Nový audiobook: Závislé vztahy
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Buď sám sebou

Aby novodobé přikázání nezůstalo frází, musí se napojit na individuální témata.

14:14
Aleš Borecký

Aleš Borecký

12. 7. 2018

Psychologie je někdy přirovnávána k novější podobě náboženství nebo filozofické cesty. Má také svá přikázání – jedním z výrazných je „buď sám sebou“. Je to něco, co téměř všichni uznávají, a každý má nějakou verzi toho, co to znamená. Být sám sebou je takovým samozřejmým a mnohoznačným reliktem naší doby a našeho „náboženství“ duše. Doby, která udělala velké posuny v přístupu k člověku, jeho právům, osvobození, zrovnoprávnění různých skupin lidí, destruování škodlivých schémat společnosti, ale i doby, která nese jako každá epocha nějaké zranění.

Na problém počátku 20. století, poznamenaného moralismem a potlačováním sexuality i emocionality, byla odpovědí Freudova psychoanalýza. Dnes je však společnost zasažená spíše narcismem a neschopností navazovat vztahy. Téma být sám sebou je pak někdy ohýbáno mentalitou, která se vztahovostí nepočítá. Možná snadno prohlédneme směšnost reklam, které nás lákají na buď sám sebou koupí jejich produktu (vhodného pro milión dalších zákazníků), ale poznají třeba i terapeuti, kdy by klient potřeboval spíše rozvíjet schopnost být ve vztazích než prvoplánovou podporu v tom, že „přece si musí umět říkat, co chce a nechce, a když to ve vztazích nedostává, tak má ze vztahu prostě odejít“, jak to káže určitá radikální interpretace přikázání „buď sám sebou“?

Být sám sebou je tak důležité téma, že ho musíme uchopovat s citlivostí, moudrostí, v kontextu konkrétní situace a s pohledem na celistvost člověka. Jinak se snadno může stát potvrzováním zranění, která se nedají zpracovat jinak než spolehnutím se pouze na sebe, čili nevztahovostí a zanevřením na všechny, kteří mě neberou na 100 % takového, jaký jsem, nebo kteří nejsou 100% podle mých představ a potřeb. Pak se světem toulají zranění lidé, svedení tématem být sám sebou, někdy i terapií nepřeladění k léčbě svých citových pout (attachmentu) a uvěznění ve svých vztahových zraněních.

Možná se všichni nějak učíme, co do tohoto tématu patří a co je taková „propaganda“, která možná dobře zní, ale v životě se nám neosvědčuje. Co by tedy mohlo znamenat být sám sebou a jaké jsou ty další důležité pravdy či témata, se kterými musí být toto téma provázáno?

Najít svůj střed

Souhlasím, že všichni nějak potřebujeme vnímat sami sebe, vědět, kdo jsme, jakou máme identitu, stát si za ní, za sebou samými, vlastními hodnotami, přesvědčeními a potřebami. Řada lidí zažila zranění, jejichž důsledkem je strach ze vztahů a pohybování se v nich. Potřebujeme se učit, jak nepotlačovat své potřeby, nestydět se a nebát se vyjadřovat, co cítíme, co si myslíme. Potřebujeme najít sami sebe – svůj střed, své „pravé já“, které je osvobozeno od toho, kým nás někdo chtěl mít, kým jsme se museli (ve vztazích) stávat. Potřebujeme prostor, který je oproštěn od hodnocení, kde se můžeme poznávat, kde můžeme mít svá přání, své sny a získávat pro ně i podporu a realizovat je. Potřebujeme se vymanit z ideologií, kterými je prosáknut kolektivní prostor společnosti.

Asi všichni nějak potřebujeme protřídit vlastní rodinná dědictví – řadu vzorců, způsobů chování, emočních reakcí a přesvědčení (hlavně těch vztahových). Potřebujeme se naučit kotvit v přítomnosti a v ní zažívat radost a uspokojení, vnímat své tělo a  tvořit soulad mezi myslí a tělem, těmito dvěma projevy duše. Potřebujeme prostor, kde se můžeme ptát, hledat a objevit svůj hlubinný základ, svou jiskru, kterou archetypální psycholog James Hillman nazývá také daimon – jakýsi tajemný průvodce duše, její vnitřní hlas. Potřebujeme také odhazovat některé naučené věci, které neodpovídají naší vlastní zkušenosti nebo se nehodí na naši cestu (mnich asi potřebuje jiné kvality a v něčem pro něj platí jiné pravdy než pro matku pěti dětí). Mám však dojem, že někdy je být sám sebou prezentováno jen v této „asertivní“ rovině ve smyslu vyjadřování a formování sebe, v karikaturní verzi až jako dělání si vždy jen toho, co chci, protože „se nebudu potlačovat“. 

K tématu ale může patřit naopak integrace různých vytěsněných aspektů osobnosti, bolestných zkušeností a pocitů vzniklých v důsledku zranění. Stát se sám sebou neznamená stát se nablýskaným obrázkem (narcistní iluze), ale stát se vícebarevným. Být sám sebou tedy není něco jako nabídka jít do cukrárny nebo doživotní relax u bazénu s koktejlem a sluhou k vlastním potřebám. Taková reklamní podoba je svod pro zraněné dítě, které tento stav, kdy máma (svět) tu je pro něj, má a může zažít v kulisách pro dětský svět přiměřených v raném dětství. Tento stav je už v dospělosti nedostupný; možná se občas krátce zpřítomňuje skrze sexualitu nebo zamilovanost nebo pomocí drog či věcí rozvíjejících závislostní dynamiku.

Mnohem pravdivější by podle mě bylo ukázat „být sám sebou“ jako pořádnou fušku, něco jako posilovnu duše. Po celkem namáhavé práci na sobě může přijít pocit osvobození, ale ta svoboda vypadá – alespoň podle mě a podle toho, co o tom vím od zkušenějších terapeutů či spirituálních učitelů – jinak. Člověk je sám sebou a umí pak také na sobě nelpět. Je si sebou do značné míry jistý, a nemusí tedy všem vnucovat své názory nebo se za každou cenu prosazovat, má v sobě lásku a nepotřebuje ji nahrazovat obdivem (kdy bez 100 lajků denně na sociálních sítích vadne). Má zkušenost, že může sám sebe překročit i upozadit a nacházet sebe tam, kde dává druhým. Je to už jiné dávání než ta nutkavá potřeba zavděčovat se, plynoucí z nízkého pocitu sebehodnoty. Je v něm radost a vyšší míra uvědomění. U kormidla života už není ambiciózní ego.

Být sám sebou znamená najít v sobě i ty části, které byly podle jungiánů „ve stínu“, dotknout se toho, že v každém z nás je řada prvků nehodících se do masky, kterou bychom rádi vystavovali nebo kterou pro nás připravili jiní. Můžeme v sobě objevit kousíčky závistivce, feťáka, žárlivce, agresora, vraha, exhibicionisty, přestože ani jedna z těch věcí nemá takovou sílu, že by určovala naše vnější jednání (čili: nikdy jsme nikoho „doopravdy“ nezabili, ale v myšlenkách jsme třeba měli řadu fantazií). Kontakt se svými stíny a pokora před nimi dodá naší duši uzemnění a umožní nám dívat se na jiné lidi jako na spolubojovníky i spolutrpící.

Integrace vlastního příběhu

Být sám sebou se často projevuje jako otevření prostoru pro prožívání všech emocí. Řada pocitů mohla být zakazována, vztek halen do smutku a deprese nebo naopak, radost podmiňována řadou podmínek, strach z konkrétních věcí ředěn do neurčitých úzkostí a podobně. Zráním a integrací různých aspektů vlastní osobnosti se člověk stává prostupným pro emoce, které může prožít a už od sebe neodhánět.

Na počátku cesty bývá přání a zakázka určité „emoční amputace“ – ať už necítím to, co bolí. Pokračuje‑li integrace vlastního příběhu dobře, dochází často ke změně postoje – člověk už proti pocitům nebojuje, umí je prožít, pouštět a víc jim rozumí. Paradoxně právě to často umožní, že některé emoce se tím mohou proměnit. Jak říká stará terapeutická zásada: proti čemu bojuješ, to zůstává, na co se díváš, to mizí nebo se může měnit. Nedávno mě zaujala slova ve filmu Call Me by Your Name, kde otec hrdiny, sám asi nevyoutovaný gay ukrytý v manželství, říká svému synovi prožívajícímu bolest z konce vztahu: Tolik našich částí zničíme jen proto, abychom se rychleji „uzdravili“… a pak jsme ve třiceti emočně na dně a dokážeme nabídnout dalším vztahům stále míň a míň…

Být sám sebou je něco jako být na cestě – není to statický stav, ale živý proces. Považuju za lepší a pravdivější mluvit o stávání se sebou samým – otevírá to prostor pro to, že se nemusím cítit provinile, když ještě nejsem v cíli a téma vnímám různě v jednotlivých oblastech svého života – např. v práci jsem sám sebou a se sebou spokojený, v partnerském vztahu mi to zatím tak nejde, nebo naopak. Na cestě k sobě samému nejsme oproštěni od otázek a pochyb. Ty nejsou samy o sobě známkou selhání či něčeho špatného. Zapnuté ve správné míře jsou – slovy mého oblíbeného Rafaela Nadala (ano, i někteří sportovci vědí o duši dost) – jen „ochranou před arogancí“.

Vykoupat se v lásce

Možná nejtěžším paradoxem je myšlenka, proti které narcistně zraněné já musí protestovat – být sám sebou si v plné míře člověk nevytvoří sám. Nemám zde víc prostoru pro přesnější argumentaci, ale snad takto formulovaná myšlenka může být pro někoho podnětem pro její další zkoumání či ověřování. Dítě může být samo sebou tehdy, když je zahrnuto v láskyplném vztahu, kde je prostor pro jeho potřeby, ale kde jsou také signalizovány a citlivě předávány hranice reality (rozmazlování je podle řady psychologů projevem zanedbávání dítěte), kdy je dítě viděno, chápáno, přijímáno (containováno).

Zranění, která většina z nás ve vztazích utržila, lze tedy léčit také hlavně pozitivními vztahovými zkušenostmi. Proto je tak účinná dobrá terapie či v nějaké míře i jakékoli jiné dobré vztahy. Proklamace typu „to si musíš umět dát sám, to nemůžeš pořád čekat od nikoho zvenku“, které se často a snadno mezi lidmi šíří, jsou tak zjednodušenou pravdou, resp. jen kouskem pravdy, že není divu, že jako lék vůbec nefungují, a navíc vedou k pocitům selhání, když se nedaří je aplikovat. Musíme mít šanci nějak se „vykoupat“ v lásce, abychom mohli lépe milovat – sebe i druhé.

Možnost být sám sebou musí vyrůst v nových dobrých zkušenostech v dalších vztazích a musí odpovídat individuálně tomu, v čem má kdo vnitřní překážky, aby byl se sebou v souladu, jaké vnitřní kvality nemohly být rozvíjeny. Jinak vypadá stávání se sebou samým u někoho, kdo nesměl projevovat své emoce, u někoho, kdo byl zanedbáván, kdo byl přetěžován, kdo musel chránit své rodiče nebo o ně přišel atd. Instantní poučky o být sám sebou nemají dostatečnou sílu na změnu, pokud se nenapojí na konkrétní témata jednotlivce a vztahové vzorce.

Být sám sebou se bytostně týká vztahování – dá se říci, že do velké míry jde o to být sám sebou ve vztazích, umět se pohybovat ve stálé interakci mezi my, mezi přizpůsobováním a prosazováním. Bez této schopnosti, která nikdy není vyladěna jednou provždy, bez pochyb v rozhodování a v 100% míře končí lidé spíše pouze osamocení než sami sebou. Asi i zde by mohlo být kritériem známé Winnicottovo „good enough“ – pokusy o dokonalost jsou marnou snahou. Jde o snižování strachu a dosahování dostatečně dobrých kontaktů, včetně kontaktu se sebou. Být úplně beze strachu je doménou psychopatů nebo už velmi osvícených bytostí – pokud si tedy nemyslíme, že jsme na úrovni Ježíše či Buddhy, mohli bychom s pokorou zůstat při zemi a učit se žít i přes strach, který budeme někdy dál pociťovat.

Být sám sebou může znamenat to, že se nevidím brýlemi druhých i že jsem otevřený vůči tomu, co mi svět o mně zrcadlí. Není to buď/anebo, ale integrace obojího. Každý v tom individuálně vylaďuje ty části, které jsou podvyživené či přebujelé. Je to vlastně také zvládnutí dávného raného konfliktu mezi tím, že smím být takový, jaký jsem, a zároveň můžu mít vztah s rodiči, kteří mě také nějak utvářejí. Jakékoli jednostranné volby tohoto konfliktu jsou vlastně břemenem.

Potřebujeme se postavit za sebe a zároveň nespadnout do sebestřednosti. Potřebujeme jít za svými potřebami a zároveň vědět, že svět a lidé tu nejsou primárně pro nás a pro plnění našich přání. Potřebujeme mít k dispozici širší škálu reakcí než jen automatickou zraněnou volbu opustit vztah, když není podle našich představ. Být sám sebou znamená také rozlišování, kde se o sebe mám a musím postarat sám, a co můžu přijímat skrze další vztahy.

Vydat se na cestu s cílem být sám sebou je dobrodružstvím, které přináší řadu překvapení, ztrátu naivity a prohloubení prožívání. Může se nám na ní hodit dobrý průvodce a můžeme objevit, jak moc i ostatní potřebují na své cestě naši podporu. Dobrým výsledkem by mohl být stav, který naznačuje známý obraz nebe a pekla: Kolem velkého hrnce s jídlem sedí skupina lidí s ohromnými lžícemi, kterými se člověk sám kvůli jejich délce nemůže nakrmit. V pekle všichni bojují sami za sebe, marně hledají způsob, jak se sami najíst, a končí hladoví. V nebi pochopili, že krmit se dá vzájemně… Být sám sebou znamená také být v lásce.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Hraniční porucha ve vztahu

Opravdu si nemusíte nechat všechno líbit. Naučte se rozeznat, kdy a jak se vymezit.

12 min

Najednou jsme tři

Únava, hádky, odcizení. Co se po narození dítěte děje s partnery?

14 min

Otravný hluk

Jak přesvědčit svůj mozek, aby nepříjemné zvuky ignoroval?

14 min

Nemusíš nic

Život není seznam úkolů k odškrtnutí. Jaká skrytá přesvědčení vám nedovolují zpomalit?

20 min

Odstíny závislosti

Navzájem se potřebujeme. Co když jsme ale vyrostli s představou, že je to špatně?

15 min

Otevřít audio sekci