Jsou ženy, které otěhotní neplánovaně – může to být šok a může s tím být spojená spousta komplikací. V takovou chvíli jsou negativní emoce naprosto pochopitelné. Co když se ale objeví tehdy, kdy čekáte plánovaného, vytouženého a třeba i roky očekávaného potomka? Kde je radost, na kterou jste se tak dlouho těšila? Co se to děje?
Všude se prezentují obrázky šťastných rodinek, dítě je požehnání. Deprese v těhotenství a po porodu je tabu. Přestože potkávají mnoho žen, ty, které depresi zažily, si připadají osamocené. Prožívají pocity selhání a viny.
Zůstávají izolované, protože se obávají (a často právem) nepochopení ze strany okolí, pokud by jejich emoce vyšly najevo. Období, na které se tolik těšily, se stává peklem na zemi. Jak je to možné a co s tím?
Temná krajina emocí
Nejhorší, co se může stát, je, když kdokoliv, kdo se trápí, zůstane na své trable sám. Snadno ho pak silné emoce zaplaví. Aby se neutopil, nezbude mu než se od nich odstřihnout. Snažit se držet své emoce na uzdě, moc je neprojevovat a moc o nich nepřemýšlet.
Občas to jde líp, občas hůř. Každopádně si je ale dál nese životem, protože zůstávají uvnitř. Neprobádané, nepoznané, a proto neovladatelné – ať už si to člověk připouští, nebo ne. A je to těžké zavazadlo, které čas od času dokáže cestu pěkně zkomplikovat.
To když se přihlásí o slovo. Nečekaně a zpravidla pěkně zprudka, protože tlak, který nemůže ven, stoupá stejně, jako potřebuje ven pára z papiňáku nebo láva z nitra sopky. A stejně jako láva ničí okolí, podepisuje se vzrůstající napětí na vašem těle.
Jediný způsob, jak se s tíživými emocemi naučit zacházet, je důkladně je poznat. Postavit se k nim čelem a poctivě je prozkoumat, jakkoli je to těžká práce. Pomoci může psychoterapie. Nejen vám, ale také miminku, které všechno také vnímá, protože emoční prožívání je fyzický proces a miminko je s vámi tělesně propojené, je vaší součástí.
Vyhledat terapii tedy není selháním budoucí mámy, ale naopak zodpovědným krokem – i vůči tomu, koho za chvíli přivedete na svět. Je taky projevem odvahy: postavit se k problému čelem a řídit se vlastními smysly bez ohledu na to, co si o mně ostatní pomyslí, není snadné.
Jiný stav
Čím to, že se negativní emoce objevují v období, kdy by to málokdo čekal? Těhotenství je pro ženu obrovský zlom. Přestože si to ne vždy uvědomujeme, dotýkáme se v tu chvíli přímo a bytostně fyzicky tajemství života: nebylo nic, a najednou zázrakem přichází nový člověk. V nás.
Čeká nás porod. Jedinečný okamžik, ve kterém jsou matka i dítě stejně blízko životu jako smrti, spojený s emočním prožíváním nebývalé intenzity. I když už třeba nějaký máme za sebou, každý porod je jiný. Je to okamžik, který nelze naplánovat ani ovládat – proto je spojený s nejistotou, která nás činí zranitelnými.
Stát se mámou znamená získat novou sociální roli. S tou se sžívá i okolí, mění se naše vztahy – především s partnerem a s vlastními rodiči. Mění se i vztah ženy k sobě samé. Jak co nejlépe naplnit potřeby miminka, ale přitom nezanevřít na ty své, zůstat sama sebou?
Zažíváme pocit dosud nepoznaný: zodpovědnost za někoho, kdo je na nás stoprocentně závislý. V mnohých z nás přirozeně vzrůstá nervozita, jak to zvládneme – i u těch, které dosud problémy s vlastním sebevědomím neměly nebo nevnímaly.
Některé hůř spíme. Jiné z nás jsou náladové nebo nám není dobře. Všechny jsme ve fyzicky „jiném stavu“ – musíme mu přizpůsobit své aktivity (pohybové, stravovací, životní styl). A tak dále, a tak podobně. Víme, že dříve nebo později ve větší či menší míře ztratíme i finanční nezávislost.
Zátěžová zkouška vztahu
To všechno jsou zátěžové momenty, které spolu s námi prožívá i ten, kdo je nám nejblíž – nastávající táta. Mnohé muže trápí pocit bezmoci, když nemohou své partnerce pomoci a těžkostí ji zbavit, dokážou ji „pouze“ podpořit, což mnozí vidí jako selhání. Obávají se, zda situaci zvládnou.
K tomu mají nevýhodu, že chlapi nebrečí. Právě tenhle nesmyslný stereotyp, který máme zažitý, způsobuje, že mnozí muži svou citlivost vnímají jako slabost, a tedy ji nechtějí projevit. V co taková situace může vyústit? Už víte: emoce spolknou, nepoznají a pak je nedokážou ovládat. Doma, tedy v místě, kde hledáme útočiště a klid, nacházíme dva vulkány před erupcí.
Pokud jsme dosud jako pár vážnější konflikty neřešili a nějakými těžkostmi si neprošli, nevíme, jak z toho ven. Ale to napětí nás dusí. Proto není výjimkou, že i partneři v očekávání vyhledávají párovou terapii – jen se o tom nemluví! Anebo taky to, že se ještě před porodem rozejdou. Což je určitě horší varianta.
Sečteno a podtrženo: těhotenství ženy může být pro mladou rodinu krizovým momentem. Na krizi se můžeme dívat jako na průšvih a podlehnout jí. Nebo se k ní můžeme postavit aktivně: zjistit, jaké jsou její příčiny, jak se s nimi popasovat a jak se z nich poučit pro příště.
Můžeme si myslet, že nebýt dokonalý a dělat chyby je věc těch druhých – strkat hlavu do písku, kde pak taky zůstaneme. Nebo se na situaci podívat racionálně: přiznat si, že dokonalý není nikdo, ale že až když si vlastní slabosti dokážeme přiznat, máme možnost s nimi něco dělat.
V tom tkví síla osobnosti. Pokud chceme něco měnit, musíme začít u sebe. Je to jediná cesta, jak nepřenášet problém na dítě, které za nic nemůže. Nebo na partnera, který to těžko dokáže dlouhodobě unést. Ale taky jak sejmout vinu ze sebe samé tam, kde není namístě. Jaká úleva!
Jestli chcete svůj život změnit k lepšímu, je to možné – stačí začít. Nikdo jiný to za vás neudělá. Držím palce!
