Žiju už delší dobu s rodinou v zahraničí, kam jsem přišla za prací, která mě velmi naplňuje. Za rodiči jezdíme jednou za čtvrt roku, děti tam zůstávají na prázdninách. S rodiči si pravidelně telefonuji. Myslím, že rodiče se smířili s tím, že žiju v zahraničí. Mám však pocit, že se jim odcizuji. Nemluvím s nimi o své práci, nechce se mi vysvětlovat vše do detailů a nechci, aby (hlavně) moje matka hodnotila mé kroky (vždy byla ke všemu velmi kritická).
Na jednu stranu mi je to líto, na druhou stranu se cítím svobodná v životě, který žiju. Při rozhovorech se jich ptám na jejich každodenní život a poslouchám. O sobě moc nemluvím. Můj problém ale je, že kdykoliv mám jet za rodiči, začnu mít výčitky svědomí, že jsem moc daleko, že jsem se jim odcizila, že jim nepomáhám tak, jak by si (podle mého) představovali.
Cítím se u nich ne jako doma, ale jakoby uvězněná ve svých výčitkách, úzkosti, že je všechno jinak, než jak očekávají rodiče. U rodičů mám totiž pocit, že jsem tam zase dítě, které nemá moc možností žít a rozhodovat „samostatně“. Když jim chci pomoct, mamka mě od všeho odhání, že si to udělá sama. Je mi to líto.
Rodiče se vždy snaží udělat vše pro to, abychom se u nich cítili dobře. Věnují se dětem, jsou s nimi na zahradě, vše je učí, mají trpělivost. Vadí mi, že se u nich přesto nedokážu cítit svobodně a kontrolovat své emoce, slzy při vítání, při loučení. Na druhou stranu vím, že bych si měla víc užívat času s nimi, vím, že tu nebudou věčně. Další můj velký strach.
Vždy se snažím si vše logicky zdůvodnit a vysvětlit, jak to je mezi rodiči a dětmi, ale nedaří se mi vše převést do oblasti pocitů. Nakonec návštěvu u rodičů vždy nějak „přetrpím“. Jak z toho ven?
P, 46 let
Názor odborníka
Milá paní P,
při čtení vašeho dotazu jsem si vybavil do kamene tesanou báseň Klementa Bochořáka, která nám v Brně visí kousek pod Petrovem:
Kdo nemá doma stání
tomu nepomůže
žádná dálka a v ní
nejsvůdnější růže
Kdo nemá doma stání
sám sebe se leká
a chce před sebou ujet
kamsi do daleka.
Nevím, jak jste na tom s básničkami, ale třeba vás tahle bude inspirovat k dalšímu přemýšlení. Byl bych rád, kdybyste mohla podobně, tedy jako inspiraci a nikoli návod, použít i mou odpověď.
Dovolil bych si zapochybovat o tom, že za odcizováním, o kterém se zmiňujete, stojí skutečnost, že s rodinou žijete v zahraničí. Důvody problémů bych hledal jinde, ve vaší osobní a rodinné historii.
Naznačujete, že se nesoulad mezi vámi a rodiči v pohledu na svět projevoval už dříve. Právě zde bych pátral po příčinách vašich výčitek a znepokojivých pocitů. Píšete, že se obáváte matčina kritického hodnocení. Zmiňujete obavy, že jste nenaplnila očekávání svých rodičů. V závěru vašeho dotazu přelétne stín nevyhnutelného konce, kterého se obáváte.
Zdá se mi, jako byste se stále nemohla rozhodnout, jak se na světě zařídit. Zda jednat podle rad a vzoru rodičů, nebo vycházet ze svých úvah a přání. Jako by jedno ohrožovalo druhé. Buď budete žít podle svého a ublížíte tím rodičům, nebo život „přetrpíte“ v souladu s jejich představami.
Z krátkého seznámení s vaším životním příběhem mohu vytušit, že se dokážete zamýšlet nad událostmi svého života z více perspektiv, že si například uvědomujete rozdíl mezi tím, co si o rodičích myslíte, a tím, jací skutečně jsou. Reflektujete, že ve vaší snaze situaci obsáhnout převažuje intelekt nad prožitkem. To považuji za velmi dobrá východiska pro úspěšnou práci v hlubinně orientované psychoterapii (například psychoanalytické psychoterapii, psychodynamické psychoterapii, jungiánské analytické psychoterapii, gestalt terapii).
Představuji si, a mohu se v tom mýlit, že toho máte hodně na srdci a že by pro vás nebylo obtížné v úvodních hodinách volně vyprávět o tom, co jste v životě zažila. Nejlépe by bylo nechat se ve vyprávění rodinných příběhů unášet volnými nápady, nehledat řešení bez pochopení souvislostí. Rychlá úleva uvařená z „instantních“ návodů většinou rychle vyvane.
Za mnohem užitečnější považuji ochotu vytvářet o svém životě zajímavé hypotézy a přemýšlet o nich, nejlépe s člověkem, který vám bude ochotný a schopný naslouchat. Společně s ním byste mohla postupně rozkrývat souvislosti svých protichůdných pocitů k sobě a ke svým rodičům. Myslím si, že s postupně narůstajícím porozuměním by rostlo i vaše odhodlání měnit něco ve svém životě a také jistota, že tak činíte ku prospěchu sebe a druhých.
A tak se závěrem své odpovědi dostávám ke konkrétnímu doporučení, které pro vás mám: zvažte spolupráci s důvěryhodným psychoterapeutem a popovídejte si s ním o svém životě a svých starostech s rodiči.
S pozdravem
Petr Sakař
Pomohl vám článek?
