Myslím si, že každé lidské srdce je vždy čisté a je v něm spousta lásky. Jak se k té lásce dostat? Pokud se ptáme na svou cestu životem, na to, kudy jít a kam, na to, kdo jsem skutečně já, shoduje se většina duchovních a náboženských nauk v názoru, že hledat máme ve svých srdcích. Dost často jsou ale naše srdce uzavřena a střežena strachy a nezpracovanými zraněními, které během let vykrystalizovaly do zautomatizovaného chování, myšlení i cítění.
Každý jsme dávnou dětskou obětí, která se postupem času také provinila a proviňuje. Dokážeme si přiznat, že nejsme jen tím, kým se chceme vidět? Najdeme ochotu a odvahu podívat se na naše dávné křivdy a zranění? Dovolí nám to naše paměť, která, jak víme, těžké zážitky vytěsňuje? Budeme schopni uvidět svoji minulost bez příkras, a bude‑li to třeba, budeme schopni nad ní nějaký čas zpětně truchlit?
Jestliže byl důvod něco oplakat, velmi pravděpodobně uvidíme, že po fázi smutku se nám uleví. Budeme moci být o trochu víc v kontaktu se svým srdcem, protože část opevnění vystavěná před další možnou dávkou zranění se postupně boří. Možná ucítíme jemnější emoce a nálady, než jsme byli zvyklí.
Je to ovšem dlouhá cesta – za každými uzamčenými dveřmi do srdce mohou být další, které otevírají další poklady, ale i další bolest. Propadnout se do bolesti se nikomu nechce, natož když si ji ani v nejmenším nepřipouštíme a neuvědomujeme.
A nevědomost se z určitého pohledu zdá být tak sladká… Dokáže jako sladkosti ukolébat a uspat. A umí být návyková jako každá droga. Čím déle v ní pobýváme, tím hůře ji opouštíme, tím větší úsilí musíme vynaložit, abychom se jí zbavili, a tím větší obranné mechanismy si vytváříme na uhájení naší sladké nevědomé tváře – včetně tvrzení, že my jsme přece ti „vědomí“.
Ten, koho nezajímá, co všechno se v něm skrývá, bude velmi pravděpodobně ze svých neuvědomovaných zranění, bolestí a prohřešků obviňovat ty druhé. Na nějakou dobu ho může zaplavit pocit úlevy, že se své viny zbavil tím, když ji hodil na někoho jiného, a on sám pro sebe zůstal čistý… Úleva může přijít i díky uvolnění potlačené agresivity, která – nepoznána, odkud se vlastně bere – zaplavila „vhodný“ objekt. Pocit úlevy tohoto druhu ale nevydrží věčně.
Temná zákoutí duše chtějí také spatřit světlo světa, člověk chce být na hluboké úrovni viděn ve své celistvosti, nejen v podobě anděla spásy. Celistvý člověk si je vědom, že disponuje také schopností druhému ublížit. Celistvý člověk má díky tomuto uvědomění možnost prožít si svou vinu, která ho nakonec před vinou chrání. Takový člověk ví, že není naplněn jen andělským světlem, ale že se v jeho složité psychice mohou nacházet i entity s ďábelskými úmysly.
Zatemněná mysl
Pro hlubší práci se sebou samými už bychom měli umět vnímat druhé i z jiného úhlu než jen z toho, co mi mohou provést, anebo co od nich mohu získat. Čím více máme sami před sebou ukryt svůj stín a čím více nás ovládají naše zranění, dá se (neodborným jazykem) říct, že tím více máme nějakým způsobem zatemněnou mysl. Na mnoha příkladech je vidět, že čím více zatemněná mysl, tím menší míra soucitu k sobě a k druhým.
Člověk se zatemněnou myslí vidí jen sám sebe, a to ještě v pokřiveném zrcadle. Druzí jsou pro něj objekty jeho tužeb i záští, potřeb nebo neužitečnosti. I v takovém člověku sídlí srdce plné lásky a dětské čistoty, ale dotyčný k němu už asi ztratil přístup. Musel by nejspíš jako v pohádce o Šípkové Růžence vzít meč a začít si prosekávat cestu trnitou divokou džunglí táhnoucí se skrz zarostlé pěšiny dávných zranění a následných vin až do komnaty svého srdce.
Ten, koho někdy napadne, že zlo v sobě nenosí jen ti druzí, ale nejspíš také on sám, se může vydat na nebezpečnou výpravu s posláním uvědomit si ho, popřípadě zjistit, odkud přichází a co si s ním počít. Troufnu si tvrdit, že do detailu na jeho původ asi nepřijde, ale tou pozorností k vnitřním procesům, pocitům a stavům si může mnohého všimnout a mohou se mu otevřít hluboko zasuté vzpomínky.
Navázaný zájem o vnitřní svět nezůstává bez odezvy – nitro s ním začne komunikovat prostřednictvím snů, symbolů, synchronicity. A tyto elementy budou brnkat na struny jeho emocí. Velmi často mohou zesilovat pocity vzteku a hněvu, což jsou emoce, které mu asi nebudou neznámé, jen začnou nastupovat v jiném kontextu. Nebude tady už tak velká potřeba někoho jiného vyplísnit nebo zničit, ale nastoupivší vztek se může vztahovat k vlastním nenaplněným potřebám z dětství, a co je důležité, hněv může později vystřídat smutek, lítost a bolest.
Obecně jsou tyto emoce považované za negativní, ale v tomto kontextu by mohly být krokem vpřed. Namísto vyhýbání se jim je dobré pozvat je dál a v bezpečně ohraničeném prostoru (například v terapii nebo při pocitu stability a síly) zkoumat, kde sídlí moje bolest, co se se mnou děje, když ji prožívám, mohu ji vůbec unést? Tím zkoumáním nemám na mysli racionální úvahy o bolesti a rozvíjení stovek možných destruktivních myšlenek, ale uvědomění si pocitu a prožitku v těle: jak mi je, jak se teď cítím, když to bolí?
Můžu plakat?
Přijmout to, že mi není dobře. Vím proč, anebo nevím proč – ale teď to takhle je. Je to tak, jak to je.
Pro někoho může být prožitek smutku a bolesti spolu s pozorností zaměřenou na tělo dávno zapomenutý a postupem času vytěsněný zážitek. Bolest může být zaplavující a je zcela pochopitelné, že se jí bojíme a že ji, jak to jen jde, opouštíme, jenže bohužel spolu s tím se stává, že opouštíme i další emoce, že jich pak už nejsme schopni a z našeho života mizí i radost, láska, živost. Bez schopnosti prožívat, a to včetně bolesti, jsme polomrtví, cítíme pak už hlavně jen vztek a číháme na okolí, kdo na nás odněkud zase zaútočí.
Vyplatí se tedy jít do bolesti ze starých ran. A je dobré mít k tomu pomoc a podporu.
„Každé dítě si zaslouží mít v životě někoho, kdo ho bláznivě miluje!“ píše psychoterapeutka Karyl McBride ve své knize Budu vůbec někdy dost dobrá? (Will I Ever Be Good Enough?). Tohle by mohlo být návodné zvolání pro toho, kdo už začal cítit bolest nad něčím, na co si přesně ani nevzpomíná a co si během života přetřel neutrálním nátěrem a obhájil do podoby únosnosti.
Je dobré si přiznat, že únosné to pro dětskou duši vůbec nemuselo být. Je dobré si přiznat, že mě to mohlo poškodit. Teprve tak mohu přijmout sebe a potažmo svůj osud takový, jaký je. Tohle jsou karty, které jsem dostal, teď s nimi zkusím něco udělat. Na tu hru nemusím být sám. Když budu chtít a budu mít štěstí, najdu někoho, kdo mi dodatečně a aspoň v určité oblasti a v určitých momentech sehraje dobrou matku, která mě přijme, přiloží obklady na bolavá místa, obejme, pohladí a ukonejší.
A i kdyby to mělo být o desítky let později, než jsem to tehdy aktuálně potřeboval, stejně se to počítá, stejně to působí, nikdy není úplně pozdě.
Jestliže jsme připraveni a dodatečně i dostatečně zažijeme ochranu, respekt, náklonnost, důvěru a lásku, posílí nás to a může to oslovit naši dobrou zdravou část uvnitř nás samých. Ta ožije a začne pro nás fungovat jako podpora a ochrana, která velmi dobře vnímá naše pulzující čisté srdce žijící z touhy milovat a být milováno.
Líbí se vám Psychologie.cz?
Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.
