Před pár dny se mi přihodilo setkání. Krátké, o to víc důležité. Čekala jsem v kavárně na kávu s sebou, když vešla drobná žena s milým, ale útrpným úsměvem. Vyměnily jsme si pohled a pokývnutí jako tichý, vlídný pozdrav. O pár vteřin později mi došlo, že tuto ženu znám. Účastnila se skupinové terapie na psychiatrickém oddělení, kde pracuji jako dobrovolník. Viděly jsme se jen jednou, z léčby odešla. Po chvíli ke mně přistoupila, vyměnily jsme si pár zdvořilostních vět. Pak se zeptala na něco pro ni nesmírně důležitého: „Paní doktorko, myslíte, že se můžu uzdravit? Že mi může být líp? Myslíte, že mám naději?“ Možná čekáte, že přišla psychologicko-terapeutická odpověď, něco jako: A vy v to věříte? Co by pro vás uzdravení znamenalo? Nic takového. Klientce, říkejme jí třeba Soňa, jsem se zadívala do očí a důrazně, pevně jsem jí řekla: „Já o tom nepochybuji. Věřím, že se můžete uzdravit, a věřím, že může být zase dobře.“