Ilustrace: Bo Bartlett
odemčené

Spojení duší

Možností uzavřít manželství mimo tradiční rámec můžeme jako společnost jen získat.

40:20
Aleš Borecký

Aleš Borecký
Psycholog

22. 8. 2022

Roky je důležitou součástí mé terapeutické praxe práce s LGBT klienty. Dostal jsem důvěru doprovázet je na cestě ke spokojenějšímu životu a podporovat jejich lásku, která je stejná jako láska kohokoliv jiného a může tento svět dělat hezčím. Vyslechl jsem desítky příběhů, viděl řadu vybojovaných vnitřních bitev. Bylo by však třeba, aby i vnější svět přispíval k podpoře lásky a hlubokých vztahů bez ohledu na to, jakou má láska „barvu“. Rád bych, aby láska gayů a leseb mohla najít oporu a svůj výraz v manželství, po kterém mnozí touží.

Chci proto reflektovat téma, které zbytečně polarizuje společnost a na kterém se ukazují důležité psychologické procesy: utváření osobních a skupinových přesvědčení, ale i schovávání vlastních emocí a preferencí za nadosobní či abstraktní myšlenky. Postoje vůči menšinám, ale i vlastní nezpracované zážitky méněcennosti. Představy o společnosti, důvěra v lásku – nebo upřednostnění moci, struktury a hierarchie jako vůdčích principů našeho světa.

„Manželství pro všechny“ má své „tradiční“ tábory podporovatelů, odpůrců a lhostejných. Možná je to zčásti i tím, jak je téma prezentováno, nálepkováno a v jakém narativu bývá používáno – to vše ovlivňuje, co si o něm budeme myslet. Místo polarizace bychom mohli naslouchat argumentům i osobním příběhům těch, kterých se to týká. Chtěl bych ukázat více úhlů pohledu, proč si myslím, že je šancí nejen pro stejnopohlavní páry, ale i pro společnost.

Není snadné psát o takovém tématu; přes veškerou snahu neumím překročit své vlastní přesvědčení. V otázce nerovností a diskriminace také neexistuje „zlatá střední cesta“ – méně diskriminace bude pořád diskriminací. Nelze hledat vyváženost smícháním názorů na obou pólech v iluzi, že střed bude odpovídat pravdě.

Známý bonmot o vyváženosti „5 minut pro Židy, 5 minut pro Hitlera“ ukazuje, že pravda se musí hledat jinak. Samozřejmě s pokorou, že nikdo není jejím vlastníkem, a s otevřeností a respektem k jiným pohledům.

Nenásilné předkládání dobrých myšlenek či příběhů může být to, co osloví srdce lidí, a dojde tak k proměnám kolektivního vědomí. Což se i děje, protože podle průzkumů u nás podpora stejnopohlavního manželství stále roste; pro už je asi 60 % Čechů. Možná by tak tento článek měl mířit spíše přímo poslancům ve sněmovně s nadějí, že uslyší něco, co obohatí jejich uvažování.

Pomoc duši

Jaká je vaše první asociace k manželství pro všechny? V jakém příběhu téma vidíte? Jde o pomoc někomu vyvolávající radost, že by tisíce lidí mohly mít lepší a plnohodnotnější život? Dobrý pocit z podpory lásky? Nebo se objeví příběh o homosexuálech, kteří stále něco chtějí a jsou „hrozbou“ pro společnost? A následně pocit strachu, vzteku, případně znechucení?

Hodně z „našich názorů“ tvoří přejaté myšlenky a přesvědčení, které jsme přijali, potkali a které s námi rezonovaly. Jako můžeme konzumovat zdravá či nezdravá jídla, ochutnáváme zdravé či toxické myšlenky, které uspokojují naše potřeby nebo vyvolávají určité emoce, představy a příběhy. Jakým našim emocím odpovídají naše názory? Mohou ukazovat na zraněná místa našich srdcí? Pod tímhle úhlem pohledu můžeme uvažovat i o tomto tématu.

Pro mě je základní křižovatkou, zda můžeme a chceme podpořit zlepšení života pro řadu lidí, které nikomu jinému nepřináší nic negativního. Možná bychom to mohli vidět jako dobrý skutek vůči sobě samým – jak se cítíme, když se druhým a jejich pomoci otevíráme, když jim přejeme štěstí, a jak, když jsme v pozici zavřeného (zakonzervovaného) srdce a boje proti tomu, aby někdo mohl žít podle své představy, která nikomu neubližuje?

Co tím děláme sobě? Co mění (ne)přejícnost v mysli těch, kteří takové postoje zastávají? Myšlenky, kterým se otevíráme, spolurozhodují o tom, jestli nám v sobě samých bude o něco příjemněji či nepříjemněji. Myslím, že prospěch z podpory lásky druhých lidí mají všichni, kdo se k této podpoře přidávají – pomáhají tak i své duši.

Není těžké vidět, že manželství pro všechny by pomohlo stejnopohlavním párům. Takováto právní norma má velký vliv na emoční rozpoložení gayů a leseb a na jejich život. Už to samo o sobě je dostatečně dobrým cílem. Jsou výzkumy, které už jasně ukazují, že uzákonění této normy v dané zemi snižuje počet sebevražd gayů a leseb. Nemusí se cítit jako občané druhé kategorie, jejich život se zjednoduší a mohou svou energii soustředit na jiné cíle, třeba i prospěšné pro společnost.

Manželství si zasluhuje péči a pozornost celé společnosti. Manželství dnes negativně ovlivňuje řada věcí, včetně těch z vnějšího světa – finanční vlivy, otázka bydlení, sociální aspekty společnosti a podobně. Heterosexuální manželství však ohrožuje to, co působí na heterosexuály a může vést k rozvodu, nikoli to, zda jejich homosexuální spoluobčané žijí v manželství, či nikoli.

Ti, kdo jsou ukotveni ve svých identitách a rolích a mají hezké heterosexuální vztahy, nemohou být nijak dotčeni tím, že někdo chce jít také cestou pevného vztahu jako oni, že se chce stát takovým mentálním sourozencem. Podle mě by tím všichni manželé mohli být jen potěšeni, protože to potvrzuje, že manželství je stále velkou hodnotou a že se někdo v dnešní době vůbec ještě snaží o smysluplný závazek.

Stejnopohlavní manželství by naopak mohlo chránit heterosexuální manželství, aby do něj vstupovali skutečně heterosexuálové. Znám několik příkladů kryptomanželství, kde homosexuální člověk vstoupil do manželství (což paradoxně může), aby tím naplnil společenskou normu a skryl se před potížemi menšinové cesty v naději, že to „zvládne“. I když tam nebyl primárně zlý úmysl, způsobil tím pak velké trápení sobě, partnerovi/partnerce a dětem, které někdy ve vztahu byly. Heterosexuální partneři se cítili zrazeni a znehodnoceni tím, že se roky trápili, proč dostávají od druhého tak málo lásky.

Trvání na tom, že něco má nějak být (aniž by se zkoumalo, co je to za představu, „normu“ a tlak, odkud pochází a komu skutečně slouží), mívá tragický důsledek. Platí to pro všechny introjekty – představy, co by se mělo a nemělo –, ale čím je představa zásadnější, tím má větší následky. Výchozím bodem pro dobrý a také morální život je vycházet z toho, jak věci jsou a jak se k nim postavíme: jak k danostem života dodat lásku, která činí vše dobrým. Jen tak můžeme hledat „dobrý tvar“ svého života.

Přijetím manželství pro všechny by vzniklo i další dobro pro děti, které žijí v „duhových“ rodinách. U nás jde o několik tisíc dětí, v USA je to třeba přes 100 000 dětí. Bez manželství stejnopohlavních rodičů jsou děti vystaveny různým právním, a tím pádem i emočním potížím a nejistotám. Odpůrci stejnopohlavních vztahů se sice často zaklínají právy dětí, ale o tyto skutečné děti v duhových rodinách jim nejde. Málokdy jsem také slyšel, že by dělali něco pro celkové zlepšení stavu manželství, které jako institut prochází ve společnosti krizí.

Komu vadí?

Dřív mi vrtalo hlavou, proč nestačí ten základní argument – máme možnost někomu pomoci a nikomu to neuškodí. Proč to neudělat? Vždyť není co ztratit a můžeme být šťastni, že jako společnost i jednotlivci přispíváme k odstranění překážek a umožňujeme rozvoj druhých, který pomůže celku. Asi však je co ztratit – hraje se o nadřazenost.

Jedno ze základních lidských pokušení je chtít se cítit nadřazeně – jsem lepší než jiné rasy, než jiné národy, menšiny, patřím ke správné skupině, mohu se schovat do nadosobních identit, u kterých doufám, že nějak vyléčí moje osobní zranění, pocity méněcennosti, pochyby o identitě a sebehodnotě. Pokud se mohu vůči někomu cítit nadřazeně, je to vlastně výhodné. Ve vývoji společnosti se jen různě proměňuje, kdo představuje „méněcenné role“ – dříve Romové, pak migranti, u nás muslimové, v Rusku všichni ze zkaženého Západu, gayové, za fašismu Židé a tak dále.

Myšlenka, že všichni lidé jsou si rovni, je pro patriarchální hierarchickou společnost s mocí jen pro některé opravdu jedna z „nejnebezpečnějších“ – její aplikace by musela vést ke změně chování a změně společnosti. Je však šancí pro společnost jako komunitu, aby se postupně posouvala k jinému uspořádání, kde každý bude přijímán s respektem a dostane příležitost rozvíjet se v souladu se svou podstatou, a tím přispívat společnosti.

V odporu ukotvit legislativní ochranu tomu, co ve společnosti stejně existuje, je hluboká úzkost ze ztráty a ze změny. Navenek se tento boj prezentuje jako obhajoba řádu, ale podle mě jde emočně hlavně o boj o moc a uchování hierarchie. Známá poučka říká, že kdo ve společnosti ovládá sexualitu, ovládá společnost.

Není náhoda, že kolem genderu a LGBT se rozpoutává takové peklo a někteří lidé investují velké částky peněz do antigenderových hnutí s jejich propagandou. Pro zájemce doporučuji texty (další také zde) zakladatele Evropského parlamentního fóra pro sexuální a reprodukční práva Neila Dattaho, ukazující, že hnutí proti právům menšin, žen a podobně jsou skupiny s ohromným tokem peněz (často také z Ruska, což už je nyní alespoň více vidět a otevírá to tak oči dalším lidem) usilující o návrat zpět k určitému typu společnosti vyhovujícímu autoritářům. 

Jde o propagandu proti západním hodnotám a tomu, kam už společnost dozrála. Podle Dattaho nejde o žádné „roztomilé křesťánky“, jak se často tyto skupiny snaží prezentovat, ale o organizované profesionální hnutí s vyvinutými manipulačními strategiemi, které se snaží vytvářet „ekosystém“ proti lidským právům.

Láska spravedlivá

Přijde mi velmi důležité vidět širší kontext a zasadit téma manželství pro všechny do kontextu vývoje společnosti. Je jedním z lakmusových papírků, na kterém se přehrává mnohem zásadnější boj. Je to střet představ o uspořádání společnosti, vlastně taková „hra o trůn“. Bude na trůnu moc a její spojenec strach, či láska? Nemyslím lásku v romantickém pojetí, nějakou cukrárnu a mileneckou iluzi nebo bezzubou naivitu, ale lásku jako laskavý a přející způsob vztahování.

Každý z nás má představu, co na trůnu sedí a co by tam sedět mělo. Nic jiného než láska jako princip, kde je hledáno dobro všech, kde je respekt, tolerance a otevřenost, nepovede k lepšímu světu. Zní to na první pohled naivně, utopisticky a bylo by třeba mnohem více prostoru na přiblížení, co tím myslím. Rozhodně nemyslím „slabou lásku“, pacifismus či jen nějakou hippie příchuť a dovolit všem cokoli.

Láska je, může a má být silná a spravedlivá, ale stejně zůstává poznatelná podle toho, že si přeje dobro všech. Neshodneme‑li se na principu lásky a vytváření dobrých vztahů, není moc jiných pojítek pro celek. Vše ostatní (rasa, národ, náboženství) je vždy vymezující a štěpící. Mám rád myšlenku, že do nebe mohou vejít ti, kteří si přejí, aby do něj vešli druzí. Nebe ve smyslu vnitřního stavu duše se otevírá tímto postojem.

Součástí širšího obrázku je znalost paralel z dějin diskriminace a snah na jejich odstraňování a nastolení rovnosti v tématu rasy či postavení žen. Kdo jen trochu zná pseudoargumenty, které se používaly na držení rasové nerovnosti, znevýhodněného postavením žen bez volebního práva, odkazující na „přirozenost“, „biologii“ či právě „tradici“ („vždy to tak bylo“), ví, jak nebezpečné tyto ideologie jsou. V koalici podporující manželství pro všechny by logicky měli být všichni příslušníci jakékoli menšiny, všechny ženy, všichni, kdo zažili nespravedlnost dotyku moci, která vládne. Bohužel to není tak jednoduché.

Nadřazenost je pokušením, kterého není ušetřen nikdo, a možnost v nějakém kontextu se postavit do postavení moci a vrátit někomu zranění z jiné konstelace je velká a svůdná – heterosexuální žena, která zná ústrky a křivdy z mužského světa, se může cítit nadřazeně vůči lesbě, gay vůči Romovi, heterosexuální černoch vůči gayům. Nevědomá zranění, která si neseme v osobním i kolektivním nevědomí, lze snadno oslovit, aniž bychom věděli, co se spouští. Řada lidí dnes bere jako samozřejmost, kde jako společnost jsme, a jsme už do značné míry odpojeni od toho, kolik sil a doslova i životů stálo vybojovat alespoň to, co máme dnes. Tento boj nekončí a měl by pokračovat i dál.

Jsme‑li ve „hře o trůn“, mám dojem, že láska je jediná spojující síla, která je jak „konzervativní“, tak „liberální“. Je to nejsvobodnější energie, kterou nelze spoutat a ovládat – vane, kudy chce. V tomto smyslu je láska vrcholně „liberální“. Je však i vrcholně „konzervativní“, protože tvoří pouta, pevné vazby, dobré vztahy, které mohou a mají být základem společnosti. Není nic pevnějšího než vazby založené na lásce. Pevnost není tvořená genderem, ale duševním poutem lásky dvou osob. Plést si lásku s biologií či ji na biologii redukovat mi přijde jako urážka lásky.

Politika a náboženství

Schovávat odpor k tomu, aby všichni mohli vytvářet pevné závazky jako manželství, za konzervativní kartu považuju za alibi. Vůbec nemusí platit, že „konzervativci“ jsou proti manželství pro všechny. Dobře to ukazují zkušenosti ze zahraničí, kde britští konzervativci s bývalým premiérem Cameronem přijali manželství pro všechny s argumentací, že pokud věří v manželství, chtějí přece, aby v něm mohli žít všichni, aby manželství sílilo a bylo posilněno ve společnosti jako konzervativní hodnota o další stoupence. Podobně významná část konzervativní křesťanské německé CDU hlasovala pro stejný zákon.

Konzervativismus východní Evropy však bohužel stále není konzervativismem západní Evropy, je spíš jeho symptomatickou chorobou, která potřebuje léčbu. Víra v manželství se prokazuje tím, že chceme, aby v něm mohli žít všichni. Jinak podle mého pohledu hájíme jen nadřazenost a štěpení společnosti – zatleskají nám za to ti, které potěší, že jsou něco víc než gayové a lesby, ale doopravdy tím není uctěna žádná konzervativní hodnota.

Podobně zavádějící je ztotožňovat osobní odpor k manželství pro všechny s náboženstvím, v ČR tedy většinou křesťanstvím. Závisí na způsobu vnímání víry, nikoli na samotné spiritualitě. Pod nálepkou křesťanství jsou dnes vlastně dva proudy, které spolu už nemají mnoho společného. Je rozdíl, jestli je víra osobní duchovní cestou odvíjenou od Ježíšova bezhraničního milosrdenství a projevovanou jako důvěra a otevřenost srdce, nebo je víra ideologií, často zpolitizovanou, zahořklou, nacionalistickou, někdy až fašizující. Bohužel historie má spoustu důkazů, že nedobré uchopení víry vede ke zlým věcem.

Jsou duchovní, kteří gaye a lesby podporují, žehnají jim, nevnímají je jako druhořadé, různé církve mají různý pohled. Také Bibli lze číst v primitivním doslovném znění, kde si můžeme ospravedlnit úplně vše včetně otroctví, nebo vážně, s pokorou a úsilím o chápání kontextu, souvislostí, překladu, s vědomím vlastních předporozumění a projekcí, které do textu vkládáme, a tak dále.

Je spousta psychologických a teologických argumentů, proč spirituální a homosexuální cesta mohou být naprosto kompatibilní. Nekompatibilní je to jen v očích některých a v určitém pojetí náboženství. Náboženství má ohromný terapeutický i destruktivní potenciál pro rozvoj duše, je dobré na to pamatovat. (Podrobnější argumentaci si nechám do dalšího článku na téma zneužívání náboženství ve prospěch politických a ideologických cílů a náboženství jako manipulace.)

Coming out jako cesta

Je dobré být si vědom, jak na nás působí současný narativ, že vše staré je dobré a nové nebezpečné a špatné. Tento mýtus oslovuje hned dva aspekty psychiky: touhu po nostalgii a zároveň strach z nového. Chceme‑li však zůstat vnitřně naživu, potřebujeme být napojeni na život, jeho tok, na Eros jako sílu, která tvoří život a vede nás dál, stále před nás klade nové výzvy, otázky a dobrodružství. Zakonzervování v neměnnosti je obranou před životem, odpojením od vitality a dotykem smrti, Freud by asi řekl pudu smrti (Thanatos).

Společnost i jednotlivci žijí v napětí mezi proudem života s jeho dynamikou a stabilitou a klidem. Je třeba lépe a hlouběji vytvářet pocit bezpečí, aby tato potřeba nemusela být ukotvována zákazem podpory jiné než jediné barvy lásky. Nové informace, koncepty a názory narušují „zvykovou rovinu“ života, což může vyvolávat touhu po regresivním návratu zpět bez nároků adaptovat se na stálé změny ve společnosti. Ne náhodou se v biblickém a archetypálním příběhu o „vyvedení Izraele do zaslíbené země“ (coming out of Israel) objevuje touha vrátit se raději zpět (do otroctví), když se objevují překážky a výzvy. A možná tento vnitřní zápas působí pak to, že trasu, kterou lze geograficky překonat maximálně za pár týdnů, procházel Izrael údajně 40 let.

Coming out společnosti, její vyvedení ze spoutaných představ, znamená změnu mentálního nastavení a ukotvení nového, což je práce na generace. Nepůjdeme‑li za svobodou pro všechny, budeme se blížit Východu a za chvíli můžeme čekat, jak se salámovou metodou bude jednat o zpřísnění ve vztahu k ženám, opětovné snaze vracet je do kuchyní a ložnic místo do svobody a veřejného prostoru (na Slovensku už jeden poslanec uveřejňuje posty o „vhodném oblečení pro ženy“), může se zvednout i téma rasy, jak se o to pokusil nedávno Orbán otevřeně vystupující proti liberální demokracii a nyní už i proti „míšení ras“.

Vše, co se zdálo už vybojované a samozřejmé, může být ztraceno; touha po regresu je z podstaty neukojitelná. Podle mě je i velmi těžké vést s těmito názory užitečný dialog. Pro dialog je nutná ochota naslouchat a vůle dojít k výsledku. To nebude dělat někdo, kdo chce moc a její udržení a kde změna by znamenala ztrátu moci.

Také je třeba dobře zacházet se sexualitou, aby nedocházelo ke štěpení komplexního tématu na dva póly – moralismus a bezuzdnost. Oba póly svědčí o neúspěchu držet plnost sexuality a respektovat jak morálku (což je opak moralismu), tak přání, sexuální impulzy a představy touhy. Potlačuje‑li někdo v sobě svou touhu, bude pravděpodobně chtít i po druhých (třeba po gayích), aby potlačovali sebe. Zápasí‑li člověk s ovládáním sebe, bude pravděpodobně chtít ovládat druhé a jejich sexualitu.

Někdo má také strach z faktu, že v každém nás je více „typů energií“, někdy nazývané jako „mužské“ a „ženské“. Ohrožuje to jednobarevné „mužství“ některých mužů, méně často i u žen jejich „ženství“. Otřásá to pojetím komplementarity používaným jako argument pro spojení muže a ženy.

Komplementarita se však týká duše jako celku. Stejnopohlavní vztahy mohou přinášet osvobozující i zároveň znepokojivou zprávu, že potenciál k celistvosti máme v sobě samém. Partnerský vztah může partnerům pomoci se na této cestě přibližovat k cíli, ale v tom nehraje roli gender či sexuální orientace.

Šance pro všechny

Přesvědčením, že manželství je natolik dobrá věc, že je zde pro všechny a slouží společnosti jako celku, prokazujeme i víru v duši. Manželství a rodina není správný součet penisů a vagín nebo „teletník“, jak kdysi hájil Václav Havel registrovaná partnerství proti homofobním odpůrcům, ale je prostředím, kde se lidé mají rádi, tvoří dobré pečující vztahy se vzájemnou pomocí a případně s výchovou dětí. Důležitou křižovatkou pro názor na manželství pro všechny je, zda věříme, že vztahy jsou důležitější součástí společnosti a reality než samotné objekty. Důležité je, jestli milujeme, a nikoli koho milujeme. (Samozřejmě myslím vztahy svobodných dospělých osob.)

Spojení dvou duší je vždy kreativní a plodné. Může plodit i lásku k dětem, které se do stejnopohlavního vztahu dostávají jinak než přímou biologickou cestou, ale to nijak nesnižuje potenciál k dobré výchově dětí, s péčí a s úctou k hodnotám. Naprostá většina výzkumů ukazuje, že na rozdíl od ideologických předpojatostí děti v duhových rodinách nevykazují žádné deficity. Některé výzkumy naopak ukázaly, že mají lepší výsledky v emoční a sociální inteligenci, zřejmě tím, že od začátku jsou ovlivňovány pestrostí a lépe se adaptují na výzvy, které jim život přináší.

Lepší výsledky byly interpretovány také tak, že stejnopohlavní rodiče se tak moc snaží dokázat, že jsou stejně dobří jako heterosexuální páry, že dětem věnují víc pozornosti, více je vedou a víc od nich požadují. V něčem je to podobné, jako když firmu řídí žena – ženy potvrzují, že musí jet na 150 %, aby byly uznány a nebyly zpochybňovány pro své pohlaví. Mužům, v patriarchálním uspořádání nositelům moci, stačí méně.

Těm, kdo mají moc (tvořenou pohlavím, společenským uspořádáním, rasou, věkem, vzděláním, finančním vlivem a nezávislostí a dalšími atributy), vždy stačí mnohem méně. Měli bychom myslet na to, jestli je to fér a jestli jsme ochotni tvořit společnost méně kastující a méně mocenskou. Pokud toto téma nebudeme mít vědomé, stáváme se snadnou kořistí populistů, kteří budou cílit na náš pocit nadřazenosti, strach ze ztráty postavení a moci a rozhořčení nad tím, že někdo chce to, co máme my.

Manželství pro všechny je šancí pro společnost v odpoutání se od hrubých rysů dávných dob a ke zjemnění jejich tónů. Postojem k menšinám se ukazuje stav demokracie. Máme možnost se přidat k těm, kteří jsou už dál a už touto cestou kráčejí. Zahraniční zkušenosti ukazují, že žádné katastrofy a hroucení společnosti se po schválení manželství pro všechny nedějí. Nehraje v tom roli ani náboženská identita – tak katolické země jako Irsko nebo Španělsko zvládly udělat tento krok a nic špatného se nestalo. Máme už možnost vycházet ze zkušeností jiných zemí, z výzkumných dat, z osobních příběhů. To vše by mělo mít větší váhu než strach a předsudky, byť ty působí na lidskou psychiku účinně.

Osobní příběhy a zkušenosti mohou pomoci jít za přesvědčení, která jsou v obecné rovině příliš striktní a zúžená. Možná zní odpověď na stejnou otázku (Co říkáte na manželství pro všechny?) jinak, když ji položíme konkrétně: Mají vaše sousedky, které znáte a vždy vám přišly milé, právo žít spolu jako pár v manželství? Nebo má gay chirurg, který vám odoperoval nádor, právo žít v manželství se svým dlouholetým přítelem? Jakmile otázku dostaneme do lidského kontextu, vyvstává nelidskost odpovědi „Ne“ v pravé podobě – je tvořená přesvědčením bez empatie.

Šance pro manželství

Manželství pro všechny je šancí pro manželství samé. Dovolíme‑li stejnopohlavním párům rozšířit možnost svým způsobem interpretovat a zpřítomňovat něco z tajemství manželství jako mystického spojení dvou duší, můžeme zachytit jiné, nové či staronové odstíny, které obohatí známé formy manželských rolí a příběhů.

Stejně jako můžeme čerpat z manželských zkušeností z jiných dob a kultur a cítit hloubku, pestrost a stíny manželství (a také vidět, jak se manželství v dějinách a kulturách proměňovalo a že „tradiční manželství“ jako statický koncept je vlastně mýtem a idealizovanou touhou po něčem neměnném, co je však živé a dynamické), můžeme se zaposlouchat do stejnopohlavních verzí a být vděčni za něco, co může všechna manželství trochu uzdravovat. Gayové a lesby budou do manželství spíše přinášet myšlenku o rovnosti partnerů a vzdání se hierarchie ve vztahu, akcentovat aspekt většího přátelství a respektu či méně násilí.

Vztahy nemusí stát na majetku, moci, ovládání a předem daných rolích. Všichni můžeme mít prospěch z nových interpretací starého tématu manželství. Což opět spojuje jak progres, tak i uchovávání starého. Staré dobré věci musíme uchovávat dobře i nově, jinak se z nich stanou nepoužitelné konzervy. Můžeme oceňovat různost a pestrost, aniž bychom ztratili jeden fokus. Můžeme utvářet symfonii z různých nástrojů, různých rolí tak, aby celek hrál více tóny a více barvami.

Terapeut Thomas Moore v článku Gay Marriage píše o tom, že společnost je jako bytost, která má svá vývojová stadia a stupně zralosti. Do každého stupně – podobně jako v životě jednotlivce – se vstupuje prokázáním určité vyspělosti a rituálem. Moore přirovnává ukotvování stejnopohlavních manželství k iniciaci společnosti do nového, dalšího vývojového stupně, kde jsou překročeny předsudky a distribuce moci jen pro některé skupiny ve společnosti.

Sexuální výzvy nejsou problémy k řešení, ale cesty k nové úrovni zralosti. Iniciace je rovněž léčbou zranění společnosti, různých forem nerovnosti. Jejich odstraňování tak není blahosklonným aktem vůči nějakým chudákům, ale je to sebezáchovný projev společnosti jako celku.

Manželství ovlivňuje i širší komunitu: není jen svazkem pro manžele samé, ale je symbolem i pro lidi kolem. Umožňuje naplnění self, ponoření do mystéria i zintenzivnění života. Je v něm archetypální síla, a proto stojí za to ho i v dnešní době rozvíjet a hájit.

Podíváme‑li se do mýtů, vidíme božský pár boha Dia, mimo jiné vůdčí princip a boha zastupující řád, a bohyni Héru, ochránkyni manželství. Jejich vztah je bouřlivý, nikoli sterilní jako některé reklamy na manželství. Také se musí vyrovnávat s tím, že Zeus se zamilovává do muže – Ganymeda a dá tomu vztahu jméno Touha. Héra, strážkyně tradic, ač nerada, se musí učit vztahovat se k i Touze, stejně jako Ganymedes nemůže mít Dia jen pro sebe. Mytické příběhy (učebnice duše) nám naznačují pestrost kontaktu a heterosexuální i homosexuální motivy jako různé podoby duše.

Je důležité oslovovat potenciál člověka a jeho chuť pomáhat a dělat pro druhé dobré věci. Jsme‑li všichni součástí celku, je pomoc jedné skupině pomocí celku, jako kdyby ruka pomáhala třeba uchu. K tomu je však třeba vědomí celku, a nikoli mentalita my a oni. Také se hodí mít živou zkušenost, že altruismus dělá dobře většině lidí a že nikomu – snad kromě pár politiků – neslouží šíření strachu, předsudků a nenávisti.

Rozvojem soucítění a toho, s kým vším se identifikujeme (křesťansky řečeno „kdo všechno je naším bližním“), pomáháme sobě, své duši i společnosti samé – není v tom žádný rozpor. Můžeme zkoumat svá přesvědčení, posilovat ta dobrá, být otevření živým příběhům. Můžeme se otevřít něčemu, co známe jen málo, a vzít vážně zkušenost druhých. Můžeme odhazovat strachy a nenechat se strašit, spoluvytvářet atmosféru společnosti, která bude založena na hlubších hodnotách, bude se vracet k tomu skutečně dobrému a zároveň se bude hýbat kupředu – jeden můj kolega by to možná nazval termínem, který mi přijde výborný – „vracet se k cíli“.

Můžeme volit – a to jak v úzkém politickém smyslu, tak i v emočním a mentálním. Můžeme si tvořit vlastní pohledy založené na zkušenostech, nikoli na introjektech, na zjištění, kdy se cítíme dobře (Když pomáháme druhým? Když jim přejeme splnění jejich snů?), můžeme přispívat k tomu, že diskurz v daných tématech se bude posunovat dobrým směrem. Můžeme se ozvat a reagovat místo mlčení, když vnímáme omezenost názoru, nespravedlnost či udržování křivd.

Jako v dobré pohádce by se nám to mohlo někdy hodit – nikdy nevíme, jestli naše děti či vnuci nebudou gayové a lesby, a přáli bychom jim určitě, aby měli snazší život a mohli se rozvíjet v souladu s podstatou své duše. Můžeme objevit, že štěstí duše spočívá v dávání, přání dobra druhým a v umožnění všem, aby se cítili plnohodnotní, užiteční, krásní a sami sebou. Sloužíme duši i společnosti, pokud rozvíjíme solidaritu, pokud zastavujeme předsudky a strach a místo nich dáváme do světa důvěru a pokoj.

Možná potřebujeme vztažný bod, ze kterého uvidíme širší souvislosti a také to, jak se (rozumný, umírněný) konzervativní i liberální pohled na život mohou doplňovat. Takový vztažný bod nabízí třeba biblický příběh o „milosrdném otci“, častěji nazývaný „o marnotratném synovi“, což ale není podstata příběhu. Jsou tam tři perspektivy – staršího syna, který vše plní „správně“ a tradičně, ale nakonec se ukáže, že úplně zahořkl, závidí svému bratrovi, není schopen lásky, odpuštění a nechápe ani lásku svého otce k navrátivšímu se bratrovi. Ukazuje na nebezpečí, jak se může naše srdce zavřít, když se identifikujeme s tím, že my jsme ti dobří, správní, a čekáme, že jen my máme nárok na odměnu.

Mladší syn je svobodný, odchází poznávat život, ale neumí se svou svobodou zacházet, přijde o vše, co má. Vrací se se studem, který může zahladit jen nezměrná láska otce, který nevyčítá, ale přijímá a miluje. Otcova láska vrací synovi identitu a důstojnost. Tento pohled otce je třeba pro smíření perspektiv řádu a svobody.

Variaci můžeme nalézt u Karla Čapka v jeho Matce, kde se baví v podstatě konzervativec s liberálem, co to znamená dát věci do pořádku. Konzervativec říká, že dát věci tam, kde vždy byly. Liberál, že dát věci tam, kde mají být. Matčina perspektiva je dát věci tam, kde je jim dobře. Kéž bychom našli takovou moudrost Matky a lásku milosrdného otce léčící zraněné děti a s nimi léčili rány společnosti a jejích členů.

Manželství pro všechny je šancí pro všechny, aby posílili svá přející srdce, pro stejnopohlavní páry, aby mohly žít v souladu se svou touhou a realizovaly svou odpovědnost v pevném vztahu, pro společnost jako celek, aby vyzrála, pro manželství, aby se občerstvilo o nové prvky, pro spirituální cesty, aby se dostaly (zpět) ke skutečné podstatě, k lásce jako principu, který může jednou výrazněji určovat podobu našeho světa, i když se tomu mnozí vysmívají a pletou si ji se slabostí.

Svět nezachráníme jen ochranou starého, ale uchováním esence toho, co je neměnné, jako je láska, a umožněním, aby se tato esence mohla projevovat i v nových formách a podobách. Šíříme‑li a tvoříme‑li lásku a dáváme‑li šanci někomu ji ukotvit a nechat růst, podle mého přesvědčení v nejlepším slova smyslu napodobujeme Boha a stáváme se naplno člověkem. Můžeme se spojit jako novodobí mušketýři v mírně reinterpretovaném mottu (které se mi líbí v angličtině s dvojsmyslem slova all jako všichni i všechno): All for love, love for all!

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Články k poslechu

Environmentální žal

Být smutný kvůli ohrožené přírodě je na místě. Jaké nevědomé mechanismy se za touto emocí …

15 min

Lék na smutek

Naše mysl je jako mlýn. Mele a mele. Je na nás, jaké „zrní“ do něj …

10 min

Uzdravila mě láska

Teprve se současným partnerem jsem se osmělil překonat svou fobii ze sexu.

8 min

Zraněni lékařem

Je vám zle, cítíte bolest. Potřebujete pomoc, ale nenacházíte porozumění.

17 min

Na chvíli sama

Můj recept na péči o svou duševní pohodu zahrnuje ty nejobyčejnější věci.

7 min

22. 8. 2022

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.