17. 4. 2014
Nejde o žádnou hitparádu osobního a spirituálního růstu, o srovnávání, kdo je "dál". Také v tomto článku neřešíme, zda Bůh existuje, zda je to archetyp v našem nitru, zvnitřnělá představa rodiče nebo co si o něm vlastně myslíme. Všech sedm popsaných stupňů našeho vztahování se k okolní realitě i k transcendentnu jsou myšlenkové konstrukty. K čemu jsou tedy dobré? Pomáhají nám uchopovat realitu a mohou sloužit k inspiraci. Třeba proto, že srozumitelně vysvětlují, že není víra jako víra.
Americký profesor teologie a vývojové psychologie James Fowler ve svém konceptu předkládá multioborovou aplikaci nejrůznějších výzkumů do oblasti zralosti osobnosti. Konkrétně vychází z myšlenek a zjištění teologů Paula Tillicha a Richarda Niebuhra, dále z psychologů Erika Eriksona a jeho stádií dospělosti či zralosti, z výzkumů Jeana Piageta o schopnostech dětí učit se a navazuje na poznatky Lawrence Kohlberga o morálním vývoji.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné