O psychoterapii se někdy říká, že je škoda ji využívat jen jako léčbu pro lidi s duševními nemocemi, že by ji měl absolvovat každý, a lidem (a potažmo celému lidstvu) by pak bylo o poznání lépe. Zároveň ale například v prohlášení Globální psychologické aliance o současné neefektivnosti a nedostupnosti péče stojí, že „stejně neefektivní je, pokud dostávají péči lidé a skupiny, které ji nepotřebují, ve snaze po nadměrném uspokojování potřeb“.

Začnu krátkou ilustrativní kazuistikou, která zazněla na loňské Psychosomatické konferenci v Olomouci. Mladý pár, partnerka v pokročilém těhotenství. Oba společně vyrážejí na pravidelné romantické procházky. A po každém návratu domů ji rozbolí hlava, často až migrenózně.

V té krátké pauze, než jsme se dostali k pointě, se můj psychoterapeutický mozek rozjel na plné obrátky, a otázky a intervence naskakovaly samy: „Je něco, o čem spolu nemluvíte? Chcete mu něco říct, ale zastavujete se v tom a neříkáte to? Jak vy sama rozumíte tomu, co vám váš organismus prostřednictvím bolesti říká? Kdybyste mohla mluvit jen za svou bolavou hlavu, co by mi řekla?“

Možná by to byly hodiny, možná desítky hodin, než bychom pořádně rozpitvali celý vztah a jeho současnou vývojovou fázi. Jsou na začátku společné cesty, ona je gravidní. V pozadí se může roztáčet silný kolotoč obav, změna rolí, změna statusu, závislost na partnerovi, porod, péče o dítě, strach ze selhání, neosahané rodičovské kompetence, minulé zkušenosti s vlastními rodiči… Bože, je toho tolik, koho by z toho nerozbolela hlava? Nebo je to něco sexuálního? Nebo nezpracované trauma?

Konferenční příspěvek měly dvě šikovné fyzioterapeutky, které vzápětí velmi rychle ukončily mé fiktivní psychoterapeutické čarování. Ukázalo se, že partner je basketbalista, který má zraněné rameno. Na procházce se snaží romanticky a ochranitelsky držet partnerku kolem ramen, ale kvůli zranění si na ni prakticky svou ruku odkládá. Ona napíná šíjové svaly, aby zátěž kompenzovala, a výsledkem je bolest hlavy. Záhada byla rozklíčována a vyřešena za jednu návštěvu.

Ušpinit se od života

Tento krátký příběh vyvolává znepokojivé otázky, které jsou důležité jak pro odborníky v oblasti péče o duševní zdraví, tak pro jejich klienty či pacienty. Víme, že čelíme velkému nárůstu duševních potíží – z výzkumů, statistik i klinické praxe je to zřejmé. Nečelíme vedle toho ale také zvýšenému zájmu o péči v důsledku nadměrného patologizování, psychologizování a instagramového sebediagnostikování?

Žádný systém na světě nedokáže nastavit svou kapacitu tak, aby obstála a vyhověla všem, pokud první volbou zvládání potíží, nepohody či starostí bude vyhledání psychologa. Náš pohled na možnosti pomoci musí být širší. Příkladů podobných tomu úvodnímu bych našel celou řadu, objevují se skutečně téměř každý den:

• „Rozešla jsem se s klukem, mohl bys mi dát kontakt na nějakého fakt dobrého terapeuta?“
• „Mě už to v té práci štve, neznáš nějakého šikovného terapeuta?“
• „Potřebuji nutně terapii pro své dítě, má problémy s autoritami. Jsou mu tři roky.“

Tyto střípky konverzací jsou autentické stejně jako úvodní kazuistika. Těhotenství není nemoc. Rozchod není nemoc. Potřeba změnit práci není nemoc. A pokud má tříleté dítě „problémy s autoritami“, je to skvělá zpráva, protože se zřejmě vyvíjí zdravě. Poslední příklad navíc dokumentuje, jak můžeme jako rodiče sami vyrábět další pacienty a učit děti právě tomu nefunkčnímu vzorci, kdy je první volbou a odpovědí na téměř jakýkoli problém psycholog či psychoterapeut.

Samozřejmě i uvedené příklady mohou být součástí širšího problému, mohou být článkem v řetězci konsekvencí, které povedou k prohlubování potíží, a tak dále. Mým cílem není bagatelizovat je ani lidem rozmlouvat odbornou pomoc. A také to rozhodně není výzva problémy neřešit, nemluvit o nich, popírat je nebo přehlížet!

Chci přispět k uvědomění, že ve skutečnosti jsou velmi často přirozenou součástí našeho bytí. Život generuje zátěž jako běžný průvodní jev naší existence, nelze se jí vyhnout a ani to není žádoucí, protože ve skutečnosti máme většinou dost vrozených zdrojů na to, abychom ji mohli nést. Jinými slovy: to, že se někdy necítíme dobře, není špatně.

Mohlo by vás zajímat

Šest kroků k duševnímu zdraví

Tyhle rady se opakují z prostého důvodu: opravdu fungují.

Přečíst článek

Ostatně i Sigmund Freud mluvil o bezpodmínečném neštěstí jako o běžném stavu člověka, stejně jako Buddha mluvil o základní nespokojenosti se stavem bytí (dukkha) jako o přirozené součásti života. Ano, život nás ušpiní, zasáhne, zraní, otestuje, pomačká, zklame, rozbrečí, vyčerpá, naštve. A my si v takových chvílích často s Mirkem s odkazem na výše uvedené velikány pokládáme jednoduchou otázku: „A co když je to takhle v pořádku?“

Sebepéče na prvním i posledním místě

Ne, nesnažíme se vás uchlácholit lacinými moudry. Je jasné, že zátěž někdy přesáhne naši výbavu zvládacích schopností. Smyslem tohoto článku je ale také upozornit na skutečnost, že máme mnohem širší možnosti, jak své potíže řešit.

• Patří k nim například sebepéče na všech doporučovaných úrovních: pohyb, strava, spánek, vynechání návykových látek, sociální kontakty, stresmanagement.
• Sebepéče s využitím dostupných odborných vodítek – článků, podcastů, přednášek…
• Podpora rodiny, partnera či partnerky nebo přátel. Neformální podpora komunit, sportovních či jiných zájmových skupin.
• Podpora odborníků z jiných odvětví či lidí s vlastní zkušeností, svépomocné skupiny.
• E‑health programy, skupiny na sociálních sítích, online programy. Telefonické linky první pomoci.

To všechno a mnoho dalšího může být v našem zorném poli dříve, než naše oči zabrousí na horizont a spatří tam psychologickou ambulanci. A i když ji spatří a navštíví, je klíčové myslet na to, že sebepéče (ideálně opět na všech úrovních) by měla pokračovat i po celou dobu probíhající odborné péče, jinak bude efektivita poskytnuté pomoci o dost nižší. Světová zdravotnická organizace o tomto principu píše mimo jiné ve svém reportu o duševním zdraví z roku 2022.

Zároveň je tu ale ještě jiná možnost pohledu. Pokud přijmeme, že život je ve své podstatě strastiplný, stojíme před dvěma základními cestami, jak na tuto skutečnost reagovat. První z nich je orientovaná na problém – snažíme se změnit své myšlení, chování nebo tělesný stav tak, abychom se cítili lépe. Druhá cesta spočívá v prostém přijetí nespokojenosti jako neoddělitelné součásti života.

V současnosti se stále častěji objevují přístupy, například v oblasti léčby závislostí, které zdůrazňují všímavé pozorování, akceptaci a neposuzování prožitku místo snahy o jeho okamžitou regulaci. Pokus o změnu totiž často posiluje vyhýbavé chování a sama nespokojenost se pak stává spouštěčem dalšího utrpení a náhradních strategií – ty někdy paradoxně mohou být i zdravé.

Běháme, abychom se cítili lépe. Zdravě jíme, spíme, meditujeme, obrážíme workshopy a webináře – stále s cílem cítit se lépe. Ale právě tato podmíněnost (někdy až obsese a posedlost) stavu „být v pohodě“ může prohlubovat úzkost, strach, napětí a lpění.

Ve výsledku bychom tak jako odborníci měli na jedné straně propagovat zdraví a na druhé se snažit chránit před hypochondrií a neurotickou sebepéčí. Tento rozpor volá po hlubším pochopení – možná nikoli po dalším zlepšení, ale po tichém souhlasu s tím, co je.

Ze zdravých součástí zdravý celek

Jsme si vědomi, že tento krátký článek nutně zjednodušuje složité a závažné téma. Jeho součástí by mohlo být také pojednání o tom, pro koho vlastně je psychoterapie indikovaná (a v jaké podobě a modalitě), a pro koho není, protože ne všichni klienti a pacienti z ní dokážou profitovat. Mohli bychom se zamýšlet nad tím, že ukončování některých psychoterapií může být těžké právě proto, že možná nemusely ani začít.

A určitě bychom měli upozorňovat a opakovat, že lidé stále ještě tápou v tom, kde hledat odpovídající pomoc – často chtějí řešit ve zdravotnickém sektoru potíže, které svým charakterem patří například do manželských či školních poraden a naopak. Mimo jiné se tím potom zvyšuje nedostupnost našich služeb a ta zase vytváří prostor pro rozličné psychošmejdy, kteří v utrpení druhých vidí především svůj snadný a rychlý výdělek.

V tuto chvíli nám ale přijde důležité nabídnout protiváhu ke snahám zachraňovat svět prostřednictvím náborů do armády psychoterapeutů. Ani ten sebelepší náborář na světě totiž nedá dohromady takovou hordu specialistů, která by uspokojila potřeby všech.

Jak je psáno v již zmíněném prohlášení Globální psychologické aliance: „Účinná pomoc není určena optimální kvalitou individuální péče, ale charakterizuje ji mimo jiného dostupnost, efektivnost a zdravotní stav populace jako celku.“ Ten celek tvoříme my a ke zlepšení potřebujeme dodržet několik následujících pravidel:

• Zorientovat se v možnostech svépomoci a sebepéče.
• Převzít zodpovědnost za své zdraví.
• Nečekat, až se psychická nepohoda rozvine do psychických potíží a ty do duševní nemoci.
• A v případě nutnosti odborné pomoci ji hledat na správném místě.

Rozhodně to není snadné. Ale rozhodně je to možné a dostupné. A rozhodně to za to stojí.