Odborným termínem se tomu říká introjekty, mezi psychoterapeuty koluje okřídlené slovo „mělbychy“. Jde o přesvědčení o tom, co se má a nemá, jak se chovat a nechovat. Velmi často jsou to přesvědčení platná a užitečná – učíme se takto, že není v pořádku ubližovat druhým a je potřeba si každý den čistit zuby. Nebo třeba že na sebe bez dobrého důvodu nekřičíme. Některé introjekty si ale zaslouží po letech aspoň zvědomit a případně znovu přehodnotit: „Nesmím nikoho zarmoutit.“ „Nesmím ukázat hněv nebo agresi.“ „Musím všem vyjít vstříc.“ „Musím si držet od druhých odstup.“
Některá z těchto přesvědčení získáme tak, že nám je někdo během dětství a dospívání explicitně říká. Mohou to být věty předávané z generace na generaci nebo „lidová moudra“. Nezlob, nekřič, neběhej, buď hodná holčička, hodné holky se neperou. Nebraň se, nehádej se. Když ti někdo ubližuje, nastav druhou tvář. Sedávej, panenko, v koutě. Kluci nebrečí. On si šel stěžovat učitelce, žalobníček!
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné