Ilustrace: Jan Gemrot, www.jangemrot.com

Velké otázky

Děti často přijdou s otázkou, která přesahuje naše chápání. Proč a jak s nimi rozvíjet filozofické hovory?

Jana Odstrčilová

Jana Odstrčilová

6. 4. 2017

Klást si otázky po smyslu toho, co děláme a kam míříme, rozvíjet svou schopnost naslouchat, domluvit se, kultivovaně nesouhlasit, poučeně dojít k vlastnímu názoru i snést nejistotu, to vše nám pomáhá tvořit svět, ve kterém stojí za to žít. Mohou to dokázat i děti – a my s nimi.

Podstatné otázky často vznikají z otázek zdánlivě banálních. Chtěla bych být raději labradorem, nebo orlem? Proč chci být raději orlem? Jak poznám, že jsem orlem, a ne Jirkou? Nebo že to jsem já, ne Jirka?

Když budeme ještě chvíli pokračovat, dříve nebo později začneme uvažovat nad tím, kdo jsme, co je pro nás typické a čím se lišíme od ostatních. Dostaneme se k „velké otázce“. Například: Co je to lidskost? Děti by se spíše zeptaly: Maminko, proč opice není člověk?

Umět s dětmi mluvit o těchto otázkách, nesklouznout k odpovědím typu to je těžké vysvětlit, to pochopíš, až budeš větší, nebo naopak neuvíznout v pasti jasné odpovědi, o které se nediskutuje, představuje pro nás dospělé velkou výzvu.

Ptaní po smyslu

S filozofováním se setkáváme všude kolem nás. Jde o samotný proces myšlení o světě a úloze člověka v něm. Když filozofujeme, ptáme se po smyslu našich aktivit a dění kolem nás, nepřemýšlíme pouze utilitárně.

Testujeme předpoklady, ze kterých vycházíme, tím, že o nich pochybujeme. Snažíme se porozumět vlastním předsudkům, odhrnout clonu, kterou před nás staví tradice, stereotyp, domnělá přirozenost, síla většiny či moci.

  • Co je to dobrý život?
  • Co dělá dobrého přítele, učitele, rodiče?
  • Kdyby zvířata mohla mluvit, na co by ses jich zeptala?
  • Jsou barvy skutečné?

Filozofující člověk se především ptá. Dívá se kolem sebe, naslouchá, vnímá a snaží se rozumět. Aby se ale přemýšlení nestalo pouze osamělou kratochvílí nebo neplodným točením se v kruhu vlastních omezených poznatků a životních zkušeností, je nezbytné mluvit s ostatními, vést s nimi diskusi či dialog.

Jen společně s druhými můžeme rozvíjet myšlení, které posiluje schopnost dělit se o vlastní nápady a navazovat na myšlenky druhých, učit se empatii a respektu k jiným názorům. O samotě mohu vymyslet žárovku. Bez druhých už nemohu nastavit pravidla kdy, jak a proč ji rozsvítit ve veřejném prostoru.

Ne jen přemýšlet

Diskuse o společných pravidlech a především pak o smyslu našich aktivit má sílu ovlivňovat podobu světa, ve kterém společně „pobýváme“. Kdo chce patřit mezi hybatele či spolutvůrce naší společenské reality, ten nemůže komentovat veřejné dění jen z pohodlí svého domova, unikat do nekonečné série volnočasových aktivit nebo rodinného života.

27. dubna. – 1. května 2018

Jak žít jednoduše ve složitém světě (seminář)

Psychologie.cz

Musí se odvážit opustit příjemné závětří filozofovy lavičky a vydat se ven. Naše chuť, vůle a schopnost podílet se na definici toho, co je pro naši komunitu nebo společnost dobré, smysluplné, bývá totiž prevencí jakékoliv totality, seshora vnucené představy o tom, jak se věci mají. Proto tolik potřebujeme aktivní občany, tedy ty z nás, kteří mají odvahu vystoupit z vlastního mikrokosmu a vyrazit se svojí kůží na trh.

A právě tento typ myšlení, které je kritické, ale zároveň angažované, tvořivé a založené na spolupráci, lze velmi efektivně rozvíjet už ve škole.

Změna perspektivy

Učitel, který s žáky filozofuje, se třeba jen na jednu hodinu týdně stane „měsícem“. Místo toho, aby byl jako „slunce“ ve středu dění, autoritou, kolem které se vše ve třídě točí, poodstoupí do pozadí a žáky při jejich procesu učení a zkoumání doprovází. Jedná se o pedagogickou metodu filozofie pro děti (Philosophy for Children).

Žáci nememorují jména filozofů nebo jejich myšlenky. Učí se, jak se ptát, jak tvořit ty správně „šťavnaté“ otázky, nad kterými je zajímavé diskutovat. Učí se naslouchat, argumentovat, spolupracovat a kriticky myslet. To chtěl po svých spoluobčanech už Sókratés ve starém Řecku. A už tehdy se dotýkal podstatné stránky myšlení a tou je jeho etický rozměr neboli angažovanost.

Vnitřní pnutí a touhu ptát se vzbuzují podněty, které jsou polemické a nejednoznačné.

Proto podobná filozofická zkoumání nemívají jasný závěr. Nalézt jediné správné řešení není totiž jejich smyslem: důležitý je proces, kterým procházíme. Všichni se shodneme na tom, že úkolem lékaře je zachraňovat lidské životy. Je ale skutečně vždy pro každého lepší zůstat naživu? Znamená smrt největší zlo? Nemůže ji někdo vítat jako požehnání? Tak se ptal Sókratés a tak se mohou ptát i děti při „filozofické hře“.

V Anglii, kde tuto metodu často praktikují, filozofují už děti ve školce. A vlastně není divu. Velké otázky kladou malí předškoláci naprosto přirozeně. Udržet jejich zvídavost i ve školních letech, to je důležitý úkol pro nás všechny.

Začít s dětmi mluvit

Filozofická zkoumání spouští nejrůznější podněty, a to v podstatě kdekoliv. Mohou jimi být obrázková knížka, příběh, pohádka, zpráva z novin nebo internetu, fotografie, umělecké dílo, video nebo film i vlastní zážitek. Vnitřní pnutí a touhu ptát se vzbuzují podněty, které jsou polemické a nejednoznačné, které mají potenciál vyvolávat zajímavé otázky.

Do takové situace jsem se s dětmi dostala například při návštěvě ZOO. Děti nadšeně pozorovaly zvířata, ale zároveň se starší dcera začala ptát, jestli těm zvířatům vadí, že jsou zavřená, že je pozorujeme a že by třeba chtěla být v lese nebo v moři. Postupně jsme množství otázek zredukovaly:

  • Je lepší pustit orangutana zpátky do džungle, kde mu hrozí, že ho třeba i s mláďaty uloví pytlák nebo třeba časem přijde kvůli rychlému kácení pralesů o svůj domov?
  • Nebo může prožít spokojený život sice v zajetí, ale v bezpečí, kde je o jeho potřeby postaráno nejlépe, jak zatím umíme?

Jak podporovat u dětí samostatné myšlení

Pokud řešíme s dětmi podobné dilema, funguje metoda vcítění se do situace nebo hledání přirovnání či paralely se situací, kterou mohou děti znát z filmu, knížky nebo svého života. Postupně můžeme – se staršími dětmi – dojít až k zobecnění. V tomto případě k hledání definice pojmu svoboda.

Začneme zjišťovat, jak svoboda souvisí s volností, odpovědností, péčí o sebe a o druhé. Jakou roli v ní hraje rozum, vůle a cit. Musíme si ale dát pozor, abychom sami dilema neinterpretovali, neukazovali dětem hned možná řešení, nepoučovali je. Naopak dobře funguje, pokud klademe vhodné otázky.

Využívejte celý web.

Předplatné

Někdy pomůže, ptáme-li se na vztahy mezi jednotlivostmi – nasměrujeme tím dítě v uvažování o stupeň výš. Když děti ztrácí půdu pod nohama, pak bývá užitečné požádat o konkrétní příklady či důkazy pro to či ono tvrzení.

Na co všechno se můžeme ptát, co hledat a jaké myšlenkové postupy nejlépe využít?

  • Souvislosti: Souvisí to nějak s tím, co jsme si četli/viděli?
  • Rozpory: Má pravdu babička i táta? Nebo si jejich názory odporují?
  • Principy: Na jaké myšlence je to postavené?
  • Konkretizace: A platí to za všech okolností?
  • Důsledky: A z toho vyplývá, že…
  • Pochybnosti: Myslíš, že si tím nemůžeme být jisti, protože…
  • Objasnění: Teď je jasné, co si myslíš. Souhlasím s tebou, nebo ne?
  • Zásady: Je podle tebe správné….
  • Analogie: Kdyby svoboda byla dort, co všechno potřebujeme k jeho upečení?

U názorů na danou otázku bychom neměli zapomenout, že každý názor musí být podložený argumenty či alespoň nějak zdůvodněný. Aby děti pochopily, že ne každý argument má stejnou váhu, můžeme se jich ptát, proč konkrétní argument považují za důležitý. Dovede je to k hlubšímu zamyšlení.

Filozofování posiluje sebevědomí a zvyšuje odolnost

Děti si tímto způsobem rozvíjejí kognitivní schopnosti vyššího řádu – analýzu a syntézu faktů. Dostávají se na vyšší úroveň uvažování než je pouhé pamatování si. Získávají důležité sociální dovednosti, budují si sebevědomí, rozvíjejí představivost i citlivost vůči jiným názorům.

U těch dětí, které jsou zvyklé přijít všemu na kloub, vše spočítat a rozebrat, pak dochází k postupnému otužování a posilování schopnosti snášet nejistotu a nejednoznačnost. Lépe se dokážou vyrovnat s tím, že výsledek bývá také věcí diskuse. 

Diskuse 0