Proč bychom se měli zabývat výrazem, který se v běžné mluvě skoro nepoužívá? V dnešní hektické době je schopnost dobrovolně se v něčem omezit neocenitelná pro dosažení duševní pohody a klidu, paradoxně ale i bohatšího života. Jde o ztracené umění, které z našeho života vyhání vše zbytečné a marnivé. Tím nám otevírá možnost držet se pouze toho podstatného a smysluplného. Největší kouzlo střídmosti spočívá v osvobození se od záplavy vnějších podnětů, v získání svobody rozhodnutí a kontroly. Možnosti zvolat: „Moc nad sebou mám já, ne náhodné impulzy zvenčí.“

Většina z nás k pobavení psychoanalytiků věří, že jsme poměrně uvědomělý druh – děláme racionální volby a kontrolujeme své žádosti. Přesto si u pokladny koupíme pamlsek, byť jsme ještě před pár vteřinami byli přesvědčeni, že nic dalšího nepotřebujeme. Moderní svět spěchá nadzvukovým tempem a láká nás, abychom dělali to samé. Ze všech stran se na nás valí podněty se záměrem vzbudit v nás touhu a ovlivnit naše jednání.

Bojíme se, že zůstaneme pozadu, sami anebo jen chceme využít všech možných příležitostí a cítit se hodnotně. Zmítáme se mezi věčnými vlnami pokušení. Je vůbec možné mít pod takovým tlakem svobodnou vůli? Otázka je namístě. Právě tady se ukazuje obrovský potenciál střídmosti jako protilátky k nástrahám moderní existence. Střídmost je naší ochrannou ulitou před sálajícím žárem všemožných nechtěných tužeb, ale i před záměrnými útoky okolí na části našeho mozku, které těmto impulzům rády podléhají.

Koření života

Marcus Aurelius, svého času nejmocnější vladař světa, měl vše, o čem by se jen člověku mohlo zdát. Stačilo lusknout prsty. Přesto zůstal po většinu svého života skromný a v oblastech materiálních slastí relativně střídmý – cíleně a z dobrého důvodu. Zahlcení smyslů (bez ohledu na to, kolik přání by nám splnilo a jak by na chvíli mohlo být příjemné) totiž nakonec vždy vede ke strádání a prázdnotě.

Když do jídla přidáte správné koření, lépe chutná. Pokud to ale přeženete, vznikne nepoživatelná břečka. Udržení zdravé míry komplikuje skutečnost, že čím víc máme, tím víc chceme. Zvykneme si na příjemné a naše mysl časem stejně začne pociťovat nedostatek. Jedinou cestou je zmíněný bludný kruh přetnout za pomoci střídmosti. O pár not méně zkrátka často přinese krásnější melodii. Jak začít?

Střídmost je schopnost, nikoli pevný rys osobnosti. Rozvíjet ji je tedy v principu stejné jako cvičit hru na kytaru. Bez ohledu na vstupní úroveň, každá ctnost se dá kultivovat, pokud aplikujete do svého života adekvátním způsobem návyky a jejich systémy. Není to lehké, je třeba vytrvat, ale plody budou sladké. Zásadní ovšem je nabízené postupy doopravdy aplikovat do života, jinak jsou úvahy o střídmosti jen maskovanou prokrastinací.

Co je pro mě střídmost?

Přesto právě úvahami začneme. Je třeba si určit, co přesně pro mě cesta ke střídmosti znamená. Mám rád pohodlí, ale zároveň chci změnit své stravovací návyky? Nebo „pouze“ omezit míru konzumace alkoholu a cigaret? Záleží jenom na vás. Pokud nemáte jasnou představu, můžete se inspirovat u ostatních a jejich cíle přizpůsobit vašemu odlišnému životnímu příběhu.

Preferujete‑li přímější postup, je dobré udělat si chvíli bez vyrušování a nalít si čistého vína asi takto: Jaké stupidní věci ve svém životě dělám? Co bych mohl dělat lépe, které návyky bych i možná zvládl změnit, kdybych věděl, jak na to, abych se mohl svobodněji věnovat těm věcem, které jsou v životě podstatné? Zapište si to! Myšlenky jsou pomíjivé, papír tu s vámi ještě nějakou dobu bude.

Upevnění motivací k volbě

Máte‑li již konkrétní cíl, kterému se chcete věnovat, je užitečné si promyslet (a opět zapsat) odpovědi na dvě otázky:

Mohlo by vás zajímat

Malá vítězství

Z krize můžeme vyjít obohaceni o to, že budeme sami se sebou lépe zacházet.

Přečíst článek

1. Co získám, budu‑li na stanovené oblasti pracovat?
2. Co aktuálně získávám tím, že danou věc neřeším?

Může se nám to zdát zvláštní, ale i tím, že nejdeme do vysněné změny, něco získáváme. Například odpočinek, krátkodobé pohodlí a úlevu nebo vyhnutí se úzkosti. Je důležité si tyto motivy upřímně přiznat, abychom rozpoznali překážky, které nás budou na cestě ke změně provázet.

Naše mysl je evolučně nastavená, aby vyhledávala známé, prozkoumané a vyhýbala se novotě a riziku – čistě z toho důvodu, že se nám to v naší primitivní minulosti, kdy nás mohlo každou chvíli něco sežrat, vyplatilo. V současnosti se kvůli tomu však vyhýbáme změnám, jakkoliv zdravým a prospěšným. Abychom tento přirozený odpor překonali, je nezbytné vyrovnat ho něčím, co nás láká ještě o kousek víc.

Další nejmenší krok

Pokud máme sepsány klady i zápory vytoužené změny a miska vah je nakloněna správným směrem, přišel čas konat. Čím je námi zvolený cíl troufalejší, tím trnitější bude cesta a více prostoru pro prokrastinaci a výmluvy. Řešením ale není spokojit se s namířením šípu na „rozumnější“ jednoduchý cíl. Odporu, který přirozeně vzniká z obav a při představě nutné námahy, se lze postavit tvořivějším způsobem.

Pokud nás velikost cíle děsí, pomůže rozdělit ho na dílčí realistické cíle, které již tak odstrašující nejsou, ale zároveň stále vedou kýženým směrem. Nejbližší krok, na který se soustředíme, by měl být ten nejmenší možný, jakkoliv triviální se může zdát. Tento princip se používá například u léčby deprese.

• Je potřeba uklidit celý pokoj? Začněte jedním pohozeným tričkem.
• Je potřeba napsat seminární práci? Pište dvě minuty.
• Hledáte práci? Najděte, kde máte složku se životopisem.

A za splněné se odměňte. Proč? Postup o dvě procenta je mnohem víc než nula. Den po dni se procenta nasčítají a začnou zvedat. Vůle se posílí, mozek si aktivitu spojí s úspěchem a odměnou, takže příště bude odporovat zase o kousek méně.

Laskavost k sobě a udržitelnost

Začnete‑li konat, gratuluji vám: dostali jste se dál než většina lidí. Nyní však přichází ještě náročnější výzva, abychom změnu udrželi. Zde je potřeba uplatnit úplně jiné strategie než u rozhodování se. Říká se, že nejtěžší je začít, ale ve skutečnosti je tomu naopak. Udržet pozitivní změnu je mnohem těžší než sklouznout zpátky a nervy mohou zakolísat. Návrat ke starým zvykům je lákavý a snadný. Přichází únava, krize a další zkoušky našeho odhodlání.

I proto je nezbytné, abychom sami se sebou měli trpělivost, slitování, nepřetěžovali se přehnaným nárokem na výkon a oceňovali se – zkrátka byli sami sobě laskavým rodičem. Předlouhý proces změny vyžaduje aktivní a záměrnou laskavost k sobě a svým chybám. Posloucháme‑li příliš vnitřního kritika ve své hlavě a podléháme vině, vede to jen k posílení kola negativních myšlenek a emocí, které nás od udržení změny zrazují.

Kým teď jsem?

Další důležitou strategií v udržovací fázi cesty ke střídmosti je zabydlet se v nové identitě. Motivace přirozeně kolísá, někdy zmizí úplně. Rutina sama o sobě nestačí a snadno se stane žalářem. Chceme‑li dosáhnout podstatné a dlouhodobé změny, nelze pouze měnit návyk a systém – musíme změnit své pojetí sebe.

• Nestačí být kuřákem, který počítá dny bez cigaret. Je potřeba stát se člověkem, který je už ani nechce, jakkoliv silné bažení ho zrovna přepadá.
• Nestačí být člověkem, který se donutí jít třikrát týdně běhat – musíme se stát někým, koho běh baví.
• Nejen omezovat nezdravou stravu, ale mít rád nový životní styl a považovat se za člověka, který žije zdravě.

Je nutné hledat výhody, příjemnosti, naučit se mít rád proces přes, nebo právě pro jeho náročnost. Sval, který bolí, roste… Považujeme‑li něco za součást naší osobnosti, pak i kdybychom selhali a návyk přerušili, mnohem snadněji na naše předchozí úsilí zase navážeme.

Střídmost neznamená si nic nedopřát. Znamená dopřát si právě tak, aby to pro nás bylo zároveň příjemné a dobré. Nejde o askezi, nýbrž o smysluplnost. Pomáhá nám nebýt otroky svých impulzů. Kultivovat vyrovnanost, rozmysl a balanc. Stejně jako menší dávka koření leckdy dává lepší chuťový prožitek, zdravá střídmost vede k bohatšímu životu. Je oním zdánlivě nevýrazným plátnem, díky kterému může vyniknout pestrobarevnost našich prožitků. Je cestou ke svobodě v prožívání.