S příchodem covidu a války na Ukrajině se u mnoha lidí objevují nebo spíše odmaskovávají předtím skryté myšlenky a pocity. Možná s námi byly po celou dobu života v míru a bez epidemií, ale nebyly tak aktuální, aby se snažily prodrat do centra naší pozornosti. Daly by se shrnout takto: „Co se mi to k čertu děje, proč mi život bere jistoty?“ U lidí, kteří vnímají sebe a komunitu jako celek, otázka zní: „Proč se nám to děje? Nemělo by.“

Jenže jako slunce nerespektuje naše přání, aby neustále svítilo a nebylo zakryto mraky, a dešti a větru je jedno, že zrovna jdeme ven, podobně ani viry, bakterie a války nemají v sobě zabudovaný ovladač, kterým bychom jim dali najevo, že si je nepřejeme a mají se vrátit, odkud přišly. Ony totiž nikdy nepřicházejí vhod. To jim však za celou historii lidstva nezabránilo opakovaně se objevovat.

Někteří lidé, obzvláště ti šťastní, kteří nezažili příliš frustrace, zklamání a nejistot, vcházejí do puberty a dospělého života s předpokladem, že jistota a bezpečí jsou jejich vrozeným právem. Prvním prubířským kamenem je situace, kdy se cosi zásadně změní, aniž by se jich život zeptal na souhlas.

Jedna 22letá dívka, která celé dospívání bojovala s úzkostí ze změn a svých selhání, byla velice úzkostná a vzápětí nazlobená, když se objevil koronavirus a omezil ji. Řekla mi: „Tohle je nehorázné, jsem přesvědčená, že tenhle virus nemá právo se mnou sdílet svět. Obírá mě o možnosti, prezenční školu, o pocit, že budu zdravá a budu dlouho žít.“

Její myšlenky spustily zajímavou debatu o tom, co lze považovat za náš oprávněný nárok, se kterým jsme na tento svět přišli. Dotkly jsme se také tématu kontroly nad svým životem a do jaké míry je kontrola všeho nepříjemného, co nás potkává, vůbec možná.

Další mladá žena prodělala trochu náročnější průběh covidu a upadla do smutku z vlastního selhání, protože měla pocit, že covid nikdy nechytí, a pokud ho chytí, jeho průběh bude bez teplot a bolestí. Vycházela z toho, že je mladá a zdravá, a tudíž má nárok na covid bez obtíží. Byla ze sebe velmi zklamaná, že se to nepovedlo. Bylo pro ni těžké svému tělu odpustit, že vůbec onemocnělo. V její mysli na to nemělo právo.

Věci se dějí dle svého vlastního plánu a ne vždy je můžeme ovlivnit. To, co ovlivnit můžeme, je, jak na ně reagujeme.

Sdílené zkušenosti

Ve druhé polovině 20. století jsme si natolik zvykli, že války se nás netýkají, až jsme si míru přestali všímat a vážit si ho jako něčeho vzácného. Stal se „nárokovým“. Jak umírala generace lidí, kteří měli válku z první ruky, bledla vzpomínka. Dnes jsme dokonce svědky toho, že se zpochybňuje holokaust, jako by to byl hoax.

Ano, zažívali jsme neustálé lokální války po celém světě, ale byly tak daleko. I když se bojovalo na Balkáně, nás se to netýkalo. Žili jsme v bublině – možná také proto, že jsme neměli internet. Ale nyní je válka tady, už se nás týká. Lidsky, když pečujeme o uprchlíky, ekonomicky, když hrozí zdražování potravin a plynu, geograficky, když slyšíme výhrůžky, že nás taky někdo má v plánu zabrat.

Mnoho našich lidí má najednou pocit, že toto ohrožení je cosi, co se životu vymklo z rukou. A že by tady a teď nemělo být. Vidím plýtvání energií na nekončící údiv a pohoršení, jak je to vůbec možné. Tuto energii budeme mnohem víc potřebovat, abychom se na změny dokázali adaptovat.

Generace, která zažila zásadní část svých životů před sametovou revolucí, si je vědoma obrovské svobody, již jsme si vybojovali. Lidé o něco mladší ji mají za zcela přirozenou. Mají pocit, že svobodu a právo na sebeurčení jim nikdo nemůže vzít. To jsou lidé z generace Y, narození po roce 1981 (cca do roku 2000). Jejich životy jako první generace u nás šly do této chvíle „hladce“.

Už předchozí generace X to neměla nikterak složité, nebyl mor a nebyla válka, ale byla jí jasná nedávná přítomnost 2. světové války. Žádné zásadní otřesy, které by lidem v naší zemi změnily dětství, tu neproběhly. Technologie se vyvíjely, životní standard u nás se zlepšoval.

Možnosti se rozšiřovaly a rodiče generace Y se snažili, aby jejich děti nezažily strast. V té době to docela šlo. Vzpomínka na válku byla vykázána do prostor muzeí, stejně jako vzpomínka na mor a španělskou chřipku. Medicína začala být vnímána jako všemocná a vše zrůžovělo. O epidemiích se mlčelo: k čemu lidi strašit. Lékaři ale věděli a vědí své.

A najednou prožíváme šok. Smutek po životě, jenž býval tak jistý. Ženy se bojí o své děti a všichni o žití v pohodlí a bezpečí i o životy samotné. Kvůli covidu a hrozbě války starý život odchází a rodí se nový, ve kterém se s riziky a nejistotou musíme naučit žít. Pracovat s nimi.

Jít se změnami

Několika generacím v naší zemi bylo dopřáno mnoho let v klidu a míru, abychom posbírali síly a veškerou moudrost, kterou budeme potřebovat do neklidných a chaotických let. Období klidu neznamená záruku, že to tak zůstane navždy. Ale vznikla zde tato iluze a některých se drží jako bodlák svetru.

Když pracuji s lidmi, kteří si sáhli na zklamání, když se jim zbořila iluze o světě, jaký si ve fantazii představovali, velmi pomáhá uvědomit si, co zvyšuje naši odolnost ke změnám:

• Přijmout smutek jako normální součást prožitku deziluze. Nevyhýbat se mu.
• Zamyslet se nad tím, co už jsem dokázal zvládnout, jaké potíže jsem ustál.
• Pěstovat sebedůvěru, že když dojde na potíže, nějak je zvládnu, i když nemám (třeba kvůli svému věku nebo prostředí) zrovna moc zkušeností.
• Uvědomovat si, že v tom nejsem sám, a pěstovat vztahy, abych mohl být součástí skupiny.
• Být ochoten o svých úzkostech mluvit s lidmi, kteří mají nadhled, povzbudí nás nebo pomůžou uklidnit (nikoliv však falešně, že to zakrátko bude tak, jak to bývalo).
• Pěstovat nelpění. Tak trochu vyšší dívčí, ale dá se to. Je důležité učit se neztotožňovat svoji hodnotu s hodnotou věcí, které vlastním, nebo rolí, kterou mám.
• Mít oči otevřené k historii. Ta říká: Nic není jisté. Život podléhá neustálým změnám, příjemným i nepříjemným, neustálým cyklům, vzestupům a pádům… a dalším stavěním nového z ruin. Je potřeba uchovat si dost síly na renovaci.

Naši předkové dlouhá staletí žili své životy v určitém respektu (i vděčnosti) k přírodě, která měla navrch. My jsme upadli do iluze, že jsme pány dění. Nejsme. Je dobré být pokorní, ale nebát se změn příliš, aby nás to nezmrazilo v úzkosti, beznaději a pasivitě.

Když se mě pacienti ptají, co si myslím o tom, jak to bude dál, říkám: „To vůbec nevím. Ale věřím, že to zvládneme, pokud budeme ochotni přijmout změnu a budeme držet pohromadě.“