Když je řeč o smyslu života, těžko se hledají slova, která by nezněla podezřele velikášsky nebo naopak banálně. Ať už vidíme smysl v péči o rodinu a děti, v práci a dalších věcech, které budujeme a do nichž vkládáme své úsilí, nebo se obracíme k nějaké formě přesahu, usilujeme o vhled a sebepoznání, vždycky někde za tím vším hlodá mnohem základnější síla, všeprostupující strach z nicoty a ze smrti.

Jsme tvorové pátrající po smyslu, kteří se musí vyrovnat s obtížemi vzniklými z toho, že jsme byli vrženi do vesmíru, který vnitřně postrádá jakýkoli smysl. A potom, abychom se vyhnuli nihilismu, musíme se pouštět do dvojího úkolu. Za prvé vynalézáme nebo objevujeme smysluplný životní projekt, dost pevný na to, aby unesl život. Za druhé musíme dokázat zapomenout na svůj akt vynalézání a přesvědčit sami sebe, že jsme onen smysluplný životní projekt nevynalezli, neobjevili – že má svou nezávislou „vnější“ existenci. Irvin D. Yalom

Tato slova mne zasáhla a přišla, jak už to někdy chodí, v době, kdy o těchto otázkách sám dost uvažuji. Tedy zas taková mystika a synchronicita to není, protože o nich uvažuji docela často. Mění se ale intenzita a četnost takových úvah. Když jsem v jednom kole, pohlcen nějakou činností, prací, vztahem, tak jaksi nepřichází až tak na mysl. Ale vytvoří‑li se určité vakuum, což v případě člověka bez klasické stabilní práce bývá častěji, potom se toto téma hlásí o slovo.

Strávil jsem léta intenzivním zkoumáním hlubin mysli. Začalo to vlastně už tehdy, kdy jsem opilý stál pod hvězdnou oblohou a vnímal její nesmírnost a zároveň závan opojného pocitu vnitřní svobody a prostornosti. Pokračovalo to pak ponory a otevřeními psychedelickými, holotropními, meditačními. Hodiny a hodiny na meditačním polštářku, roky intenzivního hledání toho nejzazšího smyslu bytí, prozření, poznání, osvobození, protože co jiného mohlo být podstatnější, důležitější.

Než mi z toho všeho a dalších věcí hráblo, a to nikoli metaforicky. Strach, úzkost, děs, paranoia ovládly a naplnily mysl i tělo na dlouhé měsíce. Odvrácená strana hledače absolutna ve své ryzí, kruté podobě. Zhroutily se babylonské věže přesvědčení a v popelu z požáru jsem hledal, co a jestli něco zůstalo ryzí, skutečné. Nahlédl jsem, že většina vznešeně tvářícího se duchovna nejsou než to, co to slovo samo o sobě obsahuje, nomen omen. I když stále v hlavě povlávají démonů křídla, zaměřil jsem se více na to, čemu se říká praktický život. Vztahy, práce, peníze a tak, znáte to.

Něco vyššího, hlubšího

Všechny tyto věci mají v našem životě svůj význam a místo. Jak podstatný, to asi záleží dost na našem založení. Ale jsou samy o sobě i života smyslem? Jako starý buddhista nahlížející pomíjivost a prázdnotu jevů jsem byl vždy dalek tomu dát jim smysl absolutní. A co právě lidé, kteří prací, kariérou, partnerským soužitím, rodinou, dětmi žijí – znamená to, že toto je i smyslem jejich života? Nebo jsou jimi tak pohlceni, že si tuto otázku nekladou? Či právě proto jsou jimi tak pohlceni, aby nebyl raději ani čas a prostor si ji klást?

Co se týče rodiny a dětí – tedy oblasti, kam dost lidí směřuje velkou část energie i pocitu smyslu. Upřímně, kdyby nás příroda neobdařila pudem pohlavním a hlavně pak ženy pudem mateřským/rodičovským, už bychom možná dávno vyhynuli. My lidé máme zajímavou vlastnost dávat věcem a jevům vznešeně znějící jména, snad právě aby přikryla banalitu či prostou pravdu reality.

Mluví se, zpívá se, píše se o lásce v jejích všemožných podobách, vztahy, vztahy, vztahy. Stejně tak o rodině nebo třeba o jídle. Přitom jsou to ve své ryzí podstatě instinkty a pudy, se kterými matka příroda spojila libé pocity, abychom se jim rádi věnovali, páč jinak dost možná bychom vymřeli. Mám dojem, že příroda v tom má, na rozdíl od nás, jasno. Přežít, rozmnožit se a nazdar.

Jednou jsem měl zážitek setkání s přírodní, prapůvodní silou. Byla zelená, jako obrovská liána se vinula existencí a my, každý z nás, byl výhonek, lísteček jejího těla. A ta zásadní otázka zněla – je mým cílem, smyslem, určením být právě oním lístkem, součástí nesmírné, vesmírné síly přírody, či se mám oddělit, přerušit spojení, pouto, vymanit se z jejího nekonečného bujení? A když se vymaním, co dál? Jak se k tomu celému vztáhnu, co je cesta?

Jistě, mohou se zde objevit konotace s opuštěním/oproštěním od matky či buddhistickým přerušením koloběhu přerozování. Ani jedno z toho ten zážitek ale úplně nevystihuje. Prostě je tu ohromná, všeprostupující energie, která dává životu vznikat a zanikat. Neptá se, zda to chceme, či nechceme (a co vůbec chceme).

Ale my holt nejsme už jen zvířátka řídící se pudy, které si sofistikovaně lakujeme a překrýváme krásnými, zářícími či komplikovanými vysvětleními – tedy aspoň ne všichni z nás. Máme už i tu úžasnou možnost sebereflexe a dotazování se. Rodina, děti, práce, je tohle smysl? Či Prozření, Bůh, sebepoznání – není to, vlastně jak docela trefně řekl soudruh Marx, parafrázuji, opium lidstva – deka, která nás má zakrýt před rozšklebenou tváří existence, před neodvratnou konečností, smrtí?

Tedy hledáme to něco vyšší, vznešenější, hlubší, krásnější… smysluplnější. Ne, že by nic takového neexistovalo. Ani že to existuje. Prostě nevíme, jen věříme a doufáme – či nevěříme, pochybujeme, hledáme. Mystické zážitky či zážitky pekel neimplikují sami o sobě, že něco jiného, vyššího, na naší mysli nezávislého existuje, a i kdyby ano, je‑li cílem životního pachtění nějaká forma dosažení jej/jí/toho, splynutí, osvobození, rozpuštění, odevzdání ega atd. Toto zas připomíná snahu o návrat do jakési prvotní blaženosti. Jde‑li o lůno fyzické matky či snad matky přírody, vesmíru, kdo ví.

Mistr strach

Elegantně to vyřešili buddhisté. Základem utrpení je touha. Tedy vzdát se touhy, i touhy po hledání smyslu, protože beztak je to touha ega. Takže pak jen pozorujete a po ničem netoužíte a vlastně nejste to ani vy, protože já je klam, a jste jen plní soucitu a světla, krása. Je to osvobození se skrze prohlédnutí, opuštění toho, kdo se vůbec na něco ptá. Svým způsobem je to ale opuštění něčeho základně lidského v nás. Třeba nás to vnitřně vyléčí, ale nevím, jestli i naplní potřebu smyslu. Ale možná cílem buddhismu je hlavně vyléčit člověka z toho, co je stejně v pozadí, šedá eminence existence.

Ano, je to strach. Ten je hlavním učitelem. Je to nelítostný mistr. Spálí na popel všechna přesvědčení, na kterých stojí existence. A směje se, když dovnitř vlétnou démoni.

• Reinkarnace, budu přece nějak pokračovat, dokud nedosáhnu konečného osvobození… protože se bojím zániku.
• Bůh, který mě spasí, svou milostí, mým vysoce spirituálním úsilím… protože se bojím zániku.
• Obětuju, dám se rodině, budu v ní pokračovat… protože se bojím zániku.
• Práce, tvorba, skrze ni přetrvám, v ní se ztratím… protože se bojím zániku.

A bojím se ztracení, zešílení v tomto světě. Čeho se chytit, s čím se ztotožnit, čím být a proti čemu se vyhranit? Potřebuju tohle všechno – reklamy, klamy, uprchlíky, války, lásky, sázky, blikající neony, FB, pivo a cigára a raw a jógu, práci a dovolenou, sex a zisk a vztah a po tom všem pláč a ach, nač to vše, pohled z okna a třeba právě v ten moment ticha přijde myšlenka, ne myšlenka, existenciální pocit propasti – jaký to má vše smysl, o čem a proč to celé je…

Jsme zvířata, jejichž srst už dávno vypelichala. Toužíme po nekonečnu, ale v naší kostrči nás hlodá strach ze smrti. Žijeme na útěku. A tak se srovnávám s myšlenkou, třeba i realitou, že možná žádný hluboký, zásadní smysl sám o sobě není. Že skutečně si smysl do našeho života, do toho, co činíme, žijeme, dosazujeme jen my sami. Nebo si říkáme, že život sám o sobě je smyslem. Že prostě žijeme (a u toho samozřejmě prožíváme ta různá dramata, zkušenosti, prožitky, tápání, hledání atd.) a to je to a nic víc. A nic míň.

Ne, že by to dávalo odpověď na otázku po smyslu života a vůbec. Ta, jak ví čtenáři Stopařova průvodce po galaxii, je přece 42. Ani to nijak nezmenšuje existenciální děs a úzkost, která některým z nás hlodá ve vědomí. Ale srovnat se s tím, že tenhle kolotoč dost dobře možná žádný smysl sám o sobě nemá a že mu jej dáváme jen my sami, může aspoň trochu pomoct.  Nebo taky ne. Protože bůh/čert ví jak to je.