Poutníci a průvodci existují odjakživa. Putovali krajinou a sdíleli životní moudrost. Doprovázení životem se záhy chopila církev a zaměřila pozornost do vnitřního světa. Monopol si nakonec přisvojila psychologie a vnitřní svět usadila mezi čtyři stěny. Příroda nám nabízí oproti terapeutickému křeslu jinou dimenzi zážitku: pořádně se v lesní lázni vykoupat a do toho ještě odvést kus práce na sobě.

Stále více si uvědomujeme, že máme kořeny, které nevyrůstají z betonu, a že naši předci nepochází z paneláků. Začínáme se vracet k přírodě jako prostředníku k vlastnímu duševnímu zdraví. K přírodě se stále více obrací i psychologové a terapeuti, kteří začínají mezi stromy terapeuticky pracovat.

Zcela zvláštní příležitost v tomto nabídlo koronavirové období: mnozí klienti nechtěli započatou práci na sobě přenést do online prostoru, a tak se svými terapeuty vyměnili čtyři stěny za Stromovku. Slyšel jsem i od svých kolegů, že měli svou terapii nebo supervizi v parku, a měl jsem z toho radost. Vyrazit s klientem ven totiž rozhodně není jen nouzové řešení.

Potenciál terapie v přírodě

Chci se s vámi podělit o několik zkušeností, které dokazují potenciál přírody pro terapeutickou práci; na konci pak najdete pár odkazů k teoretickému rámci. Možný přínos terapie v přírodě spočívá zejména v pohybu, autenticitě, prostředí a prostředcích.

V klasické terapii „jednou týdně na padesát minut“ mi klient – říkejme mu třeba Petr – popisoval, jak se topí ve změti svých myšlenek, že se mu nedaří z černoty vnitřního světa vymanit, cítí se zahlcený. Jeho vnitřnímu světu jsem se snažil porozumět, přicházet s jednotlivými vhledy.

Na několikátém sezení mě překvapila energie, s kterou Petr vstoupil do místnosti: jako kdyby zářil. Zmiňoval, že se o víkendu vydal na výlet k České Třebové. Proč tam? Nevím. Vzal si s sebou notýsek, aby si v přírodě ujasnil myšlenky, pěkně si je roztřídil, zapsal. Zmiňoval, že v tomto ohledu selhal, ale že to neznamená, že by si výlet neužil, protože byl „tady a teď“.

Prociťoval každý svůj krok, byl s podněty přírody, se svými smysly. Nemyslel. I přesto, že se mu následně vybil telefon a byl tím pádem ztracený, nezoufal. Objevil pro sebe novou kvalitu: je schopen nemyslet a vymanit se z černoty, která ho tak trápila. I to byl důvod, proč jsem se rozhodl věnovat přírodě při terapeutické práci více pozornosti.

Pojďme na vzduch

Všichni jsme zřejmě okusili to, co potvrzují i výzkumy, a sice že nás pohyb vede k větší kreativitě. Dáme si pauzu od pracovní činnosti a můžeme se snadněji nadechnout, získat rozhled, zamyslet se. S terapeutickým potenciálem pohybu se pracuje v arteterapii, taneční terapii, při práci s traumaty. V přírodě potenciál spočívá ve změně, střídání chůze a posezení a také ve volbě cesty.

Při jedné cestě se mi klient po přibližně čtyřiceti pěti minutách zmínil, že je překvapený, jak nekomfortně mu je v pozici, kdy má cestu vést, rozhodovat, kudy půjdeme. Myslel si, že mu bude vyhovovat svoboda volby, ale nakonec zmiňoval, že v sobě cítí nepokoj už docela dlouho. Dostali jsme se tak k tomu, proč jsem to neslyšel dříve, a následně k sekvenci protože, protože, protože…

Důvodem bylo, že mě nechtěl omezit, a zároveň si uvědomil, že se mu něco podobného děje jak v pracovním, tak i osobním životě. Pocit, že nikoho nechce omezit, tak následně probublává a za doprovodu pochodu „papinova hrnce“ končí nezamýšlenými a nechtěnými důsledky. Pohyb a volba cesty se tak staly učícím momentem a pomohly k objevení vzorce.

Příroda jako zdroj podnětů

Všechny terapeutické přístupy se shodují v tom, že vztah terapeuta a klienta je nejpodstatnějším elementem v cestě za seberozvojem. Jednotlivé přístupy však oscilují na škále direktivity – některé jsou direktivní více, jiné méně. V některých přístupech je terapeut odborníkem, v dalších je tak trochu průvodcem nebo pomyslnou tenisovou zdí, o kterou si odrážíme balónek.

Řekl bych, že při terapii v přírodě vstupuje do popředí terapeutova autenticita, je snáze dostupná. Díky tomu může být autentičtější i klient a potažmo celý vztah. Příkladem může být samotné putování, ve kterém jsou klient a terapeut spolu. Prostředí a počasí, které nemáme plně pod kontrolou a nějak na ně reagujeme. Přestávky na svačinu nebo na toaletu nás vrací do „tady a teď“.

Ve srovnání s arteterapií je klasická terapie v místnosti trochu ochuzená o výrazové prostředky. V přírodě se samotné prostředí stává její nedílnou součástí. Vzniká tak poměrně velký prostor k využití imaginací, synchronicit nebo třeba všímavosti. Samotná cesta se může odrážet v povídání klienta.

Při jedné cestě jsem klientovi říkal, že je na sebe přísný, že mi připadá, že se bičuje a že mám chuť mu bič vzít a zahodit. Jeho reakcí bylo, že zvedl klacek a zahodil ho vší silou do dálky. Kruh se uzavřel. Přírodní prostředí nás přirozeně vede k práci s tělem. Jako kdyby se práce s tělem v přírodě více nabízela, byla jednodušší.

Vstoupit do ticha

Jiný rozměr dostává v přírodě i společné mlčení. Ticho je přirozenou součástí lidské komunikace – má svou informační hodnotu, kterou ne vždy doceňujeme. V terapii hraje ticho významnou roli a otevírá zajímavé možnosti pro obě strany. Mohou díky němu vyrašit podnětné myšlenky a fantazie, můžeme nabrat síly, uvědomit si sami sebe. Ticho může přijít jako nabídka („zkusíme teď oba mlčet“) nebo se objeví spontánně.

Tak jako tak v rámci psychoterapeutického procesu můžeme mluvit o produktivním, neutrálním nebo neproduktivním tichu. Produktivní ticho je (při troše zjednodušení) ticho příjemné, tvůrčí, kdy si klient na něco sahá, něco prožívá, něco se děje, případně i kdy je jen tak v klidu, v jistém spočinutí. Na druhou stranu můžeme prožít takové to nepříjemné, rušivé, trapné ticho, které terapeuta a klienta vzdaluje, tak trochu narušuje vztah, pokud takové ticho nezpracujeme.

Při terapii v přírodě si můžeme prožít i estetické ticho, případně ticho všímavé. Příkladem může být pozorování, jak se odráží sluneční svit od hladiny jezírka, jak vítr vytváří vlnky a podobně. Při delším terapeutickém procesu v přírodě můžeme hovořit o luxusu ticha: v terapeutické místnosti může být pár vteřin divných, zde můžeme sedět i (až skoro všímavě) pár minut.

Co říci závěrem? Nemusíme čekat, až nás vyžene ven další vlna zdravotních nařízení. Můžeme brát klienty do parku a také si klienti o park mohou říct. Několik kolegů mi zmiňovalo, že si jejich klienti park nebo jiné přírodní prostory vyptali a že pro další sezení vyměnili stěny za stromy; frekvence může zůstat taková, na jakou jste zvyklí. Neříkám, že je terapie v přírodě pro každého, ale zároveň v sobě obsahuje zajímavý potenciál, který by bylo škoda nevyužít.

Více k tématu:

Zájemcům mohu doporučit knihu Martina Jordana Nature and Therapy, která pokrývá:

• evidenci psychologického a léčivého potenciálu přírodních míst,
• porozumění terapeutickému vztahu a jedinečným terapeutickým procesům, které se objevují ve venkovních přírodních prostorech,
• přenesení vnitřní terapeutické práce do venkovního prostředí,
• praktičnost nastavení a spuštění terapeutické relace mimo prostředí místnosti (příkladem může být, jak zareagujeme, když potkáme klientovy známé; v prvé řadě je dobré téma otevřít ještě dříve, než situace nastane).

V knize Ecotherapy uvádí Jordan příklady programů a jejich dopadů, které byly doprovázeny výzkumnými aktivitami. Jedná se o benefity přírody v paliativní péči, vnímání přírody jako prostředníka pro zotavení z krize, přírodní terapie spjatá se stresovými poruchami. V neposlední řadě práce s přírodou vedoucí k emočnímu rozvoji, objevování, autonomii a pocitu sounáležitosti.