Příroda mi nadělila dárek, který mě nepotěšil. Čekala mě těžká volba.
Štěstí | Klára Olexová | 9. 3. 2011
Je mi pětačtyřicet let a rozhodla jsem se, že už nechci být mladá. K volbě mě brutálně donutila příroda, když mi nedávno dala dárek, který mě nepotěšil. „Tady máš třetí dítě a dělej si s ním, co chceš. Když si ho necháš, omládneš, když se ho zbavíš, budeš stárnout,“ jako by říkala.
Rozhodla jsem se pro druhou možnost. Druhá půlka života mě totiž baví víc než ta první. Je pro mě to, co noční bojovka pro skautíka. Napínavá hra, při které se bojíte, ale jdete pořád dopředu a do neznáma, protože vás strašně zajímá, jaký bubák vyskočí ze tmy za dalším smrkem. Jestli taky patříte k lidem, kteří se narodili proto, aby ze sebe to nejlepší vydali později, možná se vám bude pár mých postřehů hodit.
Mezi mládím a stářím leží několik let, kterým se říká krize středního věku. Tenhle oddychový čas je tu proto, abyste se rozhodli, co uděláte s druhou půlkou života.
Podle Boba Buforda, amerického televizního magnáta a autora knihy Poločas života, prožíváme toto období někdy mezi pětatřiceti a pětačtyřiceti lety. Bývají to roky podobně protivné (pro vás i vaše okolí) jako byly roky pubertální. Tehdy se klubal z dítěte mladý člověk, teď se klube z mladého starý – a mertamorfóza bolí.
Obě cesty jsou správné – a vy si musíte jednu z nich zvolit. Když to neuděláte, jednou z vás bude nasraný důchodce.
Nakonec si zvolíte jednu ze dvou možností. Kdo se rozhodne vrátit do mládí, pořídí si po čtyřicítce nové děti s novým partnerem. Kdo se rozhodne stárnout, pořídí si nové knížky s novým obsahem. Ten kdo se vrací, volí hluk. Kdo jde dopředu, volí ticho. Obě cesty jsou správné – a vy si musíte jednu z nich zvolit. Když to neuděláte, jednou z vás bude nasraný důchodce.
S poločasem života souvisí i takzvaná teorie U, kterou nedávno v časopise The Economist publikovali vědci po několikaletém výzkumu. Zjistili, že pocit štěstí, je-li život naplněn správně, opisuje křivku písmene U. Znamená to, že nejlépe je nám v mládí, s krizí středního věku (kolem čtyřicítky) přichází propad na dno, a pak zase linie radosti ze života stoupá. Jinými slovy, naučíte-li se umění stárnout, bude už jenom líp.
Co je dobré vědět, když je vám pětačtyřicet (podle mě a Boba Buforda):
Závěrem mi dovolte být zase chvíli osobní. Mám výhodu, že mě slovo stáří neděsí, stejně jako mě neděsí slovo smrt. Není to moje zásluha, beru to jako dar (podobně, jako byl někomu dán dar víry). Stárnutí a smrt je posloupnost, jedno ústí do druhého. Myslím, že lidé by se stárnutí tolik nebáli, kdyby po něm nepřišla smrt. A to je to, čemu nerozumím. Pokud je pravda, že člověk nejvíc touží po pocitu jistoty, pak nechápu, proč se právě té jediné jistoty tolik bojí.