Vina jako součást růstu

Pavel seděl naproti mně, pomalu popíjel vodu a dlouho mlčel. Pohled měl zabořený do země, jako by tam hledal odvahu. „V práci mi věří. Doma mě mají za spolehlivého a zodpovědného tátu. A já pořád uvnitř cítím, jako bych neměl mít na nic nárok. Jako bych nebyl dost. Když něco chci nebo naopak nechci a mám to říct nahlas, něco ve mně se vzpříčí a okamžitě se cítím provinile. Rozum mi říká, že je to nesmysl, ale stejně si nemůžu pomoct. A už mě to unavuje.“