těžké. Jak uchopit dilema, zda nebo nakolik držet idealistické požadavky na změny a nakolik spíše držet směr, aby se vůbec dalo dosáhnout aspoň nějakých potřebných změn? Je například rozumnější ukazovat cestu k vegetariánství jako cestu k větší soucitnosti, k udržitelnému nasycení rostoucí populace, posílení osobního zdraví a k lepšímu pocitu ze svého jednání jen jako plachou nabídku a doufat v postupnou změnu kolektivního vědomí lidí, nebo je nutno i víc alarmovat a přitvrdit v osvětě a šíření důkazů o znečišťování životního prostředí skrze živočišnou výrobu, protože bez toho nenastanou potřebné změny a zničíme si planetu a všem bude hůř? (Pro zájemce odkazuji například na dokumenty Maso je passé, Cowspiracy nebo Ti, kdo mění svět.)

Půjdou‑li nutné reformy papeže Františka příliš rychle, může dojít k rozpadu katolické církve (která už je mentálně rozdělená zásadním způsobem). Bude‑li příliš váhat, nestane se nic a rozpad může nastat také, byť z jiných důvodů. Možná to není buď – anebo, ale je třeba držet opět oboje – směr i rychlost potřebných změn.

Řada změn odstraňujících rasovou segregaci v USA nastala „shora“ – díky rozsudkům nejvyššího soudu (tehdy ještě vedeného liberály). Kdyby se čekalo na většinu lidí, možná bychom čekali dodnes. Na druhou stranu, pokud se postavíme za nějakou hodnotu – například integraci migrantů – naprosto bez ohledu na to, jak je to ve společnosti většinou vnímáno, výsledkem bude volba populistů a zničení všech dalších hodnot, které se dařilo po desetiletí rozvíjet. Každý, kdo by mohl ve svém oboru přispět k přemýšlení o těchto věcech, by mohl přidat své úvahy do dialogu o řešení těžkých, palčivých témat.

Pevnou zem, od které se můžeme odrážet a kterou mohou psychologie a psychoterapie podporovat a posilovat, tvoří hodnoty. Hodnoty ukotvené v osobním životě mohou utvářet veřejnou sféru a přispívat k tomu, aby státy byly opravdu právními státy založenými na principu ústavnosti a rovnosti v právech i povinnostech všech. Bez těchto hodnot mohou některé skupiny (teroristé, náboženští fanatici…) zneužívat otázku emancipačního procesu skupin a žádat, aby i jejich pokřivený pohled na realitu se mohl těšit uznání.

Podle řady analytiků žijeme v mimořádné době vyžadující mimořádnou odvahu a boj za hodnoty, které mohou zmizet v propadlišti dějin. Trumpovo diktátorsko‑paranoidní počínání po prohraných volbách ukazuje, jak je liberální demokracie křehká a jak ji může jeden člověk s destruktivním vlivem poškodit. Vůči liberální demokracii neexistuje alternativa, pokud diktaturu nepovažujeme za rovnocennou možnost.

Je podstatné, aby se psychologie a psychoterapie věnovala všem tématům, která souvisejí s naším stínem, osobním i kolektivním. Patří sem závist, strach, vztek, bezmoc, ztráty, destrukce hodnot či nestabilní identita vedoucí k náhražkám. Měli bychom být na tato témata citliví, dát jim v terapii patřičnou pozornost, aktualizovat výcvikové programy, aby zahrnovaly postupy, jak s těmito věcmi zacházet, otevírat tato témata ve veřejném prostoru a nabízet jiné odpovědi, než jak to dělají demagogové a manipulativní politici.

Psychologie nemusí pro zlepšení stavu světa změnit vše, čím prošla, byť stále více autorů mluví o tom, že potřebujeme „lepší teorie duše“ (viz FukuyamaIdentitě). Je ovšem zapotřebí rozvíjet to, co bývá označováno jako „práce se stínem“. Stín je archetypem a energií, který působí v našem osobním příběhu i v nevědomí společnosti a dané kultury. Představuje vše, co nebylo nasvíceno, je odvrácenou tváří našich masek a „persony“, kterou ukazujeme navenek.

Možná nám dnešní zavirovaná doba ohrožující naše těla stejně jako naše duše nabízí symboly, které opravdu nemůžeme přehlédnout. Všichni nyní nosíme masky. I před covidem jsme však měli naše psychické masky, které jsme nastavovali světu a druhým. Masky se staly viditelnými a přešly ze symbolické roviny do vnější reality. Můžeme tohoto tématu využít pro boj s virem, ale i pro boj s našimi stíny.

Stín je třeba poznávat, uznat jeho přítomnost a sílu a snažit se o jeho pochopení. Seznamování se se stínem je delší proces, ke kterému je třeba důvěra a k němuž se hodí dobrý doprovod. Svůj stín nemůžeme beztrestně potlačovat, tím bychom jen zvyšovali svou neurózu. Je důležité vyhnout se dvojímu riziku – nechat se zlákat pokušením svůj stín netříbit a neproměňovat. Zároveň nesmíme sklouznout do psychologizování, které nás vábí lákavou představou, že vnější svět není vůbec podstatný a že se nad vším můžeme svobodně vznášet, aniž bychom byli se světem spojeni a byli světem zraňováni.

Nemáme se „věnovat sobě“, abychom ponechali náš svět, naši demokracii a náš mentální prostor demagogům slibujícím osvobození od práce na stínu, zdokonalování sebe i společnosti a pracujícím na udržování nerovnosti a diskriminace. Máme se věnovat sobě, abychom mohli vytvářet lepší vztahy a byli vůči světu i jeho politické rovině citliví, vyzbrojení a připravení hájit důležité hodnoty.

Myslím, že jsme v pokušení odvracet zrak od toho, co se nám nelíbí – může jít o covid, utrpení ve světě, pohled na decimované životní prostředí, nespravedlnost ve společnosti. Je pochopitelné, že si budujeme svá bezpečná místa a bubliny a regulujeme, kolik toho uneseme. Přijde mi však, že je důležité podporovat „probuzení“ k boji za svět, ve kterém chceme žít. Potřebujeme si dohledávat dobré informace, budovat imunitu proti strachu a mít zájem o věci a lidi kolem sebe. Empatie a vše dobré získané v životě jako dar či jako plod terapie, naše promeditované a promodlené hodiny se mají zhmotnit do postojů a aktivity.

Budu parafrázovat minipříběh z jedné knížky o spiritualitě. Skupina lidí se modlí a prosí Boha, aby se postaral o sirotky a trpící. Po modlitbě odcházejí spokojeně do svých domovů s dojmem vlastního ušlechtilého srdce. Bůh slyší tyto modlitby a nevěří vlastním uším: „To jsem jim přece řekl já, aby se starali o potřebné, dal jsem jim to jako úkol… a oni, místo toho, aby tak jednali, mi vracejí moje slova jenom zpátky a chtějí po mně, abych jejich úkol plnil já…“  Tento příběh nemá znevážit meditace a modlitby, činnosti, kterých si vážím a které také léčí tento svět, ale chce poukázat na to, že bychom neměli zůstat odděleni v ústraní, nezranění a neušpinění tímto světem, a nechat prostor těm, kdo si ho ochočují pro své potřeby a šílené vize. Minulost i současnost dává bohužel hodně případů, kam taková netečnost ke světu vede.

Dalším zdrojem naděje pro budoucí vývoj může být rozvíjení dobré spirituální cesty oproštěné od jakéhokoli fanatismu a fundamentalismu, a to nejen islamistického, ale i křesťanského a třeba i psychologického. Dokonce i tak mírumilovná cesta, jakou je buddhismus, má už například v Barmě svou nacionalistkou verzi neodmítající násilí (viz dokument Ctihodný W. promítaný v rámci Jednoho světa).

Náboženství bývá nyní využíváno k radikalizaci společnosti a politiky. Politologové tvrdí, že přesnější by bylo mluvit nikoli o „radikalizaci islámu“ (a analogicky jakýchkoli jiných duchovních cest), ale o „islamizaci radikalizace“ – zneužití náboženství a jeho síly k politickým účelům. Náboženství má obrovský terapeutický i destruktivní potenciál podle toho, kdo a jak s ním zachází. Z našeho světa nezmizí, takže bychom o ně také měli pečovat, aby přinášelo dobré plody, které jedinci i společnosti mohou prospět.

V minulém století zachránila Evropu Churchillova deprese a „pesimismus“, které se ukázaly jako dobrá ochrana před nemístným optimismem a chlácholením politiků doufajících, že Hitler se spokojí s malými zisky. Možná i dnes je namístě spíš brát vážně nebezpečí současné doby a odhodit naivitu – jsme ve válce, minimálně té kulturní, politické a virtuální.

Každý z nás v ní má své místo, každý může pomáhat svým způsobem. Počítá se každý úsměv věnovaný druhým, protože může zapnout laskavost příjemce; každé zpracované emoční zranění, každá zastavená konspirace, každé nabídnutí alternativy těm, kteří podléhají pokušením novodobých Mefistů a odevzdají duši komukoli, kdo poskytne iluzi vlastní hodnoty nebo pochopení pro jejich situaci.

Jakkoli pateticky to zní, na jedné straně stojí svoboda a láska a na té druhé její protivníci – moc, strach a lhostejnost. Budeme‑li bojovat s odvahou a nasazením, snad můžeme doufat, že každá trumpota má svou mez. Přeju nám, ať náš cenný zápas se stínem o lepší já vede zároveň k lepšímu a méně zraňujícímu světu. K tomu ať nám pomáhá i dobrá psychoterapie jako hluboká služba duši.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Truchlení je chaos

Popírání, hněv, smlouvání, deprese, smíření? Nikdo z mých klientů neprožíval smutek takto strukturovaně.

14 min

Rodiče ve válce

Rozešli jsme se, ale boj pokračuje. Jde nám totiž o děti. Jak „rozvodové démony“ utišit?

16 min

Hraniční porucha ve vztahu

Opravdu si nemusíte nechat všechno líbit. Naučte se rozeznat, kdy a jak se vymezit.

12 min

Najednou jsme tři

Únava, hádky, odcizení. Co se po narození dítěte děje s partnery?

14 min

Otravný hluk

Jak přesvědčit svůj mozek, aby nepříjemné zvuky ignoroval?

14 min

Otevřít audio sekci