Velké množství dnešních rozhodnutí je zvláštních v tom, že se dají snadno změnit. Když učiníme rozhodnutí, neznamená to, že je pro nás téma uzavřené, že má mozek padla.

Inspirovaná přednáškou Sheeny Iyengar, jala jsem se před časem vyzvídat, co si o rozhodování myslí naši fanoušci na Facebooku: Máte rozhodování rádi? Ozvalo se neochotné „Když to musí bejt“ Terezy Konrádové, vzápětí razantní „Ne a ne“ Jany Poljakové. Sama jsem se už jen při pomyšlení na to téma ošívala.

Máš pravdu, Terezo. Musí to být? Každý den stovky rozhodnutí. Zvolit si jednou za čtyři roky politickou stranu, to bych ještě zvládla. Ale vybírat si každý den a pořád znova kdejakou pitomost? Které tričko, jaké kafe, tramvaj, nebo metro? Už chápu, proč táta pořád tolik plánuje, co na sebe do truhly. Je to rozhodnutí slavnostní: to poslední!

Proč to tak bolí?

Mnozí se ve své odpovědi dostali dál než k pouhému odmítnutí. „Dost mi to vadí, nejsem schopná se rozhodnout rychle a správně. Na všechno rozhodování potřebuju hodně času. Nesnáším to,“ popisuje své rozpaky Klarayz Čikasová.

Veronika Langerová se k ní přidává: „Nesnáším rozhodování. Každé rozhodování je pro mě bolestnou záležitostí, musím se ptát několika lidí na názor, a pak si z toho udělat svůj vlastní. Většinou také proteče hodně alkoholu, ale po rozhodnutí se mi uleví.“

Co je na rozhodování vlastně tak bolestné? Napadají mě hned dvě věci: Sheena Iyengar, která se procesem rozhodování zabývá ve svých vědeckých pracích, učinila velký objev čistou náhodou. Nabízela komusi k pití kolu, fantu, sprite a minerálku – a totéž od konkurenční firmy. Osoba ji ale usadila se slovy: „To je jedno. Všechno je to voda s bublinkama.“

Často prosím přítele, aby za mě vybral jídlo v restauraci. Já chci totiž jenom jíst – a „oni“ mě místo toho nutí celý den hledat rozdíly. Rozdíl mezi oranžovou a černou vodou s bublinkami, rozdíl mezi penne a farfalle, rozdíl mezi sedadlem 25 a 26 v autobuse do Hradce. Každou volbu „jestli“ doplňuje ještě tucet voleb „jak“ a „který“. A já jsem z toho neurotická.

Ale to není celé. Velké množství dnešních rozhodnutí je zvláštních v tom, že se dají snadno změnit. Moje máma musela stát v pátek v šest na rohu, když chtěla jít s kamarády ven. Anebo tam nestála, a tím to haslo. Já, narozdíl od ní, moc dobře vím, že stačí napsat esemesku a své předchozí rozhodnutí anulovat. Dnešní svět je flexibilní a já jsem díky němu gumová – nemám ani večer klidu, že takhle jsem se rozhodla a hotovo.

Jogurty a svatby

Přece jen je ale rozdíl mezi malými a velkými rozhodnutími. Mirka Kužnarová píše: „Rozhodnout se pro konkrétní jogurt při nakupování v obchodě mi nečiní problémy, nicméně ta těžká rozhodnutí, která náš směr v životě výrazně určují, ta asi nelze mít vyloženě ráda. Tak odvážná nejsem.“

Jedním dechem poukazuje Mirka na zajímavou drobnost: „Pokud bych se nerozhodovala, bylo by mi vše lhostejné. S takovým postojem se neztotožňuji.“ A rozhodování má opravdu co do činění s našim pocitem odpovědnosti za vlastní život.

Kamarád se kdysi ocitl v zácpě. Je to zvědavec, a tak se vydal na počátek fronty, aby zjistil, co se stalo. Vpředu ho čekala nehoda o dvou autech a sedmi lidech v nich zaklesnutých. Sanitku ale nikdo nezavolal – všichni přítomní v koloně si mysleli, že to už jistě někdo udělal. A cosi jim zabránilo i v první pomoci: Je přece tolik lidí, co to umějí lépe!

Říká se tomu efekt přihlížejícího (bystander effect) a leckdy se jako přihlížející můžeme chovat i sami k sobě. Strach z dopadu nesprávného rozhodnutí z nás může udělat sochu v parku místo zahradníka.

Zázrak skupiny

Co však řeší lidé, kteří netrpí „sošným postojem“ a necítí se ani zahlceni přemírou možností? „Mě rozhodování nevadí, většinou vím, co chci. Problém ovšem nastává, když se mám rozhodnout ve skupině a nejsem si jistý, co chtějí ostatní. Takže na ostatní beru ohledy, často i na svůj úkor. To nenávidím,“ shrnuje Honko Kotisa.

Weruska Mia Kontríková to vidí podobně. „Skupinové rozhodování dokáže být hrozná věc. Osobně nemám problém se přizpůsobit, když nemám na něčem eminentní zájem. Vadí mi ale lidé, kteří nejdřív říkají, že jim je to jedno, rozhodování se vůbec neúčastní, a pak, když se nějak rozhodne bez nich, jsou nespokojení.“

Ke skupinové dynamice toho bylo napsáno mnoho – nejen v odborné literatuře. Až budete mít někdy čas, podívejte se na fenomenální drama z roku 1957 s Jiřím Voskovcem v jedné z hlavních rolí po boku Henryho Fondy. Jmenuje se Dvanáct rozhněvaných mužů a odehrává se v jediné místnosti: v místnosti, kde porota rozhoduje o trestu smrti pro mladého obžalovaného a musí dospět ke shodě.

Michaela Brázdilová říká: „Rozhoduji se každý den, je to součást mého života.“ A má pravdu. Není potřeba pokoušet se ve vztahu k procesu rozhodování nějak zaškatulkovat. Ale zamyšlení, jak vlastně děláme svá rozhodnutí a jestli je nám v tom dobře, může být užitečné.