Sama doma

„Jsem 83letá vdova, žiju si celkem dobře a díky mému milovanému pejskovi jsem i mezi lidmi. Na první dojem docela obyčejná důchodkyně,“ napsala nám do redakce čtenářka Kudlanka. „Mám dvě dospělé děti, zcela odlišné osobnosti. Trápí mne jejich celoživotní velká rivalita až vzájemná nenávist. Stresy u mne vyústily do deprese, takže asi deset let beru antidepresiva. Začala jsem s nimi, když vážně onemocněl můj manžel. Neustále všechno odkládám, jelikož vlastně nic nemusím. Takže si běžně píšu seznamy, co mám udělat, vyřídit… druhý den dva body z deseti přeškrtnu a jedu dál. Některý den nejsem schopná vůbec nic a jen se utápím ve své černé tůni, případně si vlézám do cizích životů v televizních detektivkách. Když někomu slíbím, že spolu někam půjdeme, v poslední chvíli se vymluvím (ano, už mne tak všichni berou, že stejně nevylezu). Nedokážu se donutit opustit své doupě, takže nakupuju hlavně díky donáškové službě, i s pejskem chodím absolutně stejnou krátkou trasou v nejbližší blízkosti domova. Za posledních deset let jsem byla jen párkrát o něco dál, a to ještě z donucení. Cítím se už nesmírně zbytečná a postradatelná.“