Lidské společnosti se dají označit jako individualistické nebo kolektivistické. Členové prvních kladou důraz na jednotlivce, členové druhých na blaho vyššího celku. Rozdíl se odráží i ve vnímání hmotného světa. Nebo ne?
Když se přesunujete mezi velkým městem, jako je třeba Praha, a malým, jako České Budějovice, nemůžete podle mě nezaznamenat jeden zajímavý rozdíl. Ve velkém městě bývají lidé zdvořilejší.
Městské prostředí mění naše vnímání světa. Určuje, jestli je pro nás důležitější spíš celek, nebo se soustředíme na detaily.
Nejlépe je to vidět ve veřejné dopravě, kde mladí lidé si automaticky beze slova stoupají, pokud přistoupí někdo starý, a uvolňují mu místo. Dokonce občas potkáte Pražáka, který si stěžuje na důchodce, co si nechtěl sednout, protože jel jen jednu stanici. Řidiči víc zastavují před přechody pro chodce i mimo ně. Přitom by člověk čekal, že to bude spíš obráceně.
Na malém městě se občané lépe znají, proto by na sebe měli být hodnější. Kupodivu je to naopak. Rozdíl by mohl souviset s výzkumy šesti vědců vedených Sergem Carparosem z Londýnské univerzity. Podle výsledků, které zveřejnili v psychologickém časopise Cognition, mění městské prostředí naše vnímání světa. Určuje, jestli je pro nás důležitější spíš celek, nebo se soustředíme na detaily.
V individualistických společnostech, jejichž členové žijí jen sami za sebe, se lidé víc soustředí na detaily. V kolektivistických společnostech, jejichž členové se víc vnímají jako součást větší skupiny, ať už se jedná o rodinu, firmu, nebo celý národ, je častější soustředění na celek.
Individualistické kultury jsou ty západní, v Evropě a v Americe, kolektivistické v Asii, třeba v Číně nebo v Japonsku. Jedná se však pouze o statistický rozdíl. Narazíte i na Japonce či Číňana posedlého podrobnostmi a Evropana vnímajícího spíš celek.
Pastevci a velkoměsto
Carparos a jeho spolupracovníci tvrdí, že upřednostňování celku před částmi nebo naopak nesouvisí s individualismem a kolektivismem. Mohlo by ale být ovlivněno životem ve městech. Badatelé se opírají o to, jak město působí na vnímání příslušníků etnika Himba.
Himbové žijí v severní Namibii. Je jich zhruba dvacet až padesát tisíc. Jejich společnost je prý kolektivistická podobně jako japonská nebo čínská. Žijí v nepočetných vesnicích a živí se pastevectvím. Čas od času ale někdo z nich neodolá svodům civilizace a odstěhuje se do města Opuko, jež má asi dvanáct tisíc obyvatel.
Vědci zkusili změřit vnímání celku a části u městských Himbů ve srovnání s jejich pobratimy, žijícími tradičním způsobem. Pokusili se určit i vliv občasných návštěv města na vesničany a srovnat je s britskými a japonskými studenty. Jejich výzkumu se účastnilo zhruba 430 lidí. K měření použili Carparos a spol. dva osvědčené testy.
První je založen na takzvané Ebbinghausově iluzi, již jste určitě někdy viděli a vidíte ji i nad tímhle textem. Dva stejně velké kruhy, z nichž jeden je obklopen skupinou větších kruhů a druhý menších. Většina lidí vnímá první kruh jako menší než druhý, ačkoliv ví, že mají stejný průměr.
Druhý test spočíval v posuzování podobnosti složených tvarů. Představte si písmeno X, složené z menších X, a pak další X, složené z malých kroužků, nebo naopak kruh složený z písmen X. Co by se vám zdálo podobnější prvnímu obrázku?
Světáci vyhráli
Japonci se nechali Ebbinghausovou iluzí zmást snadněji než Britové, což je v souladu s představou o kolektivistické společnosti a vnímání rozdílu celek‑část. Občané Spojeného království ale vyšli z testu jako ovlivnitelnější než venkovští Himbové, což už v souladu se zmíněnou představou nebylo.
Výsledky městských Himbů se od Britů nedaly odlišit. V testu podobnosti složených tvarů se afričtí pastevci soustředili na detaily víc než Britové i Japonci. Městští Himbové se však blížili příslušníkům obou průmyslových národů.
Využívejte celý web.
PředplatnéPastevce vědci rozdělili ještě podle toho, kolikrát v životě navštívili Opuwo – nikdy, jednou, dvakrát a třikrát nebo víc než třikrát. Čím víc návštěv města měli za sebou, tím se jejich vnímání víc podobalo jeho obyvatelům. Autoři studie si proto myslí, že neuspořádané městské prostředí mění lidský pohled na svět.
Napadá mě, jestli to přece jen nesouvisí i s uvolňováním sedaček penzistům. Co když obyvatelé menších měst pohlížejí na interiér dopravních prostředků jako na celek a jednotlivého důchodce si nevšimnou?
Článek vyšel v týdeníku Reflex.
