Představte si, že žijete celé tři čtvrtiny století. Celých pětasedmdesát let. Kolik let do tohohle milníku zbývá vám? Pokud přemýšlíme v řádu století, jsou jeho tři čtvrtiny ještě zcela reálné, co se délky a snad i kvality lidského života týče. Ta další čtvrtina – tam už to dožití tak jisté není. Zkrátka, každý další den prožitý naplno, s radostí, humorem, pohybem, chutí k jídlu a s jasnou hlavou se počítá.

Letos na jaře se téhle životní mety dotkla moje máma. Trochu to se mnou zatřáslo, protože tu kárku prožitého života táhneme už pěkných pár desetiletí spolu, ona jen o dvacet let déle. Zkrátka, nejen naše děti stárnou, je to i naopak, a ať se na to díváme jakkoliv, konfrontaci s naší vlastní smrtelností se nevyhneme.

Už někdy vloni na podzim jsem si položila otázku, jak to společné jubileum v knize našich souběžných dějin zvýraznit… a protože někdy dobře položená otázka v sobě obsahuje zcela prostou odpověď, bylo mi to hned jasné.

Mým dárkem pro mámu bude kniha našich souběžných dějin. Prostě oslavím naše vzájemné životní svědectví oživením vzpomínek malé holky – té, která se narodila mojí mámě a dospěla ve mě, celé to sepíšu a bude to o tom, jak jsme se spolu a vedle sebe navzájem formovaly. A tak jsem se někdy kolem Vánoc dala do psaní a řeknu vám, nestačila jsem se divit.

V časové smyčce

Ponor do mé vlastní minulosti mě totiž překvapil plností detailu. Někde jsem četla, že lidská paměť je výrazně selektivní: to zlé a nepříjemné raději vytěsňuje, mnohdy si dokonce vytvoří scénář, který se aktuálnímu průběhu dávné situace jenom podobá, ulpívá na někdy podivně nepodstatných záchytných bodech a nemilosrdně vymazává všednost a rutinu každodennosti.

Jenže teď, když už je dílko na světě, vím o své paměti mnohem víc. Totiž to, že naše osobní historie je na všednodennosti založená; písničky, které jsme zpívávali, cesta, kudy jsme chodívali do školy, kamarádi, s nimiž jsme léta sedávali v lavici, jídla, co jsme jídávali, nebo místa, kam jsme jezdívali na prázdniny, to vše – ve svém minulém čase nedokonavém – je náš život.

Když jdeme na prohlídku zámku, nezajímá nás ani tak rodokmen majitelů nebo kdy přistavěli kdejakou věž. Prahneme po jejich lidské historii: kdo se s kým oženil za zvláštních okolností, kdo koho podvedl nebo miloval, z čeho a co lidé jedli, jak se bavili, čemu se smáli, co je trápilo a jak trávili čas. Detail – to je to, co dává našim vzpomínkám pravdivost, autentičnost a energii.

Když se člověk zaměří na detail svého raného života, ten na sebe nenechá dlouho čekat. Taková byla alespoň moje zkušenost. Seděla jsem hodiny před počítačem, zírala na obrazovku, ruce na klávesnici, a v mysli se mi odvíjel dávno zapomenutý film o všedních dnech sedmdesátých let, kdy jsem jako malá holka vyrůstala.

Nechala jsem se vést vůněmi ročních období, svátků, rituálů, karafiátů k MDŽ i chlebíčků se šunkou. V hlavě mi zněly zvony ze staroboleslavské kostelní věže, vánoční koledy i písničky od Goťáka a Beatles. Nic jsem nemusela dlouho hledat, všechno bylo pěkně uloženo na dosah v mé paměti, jen v dávno zaprášeném šuplíku, který jsem celá desetiletí neotevřela. A pak stačil jenom pokyn, vesmírný štulec, pořádná dávka motivace a je to tu hned znovu, všechny ty vjemy a pocity a zážitky, o kterých přihlížející a vychovávající dospělí nemají ani potuchy.

S odstupem času mi připadá, že jsem několik zimních týdnů tohoto roku nedělala nic jiného, než znovu prožila svoje rané dětství. Jako bych byla ve zvláštní mlze, časové smyčce, kdy všechno jde lehce a tak nějak jednoduše, bez velkolepého plánu, struktury a profesní kompetence, kdy si člověk připadá jenom jako nějaký nástroj vyšší moci, výkonná složka nějakého záměru, o jehož smyslu pranic neví…

Zážitek slova

Ani nevím, jaký to byl pocit, když jsem dopsala poslední slovo. Vím jen, že někde v tom bodě jsem opravdu naplno pochopila, že hmotnou podstatou myšlenky, a tedy i vzpomínky, je konkrétní slovo. A že když je na počátku slovo, může být na jeho konci pořádný a „echt“ osobní prožitek.

Moje vlastní dávné zážitky, teď už popsané a literárně zpracované, mě znovu dojímaly. Lidi, které jsem dávno neviděla, znovu ožili. Znovu jsem prožila pocit staženého žaludku spojeného s nedělním podvečerem, napětí před pěveckým vystoupením na schůzi odborářů, radost a pýchu ze složeného slibu skautských světlušek, vjem chladu od zmrzlých nohou, jak se přezouvaly z bruslí do studených galoší.

A na té cestě zpět jsem objevila ještě další poklady. Například to, jak už od dětství projevujeme svoje vlastní vlohy, jak naše nadání nedá jinak, než aby se dralo na svět všelijakými signály, které potom v hloubi věku dospělého marně hledáme a mnohdy obtížně interpretujeme.

Jak náš dar jedinečnosti vykukuje zpoza rohů našich raných zážitků, juká na nás zpod stolu, kde jíme hovězí polívku dětskou polévkovou lžící, a je přítomen v hloubi večerní tmy, když si v postýlce povídáme s medvídkem. Jak to, co je nám dáno, mnohdy přehlížíme, v rámci všednosti si nevšímáme toho nevšedního a neobyčejného v nás a kolem nás. Jak v běhu dospělých let zapomeneme to podstatné a míjíme příležitost přesvědčit se o tom, že náš život má už mnoho a mnoho let jasný směr a smysl.

Měla to být knížka pro moji mámu o našich společných lidech, dnech a svátcích – o tom, co jsme prožily. Měla to být intimní knížka o našich životech. O tom, proč jsem narozená v C‑dur. Mým záměrem bylo udělat radost sobě a jí. Jenže mě čekalo ještě jedno překvapení.

Začalo ji náhodou číst pár mých kamarádů, kteří s mým dětským časem neměli nic společného. Jejich reakce měla jeden společný jmenovatel: všichni se jejím prostřednictvím ocitli v krajině dětství, toho svého, vlastního. Plakali, smáli se, objevovali, chvěli se a zalykali dojetím a úctou ke svému vlastnímu životu.

Je mi teď díky tomu trochu více jasné, proč mě při psaní provázela taková povznášející lehkost. Naše příběhy jsou totiž zároveň intimní i univerzální. Jsou inspirovány archetypálním dějem, opakujícím se vzorcem dětského světa, který všichni máme k dispozici a který můžeme kdykoliv znovu prožít, poučit se z něj a najít v něm odpovědi na své nezodpovězené otázky. Dotknout se znovu sami sebe.

Náš život je v našich příbězích, které si bůhví proč málokdy připomínáme. Ani se neptejte, kolikrát jsem slyšela reakci: „Ježíši, to já bych si na nic ze svého dětství už nevzpomněl!“ Chci k tomu říci jediné: „Přátelé, a zkusili jste to někdy?“

Seberte odvahu a nechte se vést. Možná najdete poklad, ten svůj.

Úryvek z mé knížky Narozená v C‑dur

V červnu se zahrada večer kropí vodou z hadice a země voní vlhkem a na záhonech vykvétají trsy růžovobílých srdcovek. Sbíráme s maminkou do košíčku okvětní lístky červených růží. Jdu na Boží tělo do kostela Nanebevzetí Panny Marie. Mám podkolenky a šaty s volánky a bílé sandálky a košík s plátky růží. Rázem je ze mě princezna. Jdeme v holčičím průvodu a rozhazujeme lístky růží rukama kolem sebe a pak po těch růžích kráčíme, vznášíme se a někde před námi, ve stinném ambitu, voní kadidlo a klinká zvonek, vnímám jen tu lehkost a ten červnový den a tu vznešenost té holčičí chůze a něco ve mně už tehdy ví, že k nám holkám plátky růží patří a že můžeme po nich kráčet, vznešeně, jako princezny, a dokonce mít na nich i ustláno, když si to budeme hodně přát.