Vezmeme‑li narození dítěte jako zodpovědné rozhodnutí dvou dospělých lidí, mělo by s ním ruku v ruce jít i rozhodnutí o tom, že dítě se přinejmenším na dlouhou dobu stává prioritou mého života. Že stejně jako bude potřebovat materiální zabezpečení, bude potřebovat i láskyplné vztahy, podporu a hodně mého času. Že se v jeho zájmu budu muset lecčeho vzdát.

Zní to jasně a srozumitelně, a jistě by s tím většina nastávajících rodičů souhlasila. Pak se ale dítě narodí, přijde každodenní realita, stereotyp, vydělávání peněz, nutnost řešit bydlení, hypotéka, únava… Pořád máme na mysli, že přesto všechno naše dítě dál potřebuje cítit oporu, že potřebuje náš čas a také náš příklad?

Mnoho rodičů dnes nežije v manželství. Vztah je pak snadnější ukončit rozchodem. Mnoho manželství končí rozvodem. O koncích lásky se zde v poslední době psalo z různých pohledů. Přikláním se k názoru, že relativní snadnost ze vztahu odejít a pocit, že za rohem na nás čeká něco nového, lepšího, bohužel vztahům nesvědčí. A nesvědčí hlavně dětem.

Chcete‑li vztah zachránit, musíte v něm být

Na otázku, zda udržovat vztah „kvůli dětem“, neexistuje obecná odpověď. Jediné poctivé řešení je hledat ji v každém vztahu zvlášť. Častý je názor, že šťastní rozvedení rodiče jsou pro dítě lepší než rodiče ve vztahu nešťastní.

To je poněkud zavádějící. Jde spíš o krajní případy, kdy se matce s dětmi uleví po opuštění tyrana nebo alkoholika. Mnohem obvyklejší realita je, že se o nějakém velkém štěstí po rozvodu nedá alespoň u jednoho z partnerů (obvykle právě u toho, který zůstává s dětmi) delší dobu mluvit. Život je většinou ještě složitější.

Východiskem z nouze ovšem není řešení, kdy se opravdu udržuje formální vztah jenom kvůli dětem, ale společný život prakticky neexistuje. Takový život ani příklad dětem skutečně prospívat nemůže.

Pokud tedy stojíte na rozcestí vztahu a opravdu chcete, byť třeba ze zodpovědnosti k dětem, udělat něco pro jeho záchranu, musíte do toho vložit sebe sama, svůj rozum i své srdce. Projevit touhu po opravdové změně. Možná se to nepodaří a rozchod bude nevyhnutelný, ale alespoň budete vědět, že jste vyčerpali všechny možnosti. A vaše děti to jednou budou vědět také.

Dnešní děti – budoucí rodiče

Americký psycholog Philip Zimbardo se zamýšlí nad generací mladých mužů, kteří často vyrůstají bez otců, ale také bez povinností, uzavřeni ve virtuálním světě, kdy ztrácejí kontakt se světem reálným. Postrádají komunikační dovednosti i schopnost převzít odpovědnost za svůj život. Jací asi budou z těchto mužů otcové?

Na jedné straně nutno přiznat, že virtuální svět je fenomén tak silný, že není v silách rodičů se mu zcela vzepřít. Znám zoufalství matek, které věnují mnoho energie na to, aby jejich synové u počítače neseděli: měří čas, vymýšlejí aktivity, ale s přibývajícím věkem i tyto metody selhávají.

Do rodiny se může navrátit smysl, i když se pozmění tradiční role.

Rodič nemůže být celodenním hlídačem svých dospívajících dětí, které si cesty vždycky najdou. A ani pro děvčata není tento svět bezproblémový. Naopak i ve virtuálním světě jsou zranitelnější, často také bojují s nedostižným ideálem krásy… A i tomu nejsnaživějšímu rodiči se může stát, že neví, co se za jeho zády děje.

Na druhou stranu, pokud za dítětem stojí fungující rodina, kde se nebojí svěřit, kde jsou hodnoty jasně dané a kde vidí, že překonávání překážek patří k životu, že soudržnost a podpora stojí vysoko nad krátkodobým uspokojením, je velká šance, že i tyto děti časem dospějí k potřebné sebereflexi a najdou své místo v reálném světě.

A stanou se rodiči, kteří navrátí do rodin smysl, byť se třeba pozmění tradiční role. Právě Zimbardo vidí v opravdové snaze o udržení rodiny východisko ze současné situace.

Rozvod není konec

Pokud člověk vstupuje do rodičovství s opravdovou touhou dát svým dětem láskyplný, podporující domov, a přesto jednoho dne stojí jen v troskách svých představ, je to velmi těžká situace. Přichází pocit, že základní životní jistota je zcela podlomena. Na druhou stranu je třeba přijmout fakt, že taková je realita, že život sám je nejistý a křehký a rodina stejně tak.

Může odejít partner, o kterém jste si dlouho mysleli, že je ten nejlepší pod sluncem, může zasáhnout tragická událost. Pocit, že je rozmetáno vše, co jsme dlouho tvořili, je v tu chvíli zcela pochopitelný. Přesto to není úplná pravda. Vše dobré, co jste do vztahu i do svých dětí vložili, vaše snaha a úsilí, se počítá. Rodiči zůstáváme celý život, to je role, kterou nám nikdo nevezme.

A i když se ideál úplné rodiny nenaplnil, pořád můžete být skvělým rodičem, a dokonce ideál rodiny ctít a nést dál:

• Tím, že zachováte korektní vztahy s bývalým partnerem, že budete pěstovat vztahy se širší rodinou, prarodiči, ale i přáteli, kteří sdílejí podobné postoje.
• Že budete děti učit překonávat překážky a vyznávat tradiční hodnoty jako je úcta, odpovědnost, ohleduplnost, laskavost, pravdivost.
• Tím, že význam rodiny nezatratíte, ale budete o tom se svými dětmi mluvit.
• A také tím, že dokážete vést kvalitní naplněný život bez pocitů ukřivděnosti.

Když vychováváme děti, vychováváme většinou i budoucí rodiče. Máme naději, že i když jsme nedokonalí, děti můžou některé naše chyby napravit. Máme ale také jistotu, že budou dělat chyby jiné, i s tím je třeba počítat. Měly by vědět, že lepší je vykročit do reálného života a učit se ze svých omylů, než stát na místě a vyhlížet ideálního partnera.

Svým dětem se snažím říct, že má smysl o rodinu usilovat, a tedy velmi záleží na tom, s kým rodinu založí, s kým budou své děti vychovávat. Velká míra svobody, kterou dnes máme, i to, že věk rodičovství se posunul, může být nejen výzvou k vlastní seberealizaci, ale i příležitostí k vytváření kvalitních vztahů.

Ale jak víme z pohádek, nejlepší cesta neznamená nejsnadnější. Hrdina musí překonat svůj strach, zažít zklamání a někdy i beznaděj, aby na konci pochopil, že to stálo za to.