Nejen v terapii s klienty, ale také ve svém okolí se relativně často potkáváme s lidmi, kteří víceméně nesnášejí sami sebe. Omluvte nečeské slovo, ale jsou to takoví „sebehejtři“, připravení sami sobě vynadat prakticky za cokoliv. Kritizují se nejen za to, co udělají, ale i za to, co si myslí nebo cítí. Negativní sebehodnocení zabírá veškerý jejich vnitřní prostor, nemůžou se před ním schovat, utéct před ním nebo ho na chvíli vypnout. Někdy jsou schopni se dostat až do situace, kdy se kritizují za to, že se kritizují. Sice mají náhled, jak je to absurdní, ale prostě si nemohou pomoci.

Když je člověk poslouchá, zjistí, že navzdory častým objektivním úspěchům je vnitřní svět sebehejtrů plný trápení a vyčerpání. Jsou špatní lidé, nesnáší sami sebe, nikdo jiný by to nemohl takhle pokazit… Tato přesvědčení o sobě samých jsou v nich ukotvena tak pevně, že je vnímají jako danou a nezměnitelnou věc: mají už takovou povahu, takhle se prostě narodili. Pocit, že jsem nejen špatný člověk, ale ještě se s tím nedá nic dělat, přináší jen další bolest.

Děsí se, že by je ostatní zavrhli, a tak snaze zakrýt, „kým doopravdy jsou“ a jak se v tom cítí, věnují mnoho energie. Často o sobě mluví s humorným nadhledem, snaží se ostatní bavit historkami o tom, co se jim zase nepovedlo a jaký kde udělali průšvih. Většinou jde o snahu vyhnout se tomu, aby někdo uviděl, jak jim doopravdy je. Po nějakém čase tohoto maskovaného vnitřního zoufalství nevyhnutelně přichází pocit vyčerpání. A není se čemu divit.

Představte si, že žijete v jednom malém bytě s někým, koho nesnášíte a od koho se nemůžete odstěhovat. Problém je, že s touto nenáviděnou osobou musíte každý den jednat a ještě přesvědčit ostatní, že je vám s ní dobře. Její blízkost ve vás ze začátku vyvolává vztek, ale postupně se tato energie vyčerpá a upadáte do stavu apatie až deprese. Ostatně to je to, co se mnohým z nich děje: jsou depresivní a paralyzovaní.

V této fázi sebehejtři nejčastěji přicházejí do terapie. Nicméně jejich zakázka alespoň ze začátku nevolá po zdravém sebevědomí, to si mnohdy neumí ani představit. Přichází proto, aby se smířili se svou všeobjímající neschopností a aby se to naučili zakrýt před ostatními, které – stejně jako sebe – vnímají zkresleně.

Idealizovaní druzí

Tito lidé zpravidla obdivují někoho ve svém okolí, o kom si myslí, že dělá všechno dobře. Vytváří polaritní projekční plátno vůči tomu, jak vidí sami sebe. Do něj pak vkládají představy o tom, jak by chtěli oni sami fungovat, zkrátka být jako oni. Pokud tedy sebe vnímají na extrému konstantního selhávání (které je třeba nenávidět), tak jejich žijící projekce existuje v polaritě konstantního úspěchu (který je možné obdivovat).

Mají fantazie o tom, jak je ten člověk skvělý, jak je pro něj všechno jednoduché, všechno zvládá a tím pádem se určitě cítí šťastně. Rozhodně se určitě nikdy nekritizuje, protože přece nemá za co. Mají fantazii, že kdyby dokázali být jako ti druzí, ti úspěšní, už nikdy by neudělali nic špatně a nemuseli by se ani kritizovat, protože tento jejich ideál pochybnostmi o sobě rozhodně netrpí a vše zvládne lehce, „na první dobrou“.

K takové polaritní projekci stačí docela banální situace, třeba když někdo ocení práci kolegy, kolegyně nebo spolužáka, spolužačky, kteří jsou schopni ocenění přijmout. Sebehejtři do nich projikují fantazie, že pro ně bylo jednoduché takový úkol zvládnout, s ničím nebojovali, určitě to měli dobře naplánované a hned dostali nápad, jak to budou realizovat. Především celou dobu věřili sami sobě, nepochybovali o sobě a teď si užívají úspěch.

Touto projekcí pak dostávají „náboje“ pro svou sebekritiku. Pro sebehejtry není prožití objektivního úspěchu příležitostí k sebeocenění, k prožití vnitřního pocitu úspěchu a uspokojení. Pozitivní vnímání sebe sama nezapadá do jejich vnitřního sebeobrazu, proto se mnohem pravděpodobněji dostaví bagatelizace (měl jsem štěstí, nebylo to tak těžké), srovnání s někým jiným (ostatní měli ještě lepší výsledek, zvládli to dřív nebo v těžších podmínkách) nebo zpochybnění (povedlo se to, ale tohle a tohle jsem udělal zle).

Ocenění si tedy nezaslouží, protože k danému úspěchu přišli buď náhodou, nezaslouženě, nebo naopak vynaložili přílišné úsilí, což jen dokazuje, jak jsou neschopní. V pozadí nejčastěji stojí strach, že tento úspěch je jen předzvěstí většího selhání (přijali mě na školu jenom proto, že neodhadli, že ve skutečnosti nejsem tak dobrý, a teď začne studium a oni všichni zjistí, že nestojím za nic, nic neumím, nic nevymyslím, všichni jsou lepší).

Přece jen: když uspěju, tak okolí a možná i my sami od sebe máme očekávání dalšího výkonu. Když neuspěju, nemusím se obávat, že „můj pád“ bude tak velký. Nevytvoříme prostě žádnou naději, kterou bychom mohli zklamat.

Zdravé sebe‑vědomí

Sebehejtři nerozumí tomu, že ani jeden z pólů, tedy absolutní sebekritika versus idealizace, neodráží realitu. Oba vytvářejí fantazijní svět, v němž nežijí lidé, ale pohádkové postavy, které jsou buď jenom dobré, nebo jenom špatné. Jedním z hlavních úkolů v psychoterapii u takových klientů je vznik či rozvoj zdravého sebevědomí, nebo spíše „sebe‑vědomí“. K tomu je potřeba naplnit dva předpoklady:

1. Držet se principu reality

Princip reality znamená, že jsme schopni nahlédnout svět a lidi v něm ve všech odstínech šedi. Nejsou žádní opravdoví padouši a kladné postavy, ale komplexní chybující bytosti. Musíme se učit vidět, že ne všechno děláme špatně a taky že není nikdo, kdo by vše dělal dobře. Z reálného pohledu to totiž není možné, všichni jsme kombinací obojího.

Psychoterapie nemá vést k tomu, abychom se přestali kritizovat. Každý někdy řekl nebo udělal něco, co neměl, nebo neudělal či neřekl něco, co měl; tak tomu bylo a tak tomu i bude. Problémem není ani samotný fakt sebekritiky – pouze uvědomováním si vlastních nedostatků s nimi můžeme opravdu něco dělat.

Problém nastává ve chvíli, kdy do sebekritiky jaksi zabředneme a propojíme ji s vlastní sebehodnotou. Právě toto ulpívání je potřeba přeseknout nebo alespoň oslabit. Realita je taková, že všichni někdy selhávají a někdy se jim daří, jednou jsou skvělí a jindy hrozní. To znamená, že pokud se vnímáme realisticky, musíme se naučit žít s tím, že někdy se nám bude dařit a budeme se cítit dobře a jindy něco pokazíme a budeme se cítit špatně. To je v pořádku, pokud pochopíme, že to zároveň neznamená, že jsme špatní a méněcenní lidé.

2. Být schopni prožívat pozitivní emoce

Realistický pohled na svět sám o sobě nezaručuje, že získáme kladné sebepojetí. Prožívat směrem k sobě pozitivní emoce, tedy zažívat sebelásku, není výsledkem úspěchů, je to samostatná dovednost. Stejně jako sebepřijetí, tedy schopnost vidět a přijímat své chyby i úspěchy.

Toto téma se v různých lifestylových médiích objevuje poměrně často, nicméně najít řešení není jednoduché, pokud se chceme vyhnout definicím kruhem jako Máte nízké sebevědomí? Naučte se mít se rádi nebo Zkuste se na svět začít dívat pozitivněji. Otázka vlastní sebehodnoty a zdravého sebevědomí je jedním z klíčových témat psychoterapie.

Spousta věcí, které se nám dějí, nemá jednoznačné vyznění. To jim dáváme my. Sebehejtři mívají sklony vnímat realitu převážně negativně, i když pro to není objektivní důvod. S negativitou a cyničností je to ovšem jako s každým špatným návykem – lidé jsou na něj tak zvyklí, že už si ani nedokážou představit, jaké by bylo dělat to jinak. Je pro ně jednoduché a určitým způsobem příjemné do negativity upadat, protože je to něco známého.

Pozitivním emocím se proto potřebují učit: vědomě se snažit o vystoupení z negativistických rámců, do nichž jsou zvyklí upadat. Pokud přistoupíme na myšlenku, že si skutečně můžeme do velké míry vybrat, jak realitu interpretovat, je pro naše duševní zdraví a rozvoj lepší si zkrátka vybrat pohled pozitivní. Je potřeba odstoupit od pohodlného škarohlídství a hořkého výsměchu a dokázat si připustit, že můžeme přese všechno prožívat hlavně pozitivní emoce. Řečeno franklovsky: přece říci pozitivnímu ano.

Opravdu zdravě a funkčně sebevědomí lidé dokážou reálně vyhodnotit, kde jsou silní a kde slabí; ví to, můžou se podle toho zařídit, můžou s tím dokonce něco dělat. A také, což je ještě důležitější, jsou schopni navzdory reálným úspěchům a selháním dobře prožívat sami sebe. To znamená třeba mít ze sebe radost, být na sebe pyšní, přistupovat k sobě s respektem, soucitem.

Příjemným a neméně důležitým vedlejším efektem takové práce na sobě samém je také to, že realističtěji nahlížíme na druhé. Ustupujeme od idealizací, protože víme, že úspěchy i selhání prožíváme všichni.