Ještě před čtyřiceti lety byl samotný otec s kočárkem ojedinělý úkaz, dnešní tátové se o děti starají mnohem intenzivněji. Psychoterapeut Michal Dvořák otcovství považuje za krásné, i když náročné dobrodružství. Nejen v rámci své profese k němu přistupuje hravě i zodpovědně.
Rodičovství se učíme zejména v rodině a někdy to učení probíhá stylem: Tohle dětem nikdy dělat nebudu! U osob v pomáhajících profesích bývá dětství často drama, které je přivede k sebepoznání a práci s lidmi. Jak tomu bylo u vás?
Moje dětství probíhalo hezky. Táta je neskutečně hravý a hodně mi do života dal, především tu hravost a srandu. Pro mne a sestru u nás v Bystřici u Benešova založil buňku tábornické unie, abychom měli kam chodit, vytvářel celotáborové hry… A oběma zvlášť nám večer vyprávěl pohádky, které si vymýšlel. O tři roky mladší sestře o trpaslíčkovi, mně o kravičce s telátkem. Já chodil do sestřina pokoje poslouchat ty její, ona pak ke mně. Oba rodiče se nám hodně věnovali i ve sportu. Pro jejich generaci přelomu padesátých a šedesátých let byl typický tramping.
