Jsou určité věci, na které se slušný člověk druhého nezeptá. Například „kdy jsi měl/a naposledy sex“ anebo „kdy už konečně zhubneš“. Na druhou stranu otázky typu „kdy už si konečně pořídíš dítě“ a s nimi související „copak ty nevíš, jak se to dělá“ se zjevně považují za normální.
Když se mi blížila třicítka, začaly se podobné otázky ozývat čím dál častěji. Tento věk společnost vnímá jako hranici, kdy by si žena měla pořídit dítě anebo o ně alespoň začít aktivně usilovat. To znamená mimo jiné veřejně rozhlašovat, že se o dítě snaží, případně obsáhle vysvětlovat, proč ho zatím nemá. Pokud tak nečiní, je to považováno za divné a okolí mívá potřebu ji na tuto skutečnost upozornit.
Osobně jsem si toho vyslechla hodně. Klasické narážky na tikající hodiny, které jsou sice již obehrané, ale člověka stále dokážou dostat pod velký tlak. Žena si obvykle bývá vědoma toho, že postupně stárne. Je potřeba jí to stále připomínat? Dále přicházely rýpavé či vyloženě sprosté poznámky na téma, jak se vlastně dítě dělá. Překvapilo mě, kolik je v mém okolí odborníků na Kámasútru.
Nejvíce bolestivé však byly komentáře vyčítavé až kritické typu Moje maminka už v mém věku byla babičkou. Jak dlouho ještě budu čekat já? nebo Nechcete staré rodiče potěšit vnoučetem? Podobné psychické vydírání je náročné proto, že na člověka svaluje neštěstí druhých. Když nedáš rodičům vnouče, budou kvůli tobě nešťastní.
V neposlední řadě pak přicházely i nejrůznější domluvy jako Jen počkej, jednou budeš litovat, že jsi dítě neměla. Tyto rady, ač „dobře myšlené“, nejsou o nic méně naléhavé a zraňující. Proč někomu rovnou věštit špatnou budoucnost? Jak si můžeme být jisti, že s dětmi ženu automaticky čeká budoucnost dobrá, ale bez nich zaručeně špatná?
Co mě ale ponižovalo snad nejvíc, byly občasné zkoumavé pohledy na moje břicho a dotazy Jak to, že tam nic není? Jako když se posuzuje plodnost krávy. Jistě, v některých kulturách žena stojí na úrovni krávy, často i mnohem níže, ale u nás je naštěstí vnímána především jako člověk.
Tlak vyvolává opačný efekt
Když jsem oslavila třicáté narozeniny, všudypřítomný tlak okolí vygradoval a připadal mi nesnesitelný. Zdálo se mi, že mne sleduje snad každý – rodina, kolegové v práci, někteří kamarádi – a čekají, kdy už konečně budu mít dítě. Vždyť i cizí pán, který k nám přišel namontovat žaluzie, se mě ptal, jak to, že ještě nemám dítě.
Všechen tento tlak ve mně vyvolával dojem, že mým jediným posláním je mateřství a jakákoliv jiná činnost představuje jen dočasnou výplň času do doby, než se stanu matkou. Jako jediná možnost, jak se nátlaku zbavit, se mi jevilo dítě si pořídit.
Nechtěla jsem ale být k tak významnému osobnímu rozhodnutí dotlačena okolím – mít dítě jen proto, že si to přejí ostatní. Můj partner byl stejného názoru. Založení rodiny vnese do života páru zásadní změny, a proto by si ho měli partneři společně rozmyslet a hlavně se rozhodovat jedině z vlastní vůle. Veškeré poznámky, narážky a rady na téma mateřství u mne vedly k jedinému výsledku: vnitřně jsem se zablokovala a ztratila jakoukoliv chuť dítě mít.
Uznávám, že jsem nikdy nepatřila mezi ženy, které po dítěti bezmezně touží. Mateřství mě nikdy moc nepřitahovalo, tlak okolí mi ale jeho představu znechutil úplně. Začala jsem to vnímat čistě jako úkol, společenskou a rodinnou povinnost, kterou musím splnit. Těhotenství za domácí úkol. Početí na povel. Kde zůstala všechna romantika?
Také mi vadilo (a stále velmi vadí), že možnost dítě nemít se považuje za nepřípustnou. Pro společnost prostě nepřichází v úvahu, že by žena dítě neměla (pokud má tu možnost) nebo ho dokonce mít nechtěla. K mužům bývá okolí v tomto směru tolerantnější. Je ovšem na čase si uvědomit, že:
- Každá žena nemusí mít dítě. Svět už je stejně přelidněný. Shodou okolností zrovna ve chvíli, kdy dopisuji tento text, vyšla zpráva, že počet lidí dosáhl osmi miliard.
- Každá žena nemusí dítě chtít. A nedělá to z ní žádné bezcitné monstrum, jak se dočteme na internetu.
- Ženy nemusí najít smysl svého života pouze v mateřství.
- A konečně, bezdětná žena neztrácí svou krásu ani ženskost jen proto, že nemá dítě.
Pomocná ruka psychoterapie
Abych se však vrátila sama k sobě. Kvůli tlaku okolí mi nezůstával prostor se svobodně rozhodnout, zda dítě opravdu chci, nebo ne. Dostala jsem se do bludného kruhu měla bych mít dítě, protože tak je to správné, ale přitom ho ještě nechci (nebo možná vůbec). Uvízla jsem na místě a přála jsem si hlavně, aby tlak na mě pominul. V té době jsem začala chodit na psychoterapii.
Někteří lidé vnímají rozhodnutí využít pomoci psychologa jako slabost. To je naprosto mylná představa. Mě tohle rozhodnutí naopak stálo velkou odvahu, protože chodit na psychoterapii znamená otevřít své nitro cizímu člověku, vytáhnout své problémy na světlo a nebát se promluvit o svých obavách a úzkostech. Odhodit masku dokonalosti a neomylnosti, kterou dnes všichni nosíme a kterou společnost vyžaduje.
Díky psychoterapii jsem především pochopila, že člověk nemůže tak snadno změnit chování lidí kolem sebe, i když se o to mnohdy urputně snaží. Lidí, kteří budou nějakým způsobem komentovat mou bezdětnost, se najde vždycky dost. Skutečnost, že ji vůbec komentují i jakým způsobem to dělají, o nich však mnohé vypovídá.
Co ale změnit můžeme, je naše vlastní prožívání nevhodných poznámek druhých a naše reakce na ně. Můžeme v tomto směru změnit sebe sama a vnitřně se posílit, aby nás chování druhých tolik nezraňovalo. Kromě toho mi psychoterapie také poskytla prostor od všeho poodstoupit a zamyslet se nad tím, co vlastně chci já sama nezávisle na okolí.
Velice důležité pro mě bylo uvědomění, že když dítě mít nebudu, nic se nestane. Kvůli tlaku okolí mi připadalo, že tahle možnost prostě nepřichází v úvahu. Až během psychoterapie se mi povedlo oprostit se od názorů ostatních a najednou se přede mnou otevřely dvě cesty, s dítětem i bez něj. Zjistila jsem, že právě tato možnost volby mi velmi chyběla.
Postupně jsem se také zbavila pocitu viny v případě, kdy bych se rozhodla dítě nemít. Pocit viny za mou neochotu mít dítě mě trápil opravdu hodně. Byla jsem vždy zvyklá ostatním ve všem vyhovět a najednou jsem stála proti velké části svého okolí, které mě nutilo do něčeho, do čeho se mi vůbec nechtělo.
Naštěstí jsem našla podporu u nejbližší rodiny – rodiče mi například řekli, že je jim jedno, jak se rozhodnu, hlavně když budu šťastná. To bylo pro mě skutečně velmi důležité. Zásadní pro mě také bylo, že jsem o všem mohla otevřeně mluvit s partnerem. Hodně se mi ulevilo, když jsem mu přiznala, že nejsem zrovna typ ženy, která bezhlavě touží po mateřství.
Poté, co jsem získala prostor k vlastnímu rozhodnutí, jsem postupně došla k tomu, že bych si dítě přála, a také jsem si uvědomila z jakých důvodů – myšleno ovšem důvodů svých vlastních a svého partnera, nikoliv důvodů okolí. Udělat toto rozhodnutí z vlastní vůle pro mě i pro partnera bylo naprosto zásadní.
Tereza, čtenářka Psychologie.cz
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.
