O co více musí člověk ve vnějším světě čelit chaosu, nejistotě, násilí, povrchnosti a ztrátě smyslu konání, o to více se v jeho duši vynořují kompenzační síly, které mohou mít různou podobu. Může je vnímat jako touhy po dobru, silné osobní vůli, sebeovládání, mravnosti, po smysluplné práci, životě a existenci, či dokonce mohou dosahovat i nadosobních podob duchovních a náboženských symbolů. A naopak, čím více si je člověk jistý sám sebou a tváří se, že se ho nic nedotýká, organizují se v hloubce jeho nevědomé duše děje, které vrhají do vědomí stíny pochybností, úzkostí, strachu, obav, nejistoty a neurčitosti. Tak je v člověku vytvářena rovnováha, která volá po následování.

Lidská duše – uvězněná za mřížemi intelektu – přichází člověku na pomoc všude tam, kde již intelekt jako samovládce nestačí. Víra v inteligenci duše je v člověku často pohřbena pod vrstvou myšlení. Dokážeme do sebe nasypat tolik mentálního harampádí jen proto, abychom si udrželi pozitivní obraz sama sebe a aby život mohl dál nerušeně plynout v normalitě a stereotypu.

To ovšem platí jenom potud, pokud se nezačnou v nitru dít věci, ať už je našinec vědomě přivolal (meditací, zkušenostmi s látkami atd.), nebo se probudily samy spolu s nějakou životní událostí. Člověk není v této situaci ničím chráněn a probouzející se nitro jej vyvádí z míry.

Většinou se prostě nemá čeho chytit, aby si s tím poradil nějak jinak, než že se bude tvářit, že to neexistuje (popírání a potlačování) a pokračoval dál v planém filosofování, pěstoval si iluzi, že to nějak samo zase zmizí, nebo se tím nechal pohltit. Poznat a pochopit smysl toho, co se odehrává v lidské duši, je právě otázkou sebepoznání.

Přiznání k duši

Psychoterapie je ve svém širším pojetí vlastně sebepoznáním. Proto automaticky každá terapie s určitou dávkou sebepoznání předem počítá a bez sebepoznání není možné dosáhnout žádného uspokojivého vývoje situace, v níž se člověk přicházející na terapii nachází.

To, co člověku chybí, aby spočinul v rovnováze, se nachází většinou za hranicí jeho vědomí. Pokud je jeho vědomí uvězněno jen v síti myšlení, intelektu, společenských konvencí a přijatých vědomostí tak, jak tomu většinou bývá, a navíc si myslí, že jeho duševní život je produkován bílkovinou hmotou, tedy mozkem, čeká ho nesnadný úkol – přijetí duše, buddhisticky řečeno, poznání toho, co je jeho mysl.

Z analytického úhlu pohledu je sebepoznání proces uvědomování toho, kdo jsem Já, odehrávající se postupným návratem nejen v čase, ale i v hloubce prožívání. Proces, během něhož mapujeme a znovuprožíváme vztahy a způsoby, v nichž jsme byli vychováni. Hledáme přesvědčení, iluze a zhoubné návyky, jež limitují naše myšlení, cítění, vnímání a chování. Poznáváme svoji skrytou vnitřní osobnost, její hranice a všechno to, řečeno poněkud metafyzicky, z čeho vzniká a v čem také zaniká. Nedílnou součástí sebepoznání je kultivace ducha, a umění ohraničení, sebeovládání a rozlišování tak stojí v popředí praktického života.

Každá terapie i sebepoznání usiluje o postupné rozšiřování hranic vědomí.

Ať je to tak či tak, jednoduše řečeno: osvobozujeme se. Vyvíjíme se ve vnímání sama sebe. Zkrátka odkrýváme skrytá, nevědomá a hluboká území duše (mysli), abychom si uvědomili sami sebe a znovu nabyli skutečného sebevědomí.

Abychom toho však byli vůbec schopni, musíme si umění budovat vědomí pozorováním, vnímáním a pociťováním vnitřních procesů osvojit.

Situace se má tak. Někdo přijde na terapii a chce porozumět tomu, co se v jeho životě děje, ať už jsou příčinou jeho příchodu nějaké vztahové peripetie, nebo se přímo nachází uprostřed své osobní krize. Někdo se zase naopak vydá poznávat svůj vnitřní svět zpříma, cestou meditace. Chce se podívat dále za své myšlenky, hlouběji do sebe, ne proto, že se nachází v krizi, ale třeba z důvodů dosažení vnitřního klidu či sjednocení. Oba jsou však v jednom na tom úplně stejně.

Ať už patříte do skupiny těch, kteří se primárně rozhodli jít cestou meditace, nebo jste ti, kdož vyhledali terapeuta, oba se potkáváte a seznamujete na své cestě se svým nitrem, potkáváte svoji mysl, chcete‑li duši, a její obsahy. Vydáváte se za hranice vlastního vědomí a tím místem, kde se setkáváte, je území, která analytické psychologie označila jako nevědomí – nevědomá mysl.

Putování po nevědomí

Cesta nevědomím je někdy velmi dlouhá a mnohdy i vyčerpávající pouť. Hranice vědomí jsou hranice svobodné vůle. Proto každá terapie i sebepoznání usiluje o postupné rozšiřování hranic vědomí. Každý, kdo se na vlastní kůži s procesy nevědomí utkal a nezůstává uvězněn pouze v síti představ a filozofování o tom, co nevědomí je, ví, jak těžké je držet si nad některými obsahy nadhled, jak složité je vymanit se z jejich moci.

Ať už se jedná o stereotypní vzorce, řekněme programy, či zděděné představy, které se uchovávají v našem společném nevědomí, nebo o to, s čím se na začátku utká každý z nás: vytěsněné subjektivní citově a emočně nabité obsahy spolu s limitujícími stereotypními přesvědčeními, které jsme si zvnitřnili v tomto životě. Řekněme, že jsou ziskem tohoto života. Jejich rozkrytím a uvědoměním je možno je překročit.

Mnozí pochybují, že nějaké jiné obsahy než ty, které nosí ve vědomí, vůbec existují, mnozí ani netuší, že je v sobě nosí (a proto jim ve všem podléhají), a nemnozí už vědí, že jsou přímo ze svého nitra ovlivňováni něčím, co je táhne ke dnu, dává jim pocítit úzkosti, méněcennosti a staví je do pozice bezmocných obětí.

Ti si začínají uvědomovat, že se uvnitř jejich mysli nacházejí citově a emočně nabité obsahy, které významně proměňují jejich myšlení, zakalují vnímání, dokreslují vědomou realitu a zanechávají stopy všude tam, kam se promítnou (nevědomí se promítá do vnějšího světa). Tyto obsahy podmiňují každodenně naše chování, jednání, rozhodování a jsou často skrytými motivy pro to, jak žijeme (a žít nechceme), a to v rozsahu, který si jen těžko připouštíme.

Tam, kde se nevědomé obsahy uvolňují a dostávají se ke slovu, vstupují do konfliktu s vědomým Já a jeho postoji. To je místo, kdy začíná člověk prožívat nějaký rozpor, konflikt, a cítí, že má nějaký problém (ať už sám se sebou, nebo bojuje s něčím zvenčí). Vnímá, že něco jiného je jeho vědomé chtění a něco jiného je tlak pocitů a emocí, jež toto chtění významně nabourává, modifikuje či spoutává. Že se jinak cítí, než chová, že jinak myslí, než jedná, a že je tedy v rozporu sám se sebou.

To vytváří na člověka zevnitř někdy až dost velký tlak, který mnohdy není těžké si uvědomit. Každý z nás se snaží toho tlaku zbavit. Ten, kdo není dostatečně vědomý, snaží se zahladit stopy těchto konfliktů vytěsňováním a potlačováním, než začne chápat, že tyto konflikty jsou cestou vývoje a že vytěsňováním se dostává do stále většího sebeodcizení, které se může projevit třeba jako deprese. Nikde není psáno, kdy a jak komu svitne a začne se sebou něco dělat. Přestane se (převážně velmi rozumně) bránit a vydá se na cestu sebepoznání.

Meditací člověk získá přímý kontakt se životem, s bytím a s přítomnou realitou.

Ten, který se vydal cestou meditace, právě proto, aby se podíval hlouběji do sebe, si tento tlak začne uvědomovat také. Tlak, který díky přesunu pozornosti do nitra vnímá, vychází rovněž z jeho nevědomých předpokladů. Proto se i on chce všech podmíněností zbavit. Pozorností upřenou do nitra se meditující vydá na dlouhou cestu nevědomím a i jemu se začnou manifestovat uzamčené osobní psychické obsahy. Na tom není nic zvláštního, ani podivného, ale pro vědomí, které není ničím chráněno, je to poměrně ohrožující stav.

Každý, kdo se setkává s tím, co píšu, ví, že nevědomí a jeho obsahy mají někdy velmi rozkladný účinek na vědomé Já. Znamená to, že je člověk vystaven emocionální, paranoidní, rozpolcené, chaotické, emočně a citově nevyzrálé a nestabilní podstatě nezkultivované mysli. Z toho má pochopitelně každý strach, protože jeho zdánlivá stabilita vědomí je narušena a věci už se nedějí tak jako dříve, nehledě na to, že mnozí z toho mohou až onemocnět, doslova.

Je jasné, že v takové situaci, kdy je člověk vystaven tlaku nevědomí a chaosu, ať už je to meditující nebo ten, kdo přišel na terapii, jsem dalek jednoduchých a levných řešení, které problém vyrovnání se s konfliktem jen oddálí, nebo jej zahladí zpět do nevědomí. Je tedy nasnadě, že určitému typu práce s vlastním nevědomím se prostě nevyhneme. Pojďme se společně podívat na podstatu toho, proč je meditace zásadním nástrojem sebepoznání a čím vlastně správná meditace je.

Nárok terapeuta, že je potřeba meditovat, vyvolá ve vás otázky. Začnete se pídit v touze získat patřičnou víru a motiv po tom, co vám meditace přinese. Druhou věcí, která vás bude zajímat, je to, co je vlastně ústředním tématem, podstatou takové meditace. Odpovědi na tyto otázky mi přijdou jako klíčové.

Proč meditovat

Sebepoznání vyžaduje, aby se člověk naučil nevytěsňovat či neoddávat se svým špatným stavům, ale začal je pozorovat. To znamená, aby i přes pokušení zbavit se jich (na jedné straně), nebo se jimi nechat strhnout (na straně druhé), zůstal objektivní a udělal ze svého špatného stavu objekt svého pozorování a nedovolil mu tak stát se dominujícím prvkem ovládajícím jeho úsudek a chování.

Musí se pokusit o to, aby k němu jeho emoce, nálady, úzkosti a podráždění hovořily. Dát jim příležitost vyjádřit se obrazem, fantazií, myšlenkou, představou či jinak. Jinak řečeno, meditační praxe člověku umožňuje, aby – když ho přepadne špatná nálada, deprese, lítost či jiný stav – opustil hodnocení, obrany a kontrolu, obrátil ke svým stavům pozornost a učil se je poznávat a  přijmout.

Nejde tedy jen o to, jít pouze za pomyslným cílem sjednocení či osvícení, ale také o to získat jednoduchý otevřený nadhled nad životem, nad sebou. Jinými slovy, meditací člověk získá přímý kontakt se životem, s bytím a s přítomnou realitou. Získává pocit: jsem tu, teď a tady. Vstoupí do přítomnosti.

Nácvik meditace vytváří proud nepřetržitého uvědomění všeho toho, co nás v životě strhává, podmiňuje a ovlivňuje naše jednání a motivuje či demotivuje ve vztahu k životu, k ostatním lidem či k sobě samotnému.

Centrálním tématem, podstatou a východiskem z duševní nouze správné meditace je tedy pozornost a její kvalita. Na obrovský potenciál a vliv pozornosti v našem životě jsem upozornil v knize Taková normální oběť v souvislosti s procesem formování mysli výchovným působením společnosti a rodičů. Je tedy logické, že ta samá pozornost bude hrát klíčovou roli v situaci, kde se budeme osvobozovat a půjdeme zpětným mechanismem, tedy navracet se zpátky od přejatých přesvědčení k sobě samému. V meditaci je tudíž pozornost a její budování opět ústředním tématem. Je tedy s podivem, kolik formálních témat se v souvislosti s meditací řeší, když jde hlavně o budování pozornosti a kvalit její vyspělejší sestry všímavosti.

Pozornost, všímavost, rozlišující vědomí

Pro hlubší rozlišení je potřeba vsunout poznámku pro ty, kteří se meditací zabývají a vědí do hloubky. Buddhismus razí pojem všímavost. Já sám jsem s tímto slovem v naprostém souladu, avšak mám potřebu jej spojit ještě s termínem rozlišující vědomí.

Všímavost je totiž jakýsi dejme tomu vyšší, kvalitnější, či hlubší stav pozornosti – řekněme, že to je vědomí, které nese v sobě kvality, které nám umožňují rozlišovat na stále jemnější a jemnější úrovni obsahů vlastní mysli. Přináší naší chaotické, ospalé, tupé a neklidné mysli skutečně dostatek světla, tedy klidu, bdělosti, pronikavosti, jemnosti a pružnosti, abychom byli schopni rozlišování a skutečně cítili, vnímali a uvědomovali si, co se to v nás skutečně děje.

Meditací získáváme světlo, abychom se ve tmě a chaosu paranoidní mysli zorientovali, a čisticí prostředky, abychom ji mohli vyčistit.

Proč je růst kvalit pozornosti, chcete‑li všímavosti, pro naše uvědomování a rozlišování klíčovou věcí, lze pochopit skrze jednoduchou metaforu.

Představte si vlastní nitro symbolicky jako místnost, která je vybavena nábytkem. Je tam třeba stůl, na něm květina, křeslo, postel, koberec, květináč, je tu okno, obraz… I když se tato představa liší od nitra tím, že je statická, není dynamická, poslouží nám dobře k ilustraci toho, oč nám v meditaci jde. Když je v místnosti tma, nemůžeme nic rozlišovat. Tak vypadá neprobuzené vědomí. Nepoznáme stůl od křesla, přestože tu jsou.

Když budeme postupně rozsvěcovat, v malém šeru již předměty uvidíme – jak samy o sobě, tak ve vzájemných vztazích. Čím víc bude světla, čím více se bude mysl meditací probouzet a získávat kvality skutečné všímavosti. Tím více budeme rozlišovat i to, jaké ty předměty jsou, nejen jejich tvar, ale i strukturu, zkrátka každý jejich detail. Ale pokud bude světla dále přibývat, stane se, že ve světle počnou zase mizet, až při určité velmi oslňující intenzitě opět ve světle zmizí.

Vhled do podstaty jevů

Tato symbolická představa však nemluví o hlavním, nejpodstatnějším a v pravém slova smyslu vhledu, který meditace přináší. Vhledu do podstaty jevů.

Pokud si představíme, že do místnosti vstoupí mechanický fyzik, vidí předměty. Koberec, vázu atd. Pokud do místnosti vstoupí kvantový fyzik, co uvidí? Uvidí energii, prapodstatu všeho, která kmitá na určité frekvenci a vytváří tak rozdílné formy jednoho a téhož.

Ano, takový vhled vám všímavost může přinést. Vhled, že podstata všech jevů je naprosto stejná. To, co stojí za touto podstatou, není však již otázkou vědomí a obsahů, ale prázdnoty. Buddhismus jí říká nirvána, mystik ji má za Boha.

Tvůrčí přístup k meditaci

Meditovat na výkon je nesmysl, to každému dojde. Meditací získáváme světlo, abychom se v té tmě a chaosu paranoidní mysli zorientovali, a čisticí prostředky, abychom ji mohli vyčistit. Světlo, o kterém jsem mluvil na začátku, potřebujeme tedy jako sůl.

Meditace je práce na duchu. Duch je také o rozlišování dobrého a zlého, řekněme prospěšného o neprospěšného. Když vezmeme v potaz, že to, co nás nejvíce odlišuje od sebe navzájem, je naše subjektivní cítění, je jasné, že rozlišování se bez něj neobejde.

A co nám meditace přinese pro náš vztahový život? Žádná meditace vás nenaučí vztahovat se, ale umožní vám uvědomit si to, co se s vámi děje, co cítíte a vnímáte a proč se chováte, jak se chováte, a to hlavně v konfliktních a emocionálně vypjatých vztahových situacích, které bývají v praktickém životě ohniskem problémů většiny z nás.